ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1456.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1456/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. Ž. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti žalované A. K. , bytem v P., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o zaplacení 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 24/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009, č. j. 35 Co 443/2009-88, takto:
Dovolání se z a m í t á.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 60 C 24/2008-63, rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že „základ žalobního nároku je po právu“ (výrok I. rozsudku) s tím, že „o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“ (výrok II. rozsudku).
V řízení, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 000 000,- Kč na vypořádání členských práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém družstvu T.
vzal po provedeném dokazování za prokázáno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. června 2004, č. j. 14 C 1/2004-264, který nabyl právní moci dne 8. dubna 2005, bylo rozhodnuto tak, že žalobci (v daném řízení žalovanému) bylo zrušeno právo nájmu družstevního bytu č. 21. v 1. patře družstevního domu č. p. 2256 v ulici T. v P. s tím, že žalovaná (v daném případě žalobkyně) bude předmětný byt nadále užívat jako výlučný nájemce a člen družstva. Žalobci byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalované odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. K vyhlášení tohoto rozhodnutí došlo až po rozvodu manželství účastníků, když manželství bylo rozvedeno ke dni 20. července 1991 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. června 1991, č. j. 14 C 105/1991-15. Účastníci se stali od měsíce března 1996 členy bytového družstva se stejnými právy a povinnostmi. Za analogického použití §705 odst. 2 věty druhé, odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) bylo žalobci zrušeno právo nájmu družstevního bytu a žalovaná byla určena jediným výlučným nájemcem a členem družstva. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č. j. 55 Co 393/2004-294, byl uvedený rozsudek potvrzen s tím, že k předmětnému bytu svědčí právo nájmu i členství v družstvu každému z účastníků samostatně a jejich právní postavení je potřeba posuzovat analogicky podle §853 obč. zák. k §705 odst. 2 větě druhé, odst. 3 a §712 odst. 3 větě druhé obč. zák. Otázkou majetkového vypořádání se soud v daném řízení nezabýval, neboť tato otázka nebyla předmětem řízení. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1737/2005, bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto s tím, že analogický postup byl správný a soudy obou stupňů správně rozhodly o zrušení práva nájmu žalobce k družstevnímu bytu a o tom, kdo se stane nájemcem předmětného bytu a výlučným členem družstva.
V rovině právního posouzení věci soud prvního stupně poukázal na skutečnost,
že do právní moci uvedených rozhodnutí svědčila členská práva a právo nájmu družstevního bytu oběma účastníkům samostatně a ve stejném rozsahu; na základě uvedených rozhodnutí se žalobkyně stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu a výlučnou členkou družstva. Tím došlo na úkor žalobce k „rozšíření členských práv a povinností“ žalované v tom směru, že její práva související s členstvím v družstvu a s nájmem předmětného bytu již nadále nebyla omezena členskými právy žalobce ve vztahu k předmětnému bytu. Pokud za analogického použití §705 odst. 2 věty druhé a odst. 3 obč. zák. bylo žalobci zrušeno právo nájmu předmětného bytu a výlučnou nájemkyní a členkou družstva byla určena žalovaná, pak v otázce vypořádání hodnoty členských práv a povinností mezi účastníky je nutno postupovat analogicky podle §142 obč. zák.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že základ žalobního nároku je po právu, neboť otázka vypořádání členských práv a povinností dosud mezi účastníky nebyla vyřešena, rozsah členských práv a povinností, které do právní moci rozsudku svědčily žalované a byly omezeny členskými právy a povinnostmi žalobce, se tímto rozsudkem rozšířil, a to aniž by se žalobci za pozbytí členských práv a povinností ve prospěch žalované dostalo jakékoliv protiplnění.
Námitku žalované ohledně promlčení žalobcem uplatněného nároku soud prvního stupně neshledal důvodnou, a rozhodl proto o základu nároku mezitímním rozsudkem s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném, kdy se soud bude dále zabývat otázkou hodnoty členských práv a povinností.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č. j. 35 Co 443/2009-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně vyšel z výše uvedených pravomocných rozhodnutí, na základě kterých bylo žalobci zrušeno právo nájmu bytu s tím, že žalovaná bude byt užívat jako výlučný nájemce a člen družstva, a to na základě analogie. Analogie musela být použita, protože účastníci se stali každý samostatně členy Bytového družstva a nájemci družstevního bytu, přičemž občanský zákoník u družstevního bytu upravuje pouze společný nájem manžely, jinou formu společného nájmu družstevního bytu nezná. Na místě je potom i vypořádání nároku žalobce analogicky podle §142 obč. zák., když žalobce za svá členská práva a povinnosti, která pozbyl, neobdržel odpovídající náhradu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle názoru dovolatelky má rozsudek zásadní právní význam pro posouzení otázky, zda lze v případě vypořádání práv a povinností „ve věci družstevního bytu“, jež byly upraveny rozsudkem soudu učiněným na základě analogie zákona podle §705 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, následně postupovat v otázce vypořádání členského podílu v bytovém družstvu analogicky podle §142 občanského zákoníku. Druhou otázkou zásadního právního významu je pak posouzení, zda-li existence pravomocného rozsudku ve věci určení nájemce družstevního bytu a člena družstva podle §705 odst. 2 a 3 občanského zákoníku při současném stanovení povinnosti zajištění bytové náhrady nezakládá překážku věci rozhodnuté ve vztahu k vypořádání členských podílů v bytovém družstvu mezi účastníky sporu.
První otázku zásadního právního významu odůvodnila dovolatelka poukazem na skutečnost, že nalézací soudy při vypořádání hodnoty členských práv a povinností vycházely z ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví. Podle názoru dovolatelky však vydaná soudní rozhodnutí nezakládají vznik společného členství účastníků v bytovém družstvu, a nelze proto v otázce vypořádání členského podílu ani na základě analogie postupovat podle §142 obč. zák., neboť účastníci řízení niky neměli ani nemohl mít společný členský podíl v bytovém družstvu. Z tohoto důvodu je namístě, aby žalobce nárok na vypořádání svého členského podílu uplatnil primárně vůči Bytovému družstvu T., neboť vypořádání členských podílů v bytovém družstvu je vztahem mezi bývalým členem družstva a bytovým družstvem. Pokud se žalobce cítí poškozen rozhodnutím soudu vydaným ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 1/2004, mohl by se hypoteticky domáhat náhrady škody s výhradou, zda případná škoda, pokud k jejímu vzniku skutečně došlo, byla způsobena žalovanou. V otázce vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu tak soudy zcela nesprávně postupovaly na základě analogie, čímž došlo k porušení práva žalované na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a přenesly následně závazky bytového družstva na jediného člena družstva.
Ve vztahu k druhé otázce zásadního právního významu dovolatelka zdůraznila, že žalovanému svědčilo samostatné členství v bytovém družstvu, které mimo jiné spočívalo i v právu (povinnosti) užívat předmětný byt společně se žalovanou. Ve vztahu k žalované jsou tedy práva a povinnosti žalobce zcela upraveny rozhodnutím vydaným ve věci vedené
pod sp. zn. 14 C 1/2004 a toliko výkonu těchto práv a povinností se může žalobce vůči žalované v souvislosti s členstvím v bytovém družstvu domáhat.
Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novelizace provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, dovolání je přípustné, není však důvodné.
První dovolatelkou vymezená otázka zásadního právního významu nebyla dosud dovolacím soudem řešena a druhá otázka zásadního právního významu nebyla dovolacím soudem dosud řešena výslovně. Protože na jejich řešení je v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
V případě zániku společného členství manželů v bytovém družstvu, je třeba provést vypořádání hodnoty členského podílu.
Vzniklo-li manželům za trvání manželství nejen právo společného nájmu družstevního bytu, ale také společné členství v bytovém družstvu (§703 odst. 2 obč. zák.), představují členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu majetkovou hodnotu, která je manželům společná a která vyjadřuje míru jejich účasti na majetku (vlastním kapitálu) družstva. Bylo-li manželství rozvedeno a stal-li se na základě dohody rozvedených manželů nebo rozhodnutí soudu (po zrušení práva společného nájmu bytu) jeden z nich jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (§705 odst. 2 obč. zák.), připadla mu tím také (veškerá) členská práva a povinnosti spojená s (jejich dosud společným) členstvím v družstvu; hodnotu těchto jejich členských práv a povinností je třeba zohlednit při vypořádání společného jmění manželů obdobně jako další majetkové hodnoty, které jsou jim společné a které navazují na jejich spotřební společenství.
Připadnou-li podle dohody nebo rozhodnutí soudu dosud společná členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu jednomu z rozvedených manželů, vznikne mu tím současně povinnost vypořádat s rozvedeným manželem hodnotu těchto členských práv a povinností. Již tím, že se stal "výlučným členem" bytového družstva a že mu tím připadla (veškerá) členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, má vůči svému rozvedenému manželu z důvodu vypořádání hodnoty (dosud společných) členských práv a povinností dluh, který je třeba zohlednit při vypořádání jejich společného jmění manželů, nebyl-li dobrovolně splněn dříve. Z vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených se zaniklým společným členstvím v družstvu tedy vzniká rozvedenému manželu pohledávka již na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o tom,
že se druhý z nich stává jako člen družstva nájemcem družstevního bytu, a nikoliv teprve na základě vypořádání jejich společného jmění manželů, při němž bylo k této pohledávce, "výlučným" členem družstva dosud neuspokojené, přihlédnuto (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 21 Cdo 4994/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že členská práva a povinností (členský podíl) mají penězi vyjádřitelnou hodnotu, která v případě společných členských práv a povinností je předmětem vypořádání poté, kdy bylo manželství rozvedeno a stal-li se na základě dohody rozvedených manželů nebo rozhodnutí soudu (po zrušení práva společného nájmu bytu) jeden z nich jako člen družstva nájemcem družstevního bytu, neboť mu tím připadla také (veškerá) členská práva a povinnosti spojená s (jejich dosud společným) členstvím v družstvu.
Závěry podávající se z uvedeného rozhodnutí je však nutno v souzené věci poměřovat zjištěním vyplývajícím z individuální zvláštnosti daného sporu vycházející z toho, že v daném případě nevznikl účastníkům společný nájem bytu manžely ani se účastníci nestali společnými členy družstva, přesto se však nájemní poměr každého z nich vztahoval ke stejnému bytu. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1737/2005, se totiž podává, že účastníci se po zániku jejich manželství stali samostatně každý členy bytového družstva a nájemci téhož družstevního bytu, proto musel být jejich právní vztah k bytu a členství v bytovém družstvu řešen na základě analogie
podle §705 odst. 2 věta druhá, odst. 3 obč. zák., kdy soudními rozhodnutími bylo zrušeno právo nájmu žalovaného k družstevnímu bytu a rozhodnuto, že se výlučným nájemcem a členem družstva stává žalovaná. Těmito rozhodnutími je dovolací soud v dané věci ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. vázán.
Z uvedeného vyplývá, že v daném případě členský podíl netvořil součást společného jmění manželů účastníků, a nemůže být proto v režimu společného jmění vypořádáván.
Lze souhlasit s dovolatelkou potud, že v daném případě nevzniklo společné členství účastníků v bytovém družstvu a účastníci také neměli společný členský podíl v bytovém družstvu. Dlužno ovšem dodat, že nalézací soudy také tento názor nezaujaly a nárok žalobce co do základu neshledaly důvodným s argumentací opírající se o existenci společného členského podílu a společné členství v bytovém družstvu, ale základ nároku opřely o analogickou aplikaci ustanovení o vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Podle §136 odst. 1, 2 obč. zák. věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Společné jmění může vzniknout jen mezi manžely.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Nalézací soudy správně vystihly pro posouzení věci tu podstatnou skutečnost, že oba účastníci byli samostatnými nájemci téhož družstevního bytu a současně také samostatnými členy družstva, přičemž rozsah užívacích práv k předmětnému bytu jednoho z účastníků byl omezen existujícím nájemním vztahem druhého účastníka a s tím spojenými členskými právy a povinnostmi. Právní mocí rozsudku vydaného ve věci zrušení práva nájmu a určení výlučného člena družstva tato omezení ve vztahu k žalované odpadla, neboť se tato stala výlučnou nájemkyní bytu a také výlučnou členkou družstva, zatímco žalobce při pozbytí uvedených práv žádné vypořádání neobdržel. Individuální nájemní vztah ke stejnému bytu se samostatnými členskými právy a povinnostmi každého z účastníků ve svém souhrnu navozuje stav, kdy práva a povinnosti jednoho z účastníků jsou omezena stejnými právy a povinnostmi druhého účastníka, tj. stav typický pro právní režim podílového spoluvlastnictví. Jestliže práva a povinnosti jednoho z účastníků tohoto vztahu na základě soudního rozhodnutí zanikají, stává se druhý účastník výlučným nositelem stejných práv a povinností a přestává být omezen právy a povinnostmi dosavadního spoluvlastníka. Jeho právní postavení je v takovém případě nepochybně výhodnější. Účastníku, jenž o svá dosavadní práva a povinnosti přichází, zatímco druhý účastník se stává jejich výlučným nositelem, proto musí být v rámci spravedlivého uspořádání právních vztahů poskytnuta přiměřená náhrada kompenzující pozbytí dosavadních práv a povinností, což je podstata vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tato náhrada musí být poskytnuta právě druhým účastníkem, neboť jeho právní postavení přestává být omezeno dosavadními právy a povinnostmi subjektu, jemuž doposud členská práva a povinnosti svědčila.
Subjektem povinným k poskytnutí této náhrady pak nemůže být oproti přesvědčení dovolatelky bytové družstvo, neboť jeho právní postavení není rozhodnutím soudu o zrušení práva nájmu a určení výlučného nájemce a člena družstva přímo dotčeno, a jeho právní postavení se tak přímo nemění. Okolnost, že výlučným nájemcem a členem družstva se stává pouze jeden z dosavadních nájemců a členů družstva je z pohledu bytového družstva významná pouze potud, že je redukován počet nájemců a členů družstva, kteří zůstávají v právním vztahu k družstvu.
Jestliže tedy nalézací soudy vzniklou situaci vycházející v řízení o zrušení práva nájmu a určení výlučného člena družstva z analogické aplikace ustanovení §705 odst. 2 věta druhá, odst. 3 obč. zák. posoudily analogicky k institutu podílového spoluvlastnictví a nutnosti jeho vypořádání, pak je jejich právní posouzení správné, neboť ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) jsou skutečně ustanovení o podílovém spoluvlastnictví. Odkaz na vypořádání v právním režimu §142 obč. zák. proto nalézací soudy použily přiléhavě a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci důvodně uplatněn nebyl.
Ani ve vztahu k řešení druhé otázky zásadního právního významu není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
Jestliže v původním řízení vedeném mezi účastníky šlo o zrušení práva nájmu a určení, který z účastníků bude výlučným nájemcem a členem družstva, zatímco v tomto řízení se jedná o vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, je zřejmé, že se jedná o odlišný nárok, byť funkčně navazující na výsledek předchozího soudního řízení.
Ve vztahu k této otázce ostatně dovolatelka žádnou podrobnou právní argumentaci nenabízí, omezuje se toliko na konstatování, že žalobce se vůči žalované může domáhat toliko výkonu práv a povinností vyplývajících z rozsudku vydaného ve věci sp. zn.
14 C 1/2004. Tím ovšem opětovně nepřímo směřuje k námitce nedostatku své věcné legitimace v této věci.
Pro úplnost dovolací soud poukazuje na rozsudek ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 14, str. 521, jehož závěry jsou přiměřeně použitelné i ve vztahu k druhé otázce zásadního právního významu,
v němž vyslovil názor, podle kterého, jestliže ve sporu vedeném podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. bylo návrhu jednoho z bývalých manželů na zrušení společného členství manželů v bytovém družstvu vyhověno, nelze v řízení o vypořádání jejich společného jmění dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nikdy nepatřil.
Závěry podávající se z tohoto rozhodnutí vystihují pro souzenou věc i tu skutečnost, že po řízení vedeném podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. soudní praxe bez jakýchkoliv pochybností připouští následné soudní vypořádání vážící se ke členskému podílu ve sporu o zaplacení peněžité částky, aniž by tomuto následnému vypořádání měla bránit překážka rozsouzené věci.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovanou uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalované podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu