ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.844.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 844/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. L. Č. , zastoupeného Jiřím Šrámkem, advokátem se sídlem v Rumburku, Palackého č. 205, proti žalovanému Městu Varnsdorf se sídlem městského úřadu ve Varnsdorfu, nám. Dr. E. Beneše č. 470, IČO 00261718, zastoupenému JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Říční č. 1774, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 70/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. října 2009 č.j. 73 Co 382/2008-179 ve znění usnesení ze dne 4. prosince 2009 č.j. 73 Co 382/2008-185, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Ruthové, advokátky se sídlem ve Varnsdorfu, Říční č. 1774.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 16.2.2007 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na "ušlém výdělku" za dobu od 1.2.2004 do 28.2.2007 celkem 640.800,- Kč a aby mu z tohoto důvodu platil od 1.3.2007 částku 17.800,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl "v souladu s usnesením Městské rady č. 128/96 ze dne 12.9.1996" jmenován "tehdejším starostou Města Varnsdorf Ing. V. B." s účinností od 2.9.1996 ředitelem příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf (s tím, že "místem výkonu funkce byly Technické služby města Varnsdorf") a že mu tím dnem 2.9.1996 vznikl k žalovanému pracovní poměr. I když se žalovaný domnívá, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán "jakousi ústní dohodou" ke dni 31.12.1998, ve skutečnosti k ukončení pracovního poměru účastníků nedošlo; žalobce byl pouze dne 28.2.1999 odvolán z funkce ředitele. Nové pracovní zařazení u žalovaného nebylo sjednáno a žalobce naposled obdržel mzdu za měsíc březen 1999; s ohledem na promlčení nároků nyní požaduje náhradu "ušlého výdělku" za dobu od 1.2.2004.
Žalovaný potvrdil, že žalobce byl jmenován ředitelem příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf. Uvedená příspěvková organizace ovšem byla ke dni 31.12.1998 zrušena, přičemž bylo dohodnuto, že se všemi zaměstnanci této příspěvkové organizace bude ukončen pracovní poměr a že následně od 1.1.1999 navážou nové pracovní poměry u Technických služeb města Varnsdorf s.r.o.; takový postup byl zvolen také u žalobce. Žalobce pracoval od 1.1.1999 na "plný úvazek" u Technických služeb města Varnsdorf s.r.o. (od 14.1.1999 zastával funkci statutárního orgánu - jednatele) až do 25.10.1999, kdy pracovní poměr skončil výpovědí danou zaměstnavatelem. Žalobce nikdy nepožadoval, aby ho žalovaný zaměstnával, a ani se žalobou nedožadoval určení neplatnosti skončení pracovního poměru u žalovaného.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 24.6.2008 č.j. 19 C 70/2007-151 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 132.304,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Ruthové. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobci vznikl jmenováním do funkce ředitele ke dni 2.9.1996 pracovní poměr k příspěvkové organizaci Technické služby města Varnsdorf, že v souvislosti se zrušením této příspěvkové organizace ke dni 31.12.1998 byly pracovní poměry jejích zaměstnanců ukončeny ke dni 31.12.1998 dohodou (s výjimkou tří zaměstnanců, kterým byla dána výpověď z pracovního poměru) a s účinností od 1.1.1999 se stali zaměstnanci Technických služeb města Varnsdorf s.r.o., a že žalobce se podílel "na tomto procesu", když "byl podepsán na listinách jako zástupce TS p.o. i jako zástupce TS s.r.o.", aniž by však ukončil pracovní poměr dohodou "sám se sebou". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcův pracovní poměr u příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf nebyl ke dni 31.12.1998 platně ukončen a že proto dnem 1.1.1999 vstoupil podle ustanovení §31 odst.3 zákona č. 576/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) do "pracovněprávního vztahu" se žalovaným. Požadavek žalobce na náhradu "ušlého výdělku" však představuje podle soudu prvního stupně "výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, neboť události, od nichž žalobce odvozuje svůj nárok, nastaly téměř osm let před tím, než žalobce uplatnil svůj nárok u soudu", a "teprve výzva žalovaného k vrácení půjčky z fondu kulturních a sociálních potřeb ze strany žalobce vedla žalobce ke zpochybnění do té doby nikterak nesporných vztahů mezi účastníky řízení, k potřebě vyjasnit otázku existence pracovního poměru k žalovanému, ale sám žalobce svým postupem v řízení o zaplacení půjčky přispěl k tomu, že tato otázka ani po pěti letech po jeho odvolání z funkce ředitele TS p.o. (28.2.1999) nebyla vyřešena, když řízení skončilo smírem". Žalobce navíc nebyl ani "objektivně připraven" konat práci pro žalovaného, když od počátku roku 1999 byl u Technických služeb města Varnsdorf s.r.o. "pracovně plně vytížen v rozsahu nejméně 8 hodin denně".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2.10.2009 č.j. 73 Co 382/2008-179 ve znění usnesení ze dne 4.12.2009 č.j. 73 Co 382/2008-185 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 130.162,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Ruthové. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jmenováním do funkce ředitele příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf vznikl žalobci pracovní poměr k této příspěvkové organizaci a že po zrušení této příspěvkové organizace ke dni 31.12.1998 "přešla práva a povinnosti na žalovaného jako zřizovatele". Podle odvolacího soudu však "pracovní poměr žalobce k žalovanému byl ukončen konkludentně uzavřenou dohodou ke dni 1.1.1999", kdy společnost Technické služby města Varnsdorf s.r.o. plně převzala "z iniciativy žalobce a za vědomí a souhlasu žalovaného" činnost zaniklé příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf a kdy byl žalobce s vědomím a se souhlasem žalovaného plně vytížen prací pro tuto obchodní společnost. Byl-li žalobce v době od 1.1.1999 byl plně vytížen prací Technické služby města Varnsdorf s.r.o. (žalobce byl jednatelem této obchodní společnosti, řídil ji a nedomáhal se přidělení práce po žalovaném), je tím prokázána konkludentně uzavřená dohoda o rozvázání pracovního poměru účastníků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že jmenováním do funkce ředitele příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf dnem 2.9.1996 mu nevznikl pracovní poměr k této příspěvkové organizaci, ale k žalovanému, a že z této funkce byl žalovaným dne 28.2.1999 odvolán. Tímto odvoláním z funkce nemohl jeho pracovní poměr - jak vyplývá z ustanovení §65 odst.3 zákoníku práce - skončit a žádný právní úkon směřující k ukončení pracovního poměru účastníků dosud nebyl učiněn. Žalobci nebylo nabídnuto, aby se stal zaměstnancem Technických služeb města Varnsdorf s.r.o., "jednalo se pouze o tom, že by žalobce měl vykonávat v rámci s.r.o. funkci jednatele", a k rozvázání pracovního poměru se žalovaným a k navázání pracovního poměru s Technickými službami města Varnsdorf s.r.o. nikdy nedošlo. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalobci nešlo o to, aby byl u žalovaného zaměstnán, v mezidobí pracoval u jiných zaměstnavatelů a teprve po 7 letech se začal domáhat "ušlého výdělku".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, v níž došlo (mělo dojít) vzniku a zániku pracovního poměru žalobce - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen "zák. práce").
Dokazováním bylo za řízení před soudy mimo jiné zjištěno, že žalobce byl na základě usnesení Městské rady č. 128/96 "s účinností od 2.9.1996" žalovaným jmenován ředitelem příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf. Tímto právním úkonem, který žalovaný provedl jako zřizovatel příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf, nebyl ve smyslu ustanovení §27 odst.4 zák. práce založen - jak se žalobce mylně domnívá - jeho pracovní poměr u žalovaného, ale u příspěvkové organizace, jejímž ředitelem byl jmenován a která jako právnická osoba byla způsobilým zaměstnavatelem (srov. §8 zák. práce).
Příspěvková organizace Technické služby města Varnsdorf byla - jak soudy zjistily - zrušena dnem 31.12.1998. Nedošlo-li k rozvázání žalobcova pracovního poměru a ani k přechodu práv a povinností z jeho pracovněprávního vztahu ve smyslu ustanovení §249 zák. práce na přejímajícího zaměstnavatele, stal se žalobce počínaje dnem 1.1.1999 zaměstnancem žalovaného (§31 odst.4 věta třetí zákona č. 576/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem (§43 odst. 1 zák. práce). Dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně (§43 odst.2 věta první zák. práce).
Dohoda o rozvázání pracovního poměru je dvoustranný právní úkon, který směřuje k zániku pracovněprávního vztahu (§240 odst.1 zák. práce). I když pro její uzavření je předepsána písemná forma, nezakládá nedostatek formy právního úkonu jeho neplatnost (srov. §242 odst. 2 zák. práce); dohoda o rozvázání pracovního poměru proto může být platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, o tom, co chtěli jednající projevit (konkludentně).
Dohoda o rozvázání pracovního poměru je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (srov. §244 odst.1 zák. práce). K uzavření dohody dojde, je-li návrh na uzavření smlouvy podaný jedním účastníkem řádně a včas přijat jeho adresátem (druhým účastníkem pracovního poměru).
V projednávané věci je nepochybné, že mezi účastníky nebyla uzavřena písemná dohoda o rozvázání pracovního poměru. Za tohoto stavu bylo pro její rozhodnutí mimo jiné významné, zda k dohodě o rozvázání pracovního poměru nedošlo ústně nebo konkludentně. Projev vůle, včetně projevů učiněných ústně nebo jen konkludentně, je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (srov. §240 odst.3 zák. práce).
Z výsledků dokazování vyplývá, že po zrušení příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf ke dni 31.12.1998 žalobce vykonával (s vědomím a souhlasem žalovaného) činnosti pro obchodní společnost Technické služby města Varnsdorf s.r.o., jehož jediným společníkem byl žalovaný, přičemž v době od 14.1.1999 do 7.9.1999 byl jednatelem (statutárním orgánem) této obchodní společnosti, a to až do října 1999, kdy došlo k rozvázání všech právních vztahů žalobce u společnosti; Technické služby města Varnsdorf s.r.o. rovněž žalobce evidovaly jako "svého pracovníka" a vyplácely mu mzdu (odměnu). Pro žalovaného v době od 1.1.1999 nepracoval a ani pro něho nekonal žádnou jinou výdělečnou činnost. Za těchto skutkových okolností dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom, že mezi účastníky došlo v souvislosti se zrušením příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf alespoň konkludentně k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru a že proto pracovní poměr žalobce u žalovaného (stal-li se opravdu od 1.1.1999 žalobcovým zaměstnavatelem) na základě tohoto právního úkonu skončil. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani to, že žalobce byl (podle svého tvrzení) dne 28.2.1999 odvolán z funkce ředitele, neboť spolu se zánikem příspěvkové organizace Technické služby města Varnsdorf zanikla též funkce jejího ředitele, a odvolání z této funkce proto bylo již obsoletní.
Protože rozsudek odvolacího soudu vychází z ustálené judikatury soudů, nemá z pohledu uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobce tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §3 odst.2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného advokátka JUDr. Eva Ruthová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.360,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu