ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2903.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2903/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. B. , zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovaným: 1) K. Z. , 2) ing. E. M. , 3) městu Tábor , se sídlem úřadu v Táboře, Žižkovo náměstí 3, 4) E. V. , žalovaným 1), 2) a 4) zastoupeným JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 134/2008, o dovolání žalovaných 1), 2) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. března 2010, č. j. 15 Co 88/2010-97, takto:
I. Dovolání žalovaných 1), 2) a 4) se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2009, č. j. 12 C 134/2008-59, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „pozemkům č. o výměře 54 m² - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 84 m² - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 223 m² - zastavená plocha a nádvoří, č. o výměře 115 m² - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 554 m² - ostatní plocha, č. o výměře 327 m² - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 11 m² - ostatní plocha, zapsaných na LV č. pro obec a katastrální území Tábor, u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I. rozsudku) a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II. rozsudku). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované č. 1) K. Z. částku 26 600,- Kč, žalované č. 2) Ing. E. M. částku 26 600,- Kč, žalovanému č. 3) městu Tábor částku 159 600,- Kč a žalované č. 4 E. V. částku 1 143 800,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku). Žalobci pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dělení pozemků není možné a ve vztahu k přikázání věci do výlučného vlastnictví žalobce zohlednil shodná stanoviska účastníků vycházející zejména z toho, že žalobce nemovitosti dlouhodobě užívá a má zájem je získat do svého výlučného vlastnictví, a to na rozdíl od žalovaných, kteří o nemovitosti zájem nemají.
Spornou mezi účastníky zůstala toliko výše přiměřené náhrady, kterou je podle soudu prvního stupně třeba chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání podobné věci. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejenom na „konstrukci a vybavení“, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Soud proto při určení výše náhrady vyšel z obvyklé ceny nemovitostí v době rozhodování soudu.
Ztotožnil se s názorem žalovaných, že cena obvyklá v tomto případě představuje cenu za volné, nezastavěné pozemky, nikoliv však s názorem žalobce, že pozemky je třeba posuzovat i z hlediska, že se jedná o nemovitosti zastavěné a tím mající nižší hodnotu, neboť není důvod, aby jeden z podílových spoluvlastníků získal při převzetí pozemků do svého vlastnictví výhodu spočívající v nižší ceně přebíraných nemovitostí jen proto, že na pozemcích stojí stavby v jeho vlastnictví. Pozemky jsou umístěny v komerčně obchodní zóně v těsné blízkosti centra města, je proto třeba zohlednit nejenom polohu pozemků, ale i možnost jejich dalšího intenzivního využití pro obchodní činnost. Vyšel proto z obvyklé ceny nemovitostí v hodnotě 1 400,- Kč / m² a podle výše spoluvlastnických podílů žalovaných rozhodl o výši náhrad za jejich spoluvlastnické podíly.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. března 2010, č. j. 15 Co 88/2010-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví k „pozemkům č. 4192/2 o výměře 54 m² - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 84 m² - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 223 m² - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 115 m² - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 554 m² - ostatní plocha, č. o výměře 327 m² - zastavěná plocha a nádvoří a č. o výměře 11 m² - ostatní plocha, zapsaných na LV č. pro obec a kat. úz. Tábor, u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor“ a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil povinnost, aby na vypořádání podílů zaplatil žalované K. Z. částku 16 250,- Kč, žalované Ing. E. M. částku 16 250,- Kč, žalovanému Městu Tábor 97 500,- Kč a žalované E. V. částku 698 750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně vyjma jeho úvah, na základě kterých dospěl k závěru o výši přiměřené náhrady náležející spoluvlastníkům vylučovaným ze spoluvlastnictví. Podle názoru odvolacího soudu je při stanovení výše přiměřené náhrady nutno vyjít z cen pozemků s přihlédnutím k tomu, že se jedná o pozemky zastavěné. Od skutečnosti, že pozemky jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků pozemků, nelze při určení výše náhrady odhlédnout bez ohledu na to, že lze předpokládat, že přikázání pozemků do vlastnictví žalobce se hodnota všech nemovitostí zvýší. Odkázal na závěry podávající se z rozsudku dovolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, podle kterého je účelem poskytnutí přiměřené náhrady za vyloučení z podílového spoluvlastnictví poskytnutí peněžního ekvivalentu vyjadřujícího, o co vylučovaný spoluvlastník přichází, nejde tedy o odčerpání majetkového prospěchu, kterého se dostává tomu, kdo bude nadále výlučným vlastníkem. Zdůraznil, že v dané věci dochází ke zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemkům, na nichž stojí stavba ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků. V důsledku toho je nepochybné, že právní postavení žalovaných jako spoluvlastníků pozemků, kteří zároveň nejsou spoluvlastníky staveb, je horší než postavení spoluvlastníka, jemuž právo ke stavbám náleží. Jsou tím v podstatě omezeni v užívání pozemků či dokonce z jejich užívání vyloučeni, což vedlo ke sporům o vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich podílů žalobcem. Daný stav přitom žalobce nijak nezavinil, protože stavby do svého výlučného vlastnictví získal dlouhou dobu před tím než vzniklo spoluvlastnictví žalovaných k předmětným pozemkům. Odvolací soud proto považoval za přiměřenou náhradu znalcem určenou částku 855,26 Kč za m² a podle ní určil výše přiměřených náhrad jednotlivých žalovaných, přičemž v návaznosti na to změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 2) a 4) (dále jen „dovolatelé“) dovolání, v němž vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a tím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelé poukázali na skutečnost, že žalobce vystavěl na pozemcích patřících do spoluvlastnictví žalovaných budovy, sloužící jako autosalon, a které postavil bez rozhodnutí nebo bez „opatření“ stavebního úřadu. Již od roku 2007 žalované přistoupily k podání žaloby, kterou se domáhaly vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání jejich spoluvlastnických podílů na pozemcích. Žalobce byl pravomocně odsouzen k plnění, které sice uhradil, ale za následné období již opětovně žalovaným žádné plnění neposkytl. Tím žalované nemohou pozemky nijak užívat, nikomu je pronajímat, tj. konzumovat své vlastnické právo a práva k němu se vztahující. Ze svých pozemků nemají žádný majetkový prospěch, vyjma toho, který si opatřily v důsledku pravomocného soudního rozhodnutí.
Zdůraznili, že podle závěrů znaleckého posudku by pozemky v případě jejich nezastavěnosti byly prodejné i za cenu 1 400,- Kč/m² i v současné ekonomické situaci. Dovolatelé vyj ádřili přesvědčení, že žalobce znehodnotil jejich pozemky stavbami, v důsledku čehož byli dovolatelé přinuceni akceptovat pro ně naprosto nepřijatelnou prodejní cenu, která se neoprávněným zásahem žalobce do vlastnických práv dovolatelů snížila téměř o polovinu. Dovolatelé tak v důsledku špatných rozhodnutí orgánů soudní moci přišli nedobrovolně o svůj majetek, a to ještě bez řádného a tržního finančního vyrovnání. Navrhli proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že „dovolání je nepřezkoumatelné“, neboť dovolatelé neuvedli, podle kterého zákonného ustanovení, resp. části §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podávají. Dovolání podle „§237 odst. a) o. s. ř.“ není přípustné, protože nedošlo ke změně rozsudku, ale pouze ke změně ocenění pozemků. A protože ve věci rozdílnosti ocenění nejde o věc zásadního právního významu podle „§237 písm. c) o. s. ř., není možno podat dovolání ani z tohoto důvodu. Dále pak ve vyjádření žalobce odcitoval část jím podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaný 3) se k dovolání ostatních žalovaných nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když odvolací soud oproti soudu prvního stupně stanovil odlišně výši vypořádacího podílu pro odvolatele.
Dovolání je přípustné, není však důvodné.
Vzhledem ke skutečnosti, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mají spoluvlastníci postavení nerozlučných společníků, je účastníkem dovolacího řízení i žalovaný 3), byť dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodal.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Dovolatelé především namítají, že v důsledku „špatných rozhodnutí orgánů soudní moci de facto přišli nedobrovolně o svůj majetek“. V této souvislosti dovolací soud především uvádí, že není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se uvedená námitka měla promítnout do poměrů souzené věci.
V ustanovení §142 občanský zákoník zakotvuje speciální způsob likvidace podílového spoluvlastnictví, a to na základě soudního rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska je toto zákonné ustanovení ústavně konformní a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nepředstavuje bez dalšího zásah do práva na ochranu vlastnictví (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. IV. ÚS 756/02 – http://nalus.usoud.cz ). Obdobně pak také nepříznivý výsledek sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nepředstavuje bez dalšího porušení článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 30. července 2001, sp. zn. IV. ÚS 739/2000 – http://nalus.usoud.cz ).
Dovolatelé v průběhu řízení před nalézacími soudy opakovaně vyjádřili souhlas s tím, aby spoluvlastnictví bylo zrušeno a nemovitosti přikázány do vlastnictví žalobce, přičemž toto stanovisko uvádějí i v dovolání. Jejich nesouhlas s likvidací spoluvlastnického vztahu je tak zřejmě nutno vázat s podmínkami, za kterých k němu v souzené věci došlo, tj. s přihlédnutím k výši přiměřené náhrady, která jim byla odvolacím soudem přiznána.
Dovolací soud se proto zabýval posouzením správnosti výše náhrady, kterou odvolací soud dovolatelům přiznal.
Přiměřenou náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, ekvivalent, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. listopadu 1992, sp. zn. 7 Co 269/92 – Právní rozhledy, 1996, č. 3, str. 128, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. prosince 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1993, pořadové č. 61).
Tato východiska akceptoval i Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdo 425/96 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pořadové č. 15), jímž sjednotil judikaturu obecných soudů. Od přijetí tohoto rozhodnutí lze považovat soudní praxi za ustálenou potud, že základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovitosti (nicméně obdobný závěr je třeba vztáhnout i k věcem movitým) je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování s tím, že tuto náhradu soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl.
Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001 – Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pořadové č. C 1225), a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000 – Soubor, pořadové č. C 110). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 – Soubor, pořadové č. C 3421). Existence podílového spoluvlastnictví pak podle judikatury není sama o sobě důvodem, pro který by měla být obecná cena nemovitosti stanovená pro účely vypořádání spoluvlastnictví snížena (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 539/2003 – Soubor, pořadové č. C 2199).
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 (Soubor, pořadové č. C 6296), vyložil dovolací soud mimo jiné dvě zásady: a) má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny, která je i cenou „tržní“;
b) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu, stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, případně k domu, ke kterému je přístup přes pozemek jen jednoho spoluvlastníka, musí soud k uvedeným skutečnostem snižujícím celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit je při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.
Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady.
Jestliže se na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví nacházejí stavby ve výlučném vlastnictví jednoho z podílových spoluvlastníků, nepochybuje dovolací soud o správnosti závěrů znaleckého posudku potud, že tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu pozemků. Na výši kupní ceny za pozemky může mít nepochybně vliv posouzení, zda se jedná o pozemky zastavěné či nezastavěné, jak také znalec ve znaleckém posudku správně odlišil a s tímto základním východiskem z hlediska jeho správnosti nepolemizují ani dovolatelé, kteří pouze namítají, že ze „snížené obecné ceny“, vycházející ze závěru o zastavěnosti předmětných pozemků, neměl odvolací soud vycházet, protože toto snížení způsobil sám žalobce tím, že stavby na pozemcích vybudoval. Již tato dovolací námitka se však míjí se zjištěními odvolacího soudu, která dovolatelé prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nenapadají, podle nichž žalobce získal stavby nacházející se na předmětných pozemcích v dražbě v roce 1992 a podíl na pozemcích až v roce 2008.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud správně při stanovení přiměřené náhrady vyšel z obecné ceny vypořádávaných pozemků, která je ovlivněna skutečností, že se na nich nacházejí stavby nikoliv ve vlastnictví dovolatelů a správně závěry vyplývající ze znaleckého posudku promítl do výpočtu přiměřené náhrady pro jednotlivé žalované. Je zřejmé, že pokud žalovaní přicházejí o své spoluvlastnické podíly na nemovitostech zastavěných stavbami ve vlastnictví jiné osoby, je tím hodnota jejich podílů nesporně ovlivněna oproti stavu, kdy by se jednalo o pozemky nezastavěné. Tato skutečnost se promítá i do výše přiměřené náhrady způsobem, který správně vystihl odvolací soud ve svém rozhodnutí, protože dovolatelé přicházejí o svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech, na kterých se nacházejí stavby ve vlastnictví jiné osoby.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) tedy nebyl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo zamítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 2 o. s. ř.), nicméně dovolací soud dospěl k závěru, že na straně žalobce nevznikly náklady, které by bylo možno považovat za účelně vynaložené k bránění práva. Vyjádření k dovolání se argumentací míjí již v samotném posouzení přípustnosti dovolání, které je pro otázky nastolené dovoláním zjevně přípustné podle jednoznačného znění zákona (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), ačkoliv podle žalobce nelze přípustnost dovodit z žádného zákonného ustanovení. Ve věci samé pak žalobce ve vyjádření žádnou argumentaci nepřináší, pouze odcitoval část jím podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu