ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.827.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 827/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní č. 31, proti žalované ČD Cargo, a.s. se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova č. 1569/2c, IČO 28196678, o 4.573,- EUR s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 199/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8.6.2009 č.j. 5 C 199/2008-64 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2009 č.j. 61 Co 427/2009-88, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8.6.2009 č.j. 5 C 199/2008-64 se zastavuje .
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8.6.2009 č.j. 5 C 199/2008-64 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu zahraničního stravného ve výši 4.573,- EUR s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 8.9.1989 je zaměstnán u žalované od 1.6.2004 jako „referent dopravy a přepravy – agent PPS – 34227 s kumulací funkce tranzitér přípravář v PPS Furth im Wald“ s místem výkonu práce „obvod uzlové železniční stanice Domažlice – pracoviště Pohraniční přechodové stanice Furth im Wald“ a že v období od 1.1.2007 do 30.11.2007 odpracoval na Pohraniční přechodové stanici Furth im Wald celkem 134,5 dvanáctihodinových pracovních směn, za které mu podle jeho názoru vznikl „podle §172 zák. práce a §166 a násl. zák. práce ve spojení se směrnicí o cestovních náhradách č.j. S-8454/2006-010 platnou pro rok 2007“ nárok na stravné ve výši 34,- EUR za každou odpracovanou směnu. Žalovaná mu však stravné nevyplácí, ačkoliv na stejném pracovišti, kde pracuje žalobce (tj. PPS Furth im Wald), jsou ostatním 4 zaměstnancům, kteří pracují ve stejném funkčním zařazení jako žalobce, tyto cestovní náhrady vypláceny.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 8.6.2009 č.j. 5 C 199/2008-64 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 36.710,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Nováka. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že z textu „směrnice Českých drah a.s. o cestovních náhradách č. S8454/2006“ účinné od 1.1.2007 „je zjevné, že právní předchůdce žalované považuje za důvod k vyplácení cestovních náhrad i ty situace, kdy zaměstnanci dojíždějí na přechodové stanice v zahraničí, a přiznává jim právo na náhradu stravného s odkazem na stravné stanovené pro příslušný cizí stát“. Protože žalobce - stejně jako další 4 zaměstnanci, kterým žalovaná stravné poskytuje - mají podle dohody o změně pracovní smlouvy stejné pracovní zařazení, pouze žalobce má vedle označení místa výkonu práce „obvod uzlové železniční stanice Domažlice“ navíc specifikaci pracoviště v zahraničí ve Furth im Wald, „má soud za to, že nelze mezi nimi shledat takový rozdíl, který by pouze specifikací místa pracoviště u žalobce bránil vyplácení cestovních náhrad, neboť není možné žalobce slovíčkařením ve smlouvě diskriminovat ve smyslu §13 zák. práce“. Jestliže tedy zmínění 4 zaměstnanci vykonávají stejnou práci jako žalobce a jestliže vnitřní přepis (směrnice) zajišťuje poskytování cestovních náhrad, a to stravného zaměstnancům na pracovišti v zahraničí, „nelze takový nárok žalobci odepřít, neboť by znamenal diskriminaci ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 písm. c) zák. práce“. Soud prvního stupně proto shledal uplatněný nárok žalobce opodstatněným, „když ohledně odpracovaných směn a nárokové výše těmto směnám odpovídající nebylo mezi stranami sporu pochyb“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.9.2009 č.j. 61 Co 427/2009-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.742,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Nováka. Odvolací soud zdůraznil, že v daném případě upravuje poskytování cestovních náhrad „nad rámec“ ustanovení §172 zák. práce (které upravuje „nárokové“ poskytnutí cestovných náhrad pouze za dny cesty z ČR do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště a zpět) směrnice o cestovních náhradách vydaná žalovanou (její právní předchůdkyní), „která ve své kapitole IV. upravuje poskytování cestovních náhrad zaměstnancům dojíždějícím na přechodové stanice v zahraničí k výkonu služby“. Jestliže v projednávané věci z listinných důkazů vyplynulo, že dalším čtyřem zaměstnancům vykonávajícím stejný druh práce jako žalobce na témže pracovišti (označený v dohodě o změně pracovní smlouvy jako „referent dopravy a přepravy, agent s kumulací funkce tranzitér - přípravář PPS Furth im Wald“) „vyplácí žalovaná stravné dle podnikové směrnice, přičemž rozdíl mezi nimi a žalobcem ve sjednaných podmínkách dohody o změně pracovní smlouvy je pouze v označení místa výkonu práce (u zmíněných čtyř zaměstnanců je místem výkonu práce „obvod uzlové železniční stanice Domažlice“, zatímco u žalobce „obvod uzlové železniční stanice Domažlice – pracoviště Pohraniční přechodové stanice Furth im Wald“), jde podle názoru odvolacího soudu o jednání, které „je v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů, a to zejména zásadou dodržovat zákaz jakékoliv diskriminace, poskytnout stejné peněžité plnění za stejnou práci stejné hodnoty dle §13 odst. 2 písm. b) a c) a dle §13 odst. 5 zák. práce“, a tudíž jde i o jednání v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobce je důvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8.6.2009 č.j. 5 C 199/2008-64 podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že důvodem pro „legitimní“ odlišný přistup žalované při vyplácení stravného ostatním čtyřem zaměstnancům se stejným druhem práce jako žalobce byla „zcela zásadní odlišnost v pracovněprávních vztazích, a sice jinak sjednaná podstatná náležitost pracovní smlouvy žalobce – místo výkonu práce“. Zatímco žalobce má pro zkoumané období roku 2007 „zcela svobodně“ sjednáno jako místo výkonu práce „obvod uzlové železniční stanice Domažlice – pracoviště Pohraniční přechodové stanice Furth im Wald“, ostatní čtyři zaměstnanci měli sjednáno místo výkonu práce „obvod uzlové železniční stanice Domažlice“ a, buď neměli sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestových náhrad, nebo ho měli sjednáno v „žst. Domažlice“. Tento odlišný přístup je podle názoru dovolatelky za daných okolností „zcela konformní se zásadnou rovného zacházení a nediskriminace v pracovněprávních vztazích“, přičemž „bez významu není ani fakt“, že zmíněným čtyřem zaměstnancům bylo započato s výplatou cestovních náhrad až na základě soudního sporu. Žalované „se jeví jako zcela absurdní závěr, že je zcela bez významu, jak bude s jakýmkoliv dalším zaměstnancem patřícím do systemizace uzlové železniční stanice Domažlice konajícím shodný druh práce sjednáno místo výkonu práce či pravidelné pracoviště, neboť vždy by měl mít nárok na cestovní náhrady“. Tímto pojetím „je zcela převážen princip autonomie vůle zaměstnance a zaměstnavatele ohledně možnosti dohody místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště“. Podle názoru dovolatelky „skutečným základem nároku nemůže být pouhé narovnávání domnělé nerovnosti“, jestliže nárok žalobce nelze dovozovat z ustanovení §172 zák. práce a ani „nemůže vzniknout podle dílu 3 hlavy II části 7 ZP – cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě, neboť se o zahraniční pracovní cestu nejedná“. Pro zahraniční pracovní cestu „je totiž charakteristické“, že jde o cestu zaměstnance do místa odlišného od místa výkonu práce a že toto místo je současně v zahraničí, zatímco u žalobce – jak žalovaná zdůraznila – „se jedná o pravidelnou cestu zaměstnance do místa výkonu jeho práce, byť se nachází v zahraničí“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8.6.2009 č.j. 5 C 199/2008-64 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8.6.2009 č.j. 5 C 199/2008-64 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 3 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce je od 8.9.1989 zaměstnancem žalované (její právní předchůdkyně) a že podle dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.6.2004 u ní pracuje jako „referent dopravy a přepravy – agent PPS – 34227 s kumulací funkce tranzitér přípravář v PPS Furth im Wald“ s místem výkonu práce „obvod uzlové železniční stanice Domažlice – pracoviště Pohraniční přechodové stanice Furth im Wald“. V období od 1.1.2007 do 30.11.2007 žalobce odpracoval na Pohraniční přechodové stanici Furth im Wald celkem 134,5 dvanáctihodinových pracovních směn, za které mu žalovaná odmítá vyplatit zahraniční stravné v žalované výši.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí sporu především významné vyřešení právní otázky, za jakých podmínek vzniká zaměstnanci po 1.1.2007 nárok na cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě, jestliže má v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce velmi široce. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce uplatňuje zahraniční stravné za období od 1.1.2007 do 30.11.2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.7.2007 a do 31.12.2007 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.) - dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §42 odst. 1 zák. práce pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.
Podle ustanovení §152 zák. práce cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při
a) pracovní cestě (§42),
b) cestě mimo pravidelné pracoviště,
c) cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
d) přeložení (§43),
e) přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
f) výkonu práce v zahraničí.
Podle ustanovení §156 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel uvedený v této hlavě (tj. který není státem, územním samosprávným celkem, státním fondem, státní příspěvkovou organizací, školskou právnickou osobou zřízenou podle školského zákona, veřejným neziskovým ústavním zdravotnickým zařízením) je povinen za podmínek stanovených v této hlavě poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů za ubytování,
d) zvýšených stravovacích výdajů (dále jen „stravné“),
e) nutných vedlejších výdajů.
Podle ustanovení §156 odst. 2 zák. práce pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje i cesta uvedená v §152 písm. b) a c).
Podle ustanovení §154 zák. práce zahraniční pracovní cestou se rozumí cesta konaná mimo území České republiky. Dobou rozhodnou pro vznik práva zaměstnance na náhradu cestovních výdajů v cizí měně je doba přechodu státní hranice České republiky, kterou oznámí zaměstnanec zaměstnavateli, nebo doba odletu a příletu letadla při letecké přepravě.
Podle ustanovení §170 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel poskytne zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.
Podle ustanovení §172 zák. práce bylo-li sjednáno místo výkonu práce, popřípadě i pravidelné pracoviště mimo území České republiky, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci za dny cesty z České republiky do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště a zpět cestovní náhrady jako při zahraniční pracovní cestě. Jestliže se zaměstnancem cestuje se souhlasem zaměstnavatele i člen rodiny, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci i náhradu prokázaných jízdních, ubytovacích a nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto členu rodiny.
Podle ustanovení §34 odst. 2 zák. práce není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance.
Pro účely poskytování cestovních náhrad právní úprava obsažená v zákoníku práce rozlišuje mezi místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě, pracovištěm a pravidelným pracovištěm zaměstnance. Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě [§34 odst. 1 písm. b) zák. práce] se rozumí obec, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele. Pracoviště je pak místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly; okruh těchto míst, v nichž může zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě, popřípadě přeložením do jiného místa výkonu práce provedeným v souladu s ustanovením §43 zák. práce. Pravidelným pracovištěm se pro účely poskytování cestovních náhrad rozumí místo, které je se zaměstnancem sjednáno v pracovní smlouvě podle ustanovení §34 odst. 2 zák. práce.
Pojem pravidelného pracoviště je používán výhradně pro účely poskytování cestovních náhrad; zaměstnavatel má možnost, nikoliv však povinnost, je se zaměstnancem sjednat. Pravidelné pracoviště musí být sjednáno výhradně v pracovní smlouvě, což je splněno i v případě její změny (§40 zák. práce). Jako pravidelné pracoviště může být dohodnuto nejen místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, ale kterékoliv pro zaměstnance v úvahu přicházející místo pracoviště (v rámci sjednaného místa výkonu práce), popřípadě i - u zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání - místo jejich bydliště (to platí i tehdy, nemá-li zaměstnavatel v bydlišti zaměstnance své sídlo ani jinou organizační jednotku, popřípadě nachází-li se místo bydliště zaměstnance mimo místo výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě). Protože – jak uvedeno výše - zaměstnavatel ani zaměstnanec nemají povinnost pravidelné pracoviště v pracovní smlouvě sjednávat, upravuje ustanovení §34 odst. 2 zák. práce postup pro případ jeho nesjednání. Za pravidelné pracoviště, není-li v pracovní smlouvě sjednáno, se pro účely cestovních náhrad považuje místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance.
Z citovaných ustanovení dále vyplývá, že zaměstnanci při cestě mimo pravidelné pracoviště zásadně přísluší stejné cestovní náhrady jako při pracovní cestě [srov. §152 písm. b), §156 odst. 1 a 2 zák. práce]. Jestliže zaměstnanec vykonává práce v jiném místě, než je jeho pravidelné pracoviště, a toto jiné místo se nachází mimo území České republiky, pak zaměstnanci náleží cestovní náhrady jako při zahraniční pracovní cestě (srov. §154 zák. práce), tedy včetně nároku na zahraniční stravné v cizí měně [srov. §166 odst. 1 písm. d), §170 zák. práce], kterého se žalobce touto žalobou domáhá. Zahraniční stravné je stanoveno paušální částkou, jejíž výše závisí na době strávené zaměstnancem mimo území České republiky; zahraniční stravné se neposkytuje pouze tehdy, trvá-li každá ze zahraničních pracovních cest konaných v jednom dni na území jiného státu méně než 1 hodinu (srov. §170 odst. 3 a 4 zák. práce). Cestovní náhrady se v případě zahraniční pracovní cesty poskytují v cizí měně od okamžiku přechodu státní hranice České republiky, do té doby se poskytují v české měně. Nachází-li se však pravidelné pracoviště zaměstnance mimo území České republiky, potom zaměstnavatel poskytne zaměstnanci cestovní náhrady jako při zahraniční pracovní cestě pouze za dny cesty z České republiky do místa pravidelného pracoviště a zpět (srov. §172 zák. práce).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo sporné, že žalobce vykonával svou práci mimo území České republiky (v přechodové pohraniční stanici Furth im Wald na území Německa), bylo pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce – jak vyplývá ze shoda podaného výkladu – třeba objasnit, kde se podle pracovní smlouvy účastníků nacházelo pravidelné pracoviště žalobce pro účely cestovních náhrad. Ze znění dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.6.2004 vyplývá, že mezi účastníky bylo sjednáno jako místo výkonu práce „obvod uzlové železniční stanice Domažlice – pracoviště Pohraniční přechodové stanice Furth im Wald“, pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad však dohodnuto nebylo. Protože místo výkonu práce žalobce bylo sjednáno „šířejí než jedna obec“ (Domažlice a Furth im Wald), měl odvolací soud za účelem zjištění pravidelného pracoviště žalobce ve smyslu ustanovení §34 odst. 2 věty třetí zák. práce zkoumat, ve které obci nejčastěji začínají pracovní cesty žalobce. Odvolací soud však veden nesprávným právním názorem se tímto nezabýval a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Chybný právní názor pak byl příčinou toho, že účastníkům, kteří netvrdili všechny z hlediska ustanovení §34 odst. 2 zák. práce rozhodné skutečnosti významné pro určení pravidelného pracoviště žalobce a neoznačili důkazy, kterými by mohla být jejich tvrzení prokázána, odvolací soud neposkytl při jednání dne 16.9.2009 (kterého se zúčastnili oba účastníci i jejich zástupci s právnickým vzděláním) ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. potřebné poučení o jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Jestliže odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by účastníku, jehož tíží břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.)
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu