ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1472.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1472/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Jiřím Ronkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 214, proti žalovanému S. I. , zastoupenému JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, o povinnosti trpět výkon práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 2039/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2008, č. j. 38 Co 106/2007-92, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Ronka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2006, č. j. 7 C 2039/2005-74, zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému povinnost trpět užívání bytu žalobcem v 1. patře domu č. p. ve S., sestávajícího z pokoje, ložnice, kuchyně, koupelny, a spoluužívání vchodu do domu, chodby, verandy, WC v přízemí, schodiště do 1. patra, sklepu a pozemků parc. č. 709/1 zahrada a parc. č. 709/2 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemků ve zjednodušené evidenci parcel původ pozemkový katastr – parc. č. 549/1 a parc. č. 1265/1 včetně spoluužívání součástí a příslušenství – vedlejších staveb (průjezd, výminek o jedné místnosti, prádelka, přípravna, chlévek, přístřešek), venkovních úprav (zejména zemní sklep) a trvalých porostů v kat. území S. podle čl. III. notářského zápisu ze dne 16. srpna 2004, sp. zn. NZ 309/2004. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželé J. N. (žalobce) a Ja. N. byli původně spoluvlastníky nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Kyjov, na LV č. 626 pro obec a kat. území S., mimo jiné domu č. p. 20, stojícího na parc. č. 709/2 a 709/3. Darovací smlouvou sepsanou formou notářského zápisu ze dne 16. srpna 2004, sp. zn. NZ 309/2004, žalobce daroval svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech zapsaných na uvedeném LV č. 626 své manželce Ja. N., čímž se stala jejich výlučnou vlastnicí. Ja. N. současně zřídila ve prospěch J. N., žalobce, věcné břemeno práva doživotního a bezplatného spoluužívání bytu v 1. patře domu č. p. ve S., sestávajícího z pokoje, ložnice, kuchyně, koupelny, a spoluužívání vchodu do domu, chodby, verandy, WC v přízemí, schodiště do 1. patra, sklepu a pozemků parc. č. 709/1 a 709/2 a ostatních nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku. Ja. N. následně coby vlastnice celé nemovitosti domu č. p. ve S., převedla tuto nemovitost darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene na žalovaného, na kterého přešlo také podle §151n odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) věcné břemeno ve prospěch žalobce. Rozhodnutím Městského úřadu v Kyjově ze dne 4. července 2001 byla povolena stavba – stavební úprava a přístavba v půdním prostoru rodinného domu č. p. ve S. s provedením nových obytných místností v půdním prostoru rodinného domu. Stavba není dokončena a doposud nedošlo k její kolaudaci. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodů, že žalobci smlouvou ze dne 16. srpna 2004 nevzniklo „právo věcného břemene k tzv. bytu v 1. patře domu č. p. ve S-“ a že ohledně dalších místností a pozemků žalobce neprokázal, že by mu žalovaný bránil v jejich užívání. Uvedl, že byt v 1. patře domu č. p. ve S. ve smyslu právním a občanskoprávních vztahů neexistuje a proto nemohl být předmětem vzniku věcného břemene plynoucího ze smlouvy ze dne 16. srpna 2004, neboť podle stávající judikatury zde chybí účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. srpna 2008, č. j. 38 Co 106/2007-92, pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen trpět, aby žalobce užíval místnosti v 1. patře domu č. p. 20, stojícího na parc. č. 709/2 a 709/3 v kat. území S., a to pokoj, ložnici, kuchyň, koupelnu, a dále v témže domě vchod do domu, chodbu, verandu, WC v přízemí, schodiště do 1. patra, sklep a pozemek parc. č. 709/2 v kat. území S..“ Pod bodem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování opakováním blíže označených listinných důkazů dospěl k závěru, že žalobci na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 16. srpna 2004 vzniklo právo užívání místností v 1. patře domu č. p. 20, stojícího na pozemcích parc. č. 709/2 a 709/3 v kat. území S. Právní názor soudu prvního stupně, že předmětem smlouvy ze dne 16. srpna 2004 je byt v 1. patře uvedeného domu ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. a že pokud místnosti v 1. patře tohoto domu nebyly kolaudovány jako byt, nemohlo na základě této smlouvy vzniknout žalobci právo užívání těchto místností, podle odvolacího soudu není správný. K tomu odvolací soud uvedl, že slovo „byt“, použité v čl. III. smlouvy, bylo použito k charakterizaci souboru obytných místností v 1. patře domu, tj. pokoje, ložnice, kuchyně a koupelny, a pokud tyto místnosti v domě skutečně existují, což je nesporné, pak je irelevantní, že uvedený soubor místností nebyl v době uzavření smlouvy ani později příslušným stavebním úřadem kolaudován jako bytová jednotka. Nemožnost plnění uvedené smlouvy nemůže spočívat v tom, že reálně existující označené místnosti v 1. patře nebyly kolaudovány jako byt. Ujednání o vymezení místnosti v 1. patře označeného domu, k nimž bylo ve prospěch žalobce zřízeno věcné břemeno, ve smlouvě ze dne 16. srpna 2004 je určité a srozumitelné, smlouva byla uzavřena svobodně a vážně a jejím předmětem je plnění možné. Dokazováním provedeným soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný, který je na základě darovací smlouvy ze dne 3. února 2005 výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, bránil žalobci v užívání prostor v domě č. p. ve S. vymezených smlouvou ze dne 16. srpna 2004. Ve zbývající části se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by mu žalovaný bránil v užívání dalších místností, příslušenství nemovitostí a pozemků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I.), podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam rozhodnutí žalovaný spatřuje v řešení právní otázky, „zda lze zřídit věcné břemeno k bytu, který po právní ani faktické stránce neexistuje, popřípadě zda lze zřídit věcné břemeno k místnostem fakticky neexistujícím, a zda je možné domáhat se práva vyplývajícího z věcného břemene k bytu, který právně ani fakticky neexistuje, popřípadě k místnostem, které právně ani fakticky neexistují“. Namítl, že v době sepisu notářského zápisu o zřízení věcného břemene, v době podání žaloby a rozhodnutí odvolacího soudu v domě č. p. ve S. v 1. patře domu neexistoval ani po právní ani po faktické stránce byt, který by sestával z pokoje, ložnice, kuchyně, koupelny, a taktéž v té době neexistovaly v 1. patře tohoto domu ani místnosti jako je kuchyň, koupelna a ložnice. Takto neexistují ani v současné době. Žalovaný popíral existenci jak bytu, tak samotných místností. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že místnosti v 1. patře domu č. p. ve S., tedy pokoj, ložnice, kuchyně a koupelna, v době sepisu notářského zápisu o zřízení věcného břemene dne 16. srpna 2004 existovaly a existovaly i při ohledání soudem prvního stupně na místě samém dne 6. září 2006, kdy zřizovatelka věcného břemene Ja. N. sama tyto místnosti pojmenovala a označila. Otázku, zda jde o byt nebo o soubor místností, odvolací soud posoudil po právní stránce zcela správně. V průběhu řízení bylo rovněž zjištěno, že žalovaný neplní svoji povinnost trpět užívání místností v 1. patře označeného domu žalobcem.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je - li dovolání přípustné podle §237 odst. l písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod pořadovým č. C 44.
Zjištění, zda místnosti v 1. patře domu č. p. ve S. reálně existovaly již v době, kdy o věci rozhodoval odvolací soud, je v dané věci pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu klíčové, neboť tvoří skutkový základ, z něhož tento soud při rozhodování vyšel. Při jednání dne 28. srpna 2008 provedl odvolací soud mimo jiné důkaz protokolem o místním ohledání ze dne 6. září 2006 (č. l. 45 spisu), ze kterého bylo zjištěno, že místnosti v době rozhodování odvolacího soudu již skutečně existovaly. Je tedy zřejmé, že skutkové zjištění o existenci místností má v dané věci oporu v provedeném dokazování a jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vymezil, z jakých důkazů vycházel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nelze mu v tomto směru nic vytknout. Dovolatelem u platněný důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak naplněn není a právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Právní názor odvolacího soudu o tom, že kolaudace není relevantní, má oporu v rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně v rozsudku ze dne 25. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2424/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 824, podle kterého „úpravě užívání místností v domě rovnodílnými spoluvlastníky nebrání skutečnost, že stavební úřad nevydal povolení k jejich užívání.“ Obdobně platí, že výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání určitých místností v domě nebrání skutečnost, že stavební úřad nevydal povolení k jejich užívání. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné i z hlediska právního posouzení věci.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.), které představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §7 písm. f), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 3.750,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy celkem 4.050,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu