ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2249.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2249/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň: 1) J.Ř. , 2) J.D. 3) K.T , zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci VIII, Dolní Hanychov, České mládeže 135, proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 1, Náměstí republiky 3, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 157/2006, o dovolání žalobkyň a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 23 Co 458/2008-158, takto:
I. Dovolání žalobkyň se odmítá .
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2008, č. j. 10 C 157/2006-127, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „s návrhem, aby soud určil, že J.Ř. byl ke dni úmrtí vlastníkem budovy č.p. 62 na parc. č. 597 a parcely č. 597 a parc. č. 596, 595, 594 v k. ú. P., obci Kadaň, zapsaných na LV č. 11000 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Chomutov“. Výrokem pod body II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového zjištění: Právní předchůdce žalobkyň J.Ř., bydlel nejprve sám, později s J.T., matkou žalobkyň, nejméně od roku 1953 do roku 1958 v rodinném domě v obci M. Protože tato obec byla v důsledku rozšíření důlní činnosti určena k demolici, „našel si“ opuštěný dům č.p. 62, v k. ú. P. (šlo o tzv. konfiskát), do kterého se s J.T. a její první dcerou, žalobkyní b), v roce 1958 odstěhovali. Poté se jim narodily další dcery, žalobkyně a) a c), které zde vyrůstaly. J.Ř. byl rozhodnutím Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. prosince 1967, sp. zn. P 854/60, omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Jmenovaný nemovitosti užíval, aniž by byl jejich vlastníkem, a podle výpovědi svědka T. M. si byl vědom, že jejich vlastníkem není; státní orgány to přehlížely. Soud prvního stupně věc posoudil podle §129 odst. 1, §130 odst. 1, §132 odst. 1 a §134 občanského zákoníku („obč. zák.“) a uzavřel, že žalobě nelze vyhovět. J. Ř. nemovitosti užíval bez právního titulu a jejich vlastnictví, přes dlouhodobou držbu za okolností shora uvedených, nevydržel, neboť nebyl jejich oprávněným držitelem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 23 Co 458/2008-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I. týkající se pozemku parc. č. 594, a změnil jej v další části výroku pod bodem I. tak, „že se určuje, že J.Ř.vlastníkem budovy č. p. 62, stojící na pozemku parc. č. 597, a vlastníkem pozemků parc. č. 597, 596 a 595 v katastrálním území a obci Prunéřov, zapsaných na LV 11000 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Chomutov“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s ním však pouze ohledně pozemku parc. č. 594; pokud jde o ostatní nemovitosti, neshledal jeho právní závěr, že J.Ř vlastnické právo k nim nevydržel, správným. Po nuceném opuštění domu jmenovaný nečekal na přidělení náhradního objektu, k němuž by tak jako tak muselo dojít, sám si „našel samotu“, tj. dům č.p. 62 s přilehlými parcelami v k. ú. M.L., a začal je užívat jako svůj majetek. Dále vyšel z přípisu Střediska geodézie pro okres Chomutov a Místního národního výboru v Kadani z 25. 3. 1982, jímž byl J.Ř. vyzván k provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem do operátů evidence nemovitostí, přičemž důvod, proč k zápisu nedošlo, odvolací soud shledal v tom, že Ř. způsobilost k právním úkonům byla omezena. Vzhledem k tomu, že po dobu 46 let nemovitosti bez jakýchkoliv výhrad užíval jako vlastní a neměl žádné pochybnosti, že mu nemovitosti patří, svědčí to o jeho dobré víře, že je jejich vlastníkem. Nebylo prokázáno, ale ani vyvráceno, že mu tyto nemovitosti byly přiděleny. Právní posouzení věci uzavřel připomenutím presumpce dobré víry držitele vyplývající z §130 odst. 1 věta druhá obč. zák.
U pozemku parc. č. 594 však odvolací soud konstatoval, že J.Ř. nemohl být v dobré víře, že jej drží oprávněně, neboť sám v kopii snímku pozemkové mapy vyznačil v kolonce „skutečný stav domu č.p. 62 v září 1989“, kterou doložil svědek T.M., poznámku „MěNV“, čímž vyjádřil, že tento pozemek nepovažoval za svůj, ale za majetek tamního městského národního výboru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že sama skutečnost, že J. Ř. užíval nemovitosti, které si sám vyhledal za zjištěných okolností, nemůže znamenat, že šlo o držbu oprávněnou, a to, že nečekal na přidělení domu z důvodu demolice jeho původního bydliště, přičemž si bydlení sám našel, neprokazuje jeho dobou víru, že je vlastníkem takto nalezeného domu a přilehlých pozemků. Pokud byl v roce 1982 vyzván k provedení zápisu vlastnického práva do katastrálních operátů, resp. do tehdejší evidence nemovitostí tamního střediska geodézie, šlo nejspíše o úkony geodézie v rámci tzv. Komplexního zakládání evidence nemovitostí, které mělo zmapovat vlastnické vztahy pro účely národohospodářského plánování ve smyslu zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, přičemž k předložení listin prokazujících vlastnické právo byli vyzýváni nejen vlastníci, nýbrž i uživatelé nemovitostí. Tato výzva v daném případě vyvolala řízení o ustanovení opatrovníka právnímu předchůdci žalobkyň; opatrovníkem byl ustanoven Městský národní výbor v Kadani, a pokud by listiny, potvrzující vlastnické právo J.Ř. k předmětným nemovitostem existovaly, jeho opatrovník by takové listiny k zápisu předložil. Při tom v řízení nebylo prokázáno, že by nastaly okolnosti, z nichž by bylo možno vyvozovat, že jmenovaný je vlastníkem nemovitostí. Dovolatelka dále cituje z publikace „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku“ a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cdon 1178/96, 3 Cdon 395/96 a 22 Cdo 417/98. Uzavírá, že v prosté skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyň nemovitosti užíval a nikdo mu v tom nebránil, nelze spatřovat důkaz jeho dobré víry, že byl jejich vlastníkem. V souvislosti s tím odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 42/87, z něhož plyne, že k naplnění dobré víry samo o sobě nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitostem bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž by vlastník v jeho výkonu bránil. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části výroku, kterou změnil rozsudek soudu prvního stupně a aby v tomto rozsahu věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podávají i žalobkyně; jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Neztotožňují se se závěrem odvolacího soudu v té části jeho výroku, kterou potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně pozemkové parcely č. 594. Namítají, že odvolací soud měl ohledně tohoto pozemku aplikovat §130 odst. 1 věta druhá obč. zák. s tím, že v pochybnostech je třeba vycházet z toho, že držba je oprávněná. Jestliže odvolací soud dovodil, že jejich právní předchůdce nebyl v dobré víře na základě důkazu předloženého svědkem T. M., tj. kopie snímku z pozemkové mapy s vepsanou poznámkou „MěNV“, pak tento důkaz budí pochybnosti z hlediska, zda tuto poznámku učinil jmenovaný. O tom, že J.Ř byl ohledně předmětného pozemku v dobré víře o svém vlastnictví svědčí to, že na jeho spodní hranici postavil bránu, kterou vstup na své pozemky uzavíral, 46 let jej obhospodařoval, vysázel zde sad ořešáků, které pěstoval a sklízel. Neměl tudíž jakékoliv pochybnosti o tom, že jde o jeho pozemek a byl tedy držitelem oprávněným. Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým rozhodl o předmětném pozemku, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádřeních k dovolání, která podaly všechny účastnice řízení, vzájemně navrhují, aby dovolací soud dovolání protistrany zamítl, a v podstatě opakují svoji dovolací argumentaci.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení č.l. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že jsou splněny náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání žalobkyň není přípustné, dovolání žalované, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Žalobkyně napadají rozsudek odvolacího soudu v části týkající se pozemku p. č. 594.
V této části je rozsudek odvolacího soudu potvrzujícím rozhodnutím, a dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které žalobkyně také poukazují. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.).
Nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068).
V daně věci žalobkyně nevymezily právní otázku, která by z napadeného rozsudku činila rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; v podstatě jen polemizují se skutkovým zjištěním, že v roce 1989 jejich právní předchůdce údajně věděl, že sporný pozemek patří státu; ani z obsahu dovolání se žádná právní otázka, způsobilá navodit zásadní význam napadeného rozhodnutí, nepodává. Vzhledem k tomu, že dovolání v této části není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalované:
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Je li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že „posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva“ (rozsudek ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, Právní rozhledy 11/1997). Držitel musí být v dobré víře, že je tu takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod vlastnictví. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o omyl právní. Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo.
Dovolací soud již dříve vyslovil, že při posuzování dobré víry držitele v době po roce 1948 i později je třeba přihlédnout k tomu, že se ujal držby nemovitosti v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně kdy správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1329). V takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva. Z tohoto hlediska je třeba pohlížet v dané věci i na držbu právního předchůdce žalobkyň.
V dané věci odvolací soud konstatoval, že právní předchůdce žalobkyň byl nucen z důvodu demolice obce M. opustit dům v této obci, a za tento dům bylo nutno přidělit mu náhradu; on se však ještě před rozhodnutím o náhradě (jehož existence nebyla prokázána ani vyvrácena) ujal opuštěných nemovitostí, ohledně kterých je nyní vedeno řízení. Tehdejší stát – Místní národní výbor v Kadani – tento stav respektoval, považoval jej za vlastníka, takto s ním jednal a dokonce jej vyzval, aby nechal své vlastnické právo zapsat do tehdejší evidence nemovitostí. Odvolací soud též zjistil, že o přídělech nemovitostí v té době nebyla vedena řádná evidence, nebyly vyznačovány ve veřejných knihách, a dnes tak nelze vyloučit ani potvrdit, že předchůdci žalobkyň byly tyto nemovitosti přiděleny; za této situace je třeba přihlédnout i k zákonné presumpci dobré víry držitele. Proto není nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o tom, že držba předchůdce žalobkyň, trvající nerušeně téměř padesát let, byla oprávněná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části napadené dovoláním žalované správné. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání v této části zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žádné ze stran nemohlo být vyhověno; obě strany pak byly částečně úspěšné v obraně proti dovolací argumentaci protistrany (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu