ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2207.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2207/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně HEXA Plus, a. s . v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 30, IČ 45274827, zastoupené JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem v Praze 2, Riegrovy sady 38, proti žalované Agip Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, IČ 40764176, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 715/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 15 Co 530/2008-185, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Marka Švehlíka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
11. června 2008, č. j. 9 C 715/2007-168, zastavil řízení o návrhu žalobkyně, kterým se domáhala, aby soud žalované uložil vyklidit níže specifikované nemovitosti; dále rozhodl o nákladech řízení.
Žalobkyně požadovala, aby soud žalované uložil vyklidit nemovitosti v katastrálním území S., obec a okres P., zapsané „v příslušném listu vlastnictví“ v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P. (pozemkové parcely a budovu), které žalovaná nabyla do vlastnictví na základě absolutně neplatných kupních smluv z 20. 2. 1996 a 8. 3. 1996, uzavřených mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně.
Soud prvního stupně vyšel z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
13. dubna 2007, č. j. 18 C 81/2006-133, týkajícího se stejných účastnic řízení, jehož výrokem pod bodem I. byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí shora zmíněných nemovitostí, výrokem pod body II. a III. byla zamítnuta žaloba na vyklizení pozemků a odstranění staveb z nich a výrokem pod bodem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení, který nabyl právní moci dne 26. července 2007. Po posouzení věci z hlediska §103 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uzavřel, že o téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto a jejímu novému projednání brání ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. překážka věci pravomocně rozsouzené; proto řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k dovolání žalobkyně usnesením ze dne 13. ledna 2009, č. j. 15 Co 530/2008-185, potvrdil usnesení soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se závěrem, k němuž dospěl soud prvního stupně, se zcela se ztotožnil.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání; odůvodňuje je tak, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Zmiňuje předcházející řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, probíhající u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 81/2006, skončené zamítavým výrokem a odmítnutím odvolání pro opožděnost, s tím, že šlo o „chybu pošty“, což byl důvod pro podání „nové žaloby“, tentokrát žaloby „na plnění“, zamítnuté však pro překážku věci rozhodnuté. Namítá, že rozhodnutí jež napadá tímto dovoláním, je v rozporu se závěrem „C 286 Sou R NS“, podle něhož „pravomocný rozsudek, jímž byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta určovací žaloba, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění.“
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání, na základě podrobné analýzy věci, ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů. K dovolací argumentaci žalobkyně připomíná, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 81/2006, zabývajícím se totožnými nemovitostmi, podala žalobkyně skutečně dne 14. února 2006 žalobu na určení vlastnického práva, leč podáním ze dne 22. února 2006 ji rozšířila o nárok na vyklizení nemovitostí
a na odstranění staveb, přičemž soud rozhodl i o tomto nároku. Není tedy pochyb o tom, že projednání dané věci brání překážka věci rozsouzené.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V dané věci dovolatelka opakuje svá tvrzení, kterými se již odvolací soud řádně zabýval. Zcela opomíjí primární důvod, pro který bylo řízení zastaveno, a to že v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. dubna 2007, č. j. 18 C 81/2006-133, který nabyl právní moci dne 26. července 2007, bylo rozhodnuto nejen o určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, ale byla jím rovněž zamítnuta žaloba na vyklizení pozemků
a na odstranění staveb. Jednalo se o stejný nárok, který dovolatelka následně uplatnila v novém řízení. Za této situace nemohlo být dovolání žalobkyně důvodné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229
odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §13 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč
podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem 5.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu