ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2960.2009.2
sp. zn. 22 Cdo 2960/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 14, proti žalovanému K. Š. , zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Solní 4, o vyklizení nemovitosti a odstranění zdiva, vedené u Okresního soudu Plzeň–město pod sp. zn. 12 C 370/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2009, č. j. 13 Co 73/2009–169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
4.860,-- Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce Mgr. Martina Zikmunda.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 24. října 2008, č. j. 12 C 370/2007–169, žalovanému uložil povinnost „odstranit vestavěné zdivo vchodových dveří, u dvou místností, nacházejících se za sebou napravo z pohledu od vstupních dveří do budovy bez č. p. / č. e., postavené na pozemcích parc. č. 254/3 a 255/2, vše v k. ú. Újezd, a to do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), dále povinnost „vyklidit 2 místnosti, nacházející se za sebou napravo z pohledu od vstupních dveří do budovy bez č. p. / č. e., postavené na pozemcích parc. č. 254/3 a 255/2, vše v k. ú. Ú. a vyklizené je předat žalobci do 15. dnů od právní moci rozsudku“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.)
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. března 2009, č. j. 13 Co 73/2009-169, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, „což má z pohledu žalovaného zásadní právní význam“. Navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutími nalézacích soudů, uvedl, že napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a navrhl, aby bylo dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalobce tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004,
sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu,
aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání konkrétně nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Ačkoliv dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí má „z jeho pohledu“ zásadní právní význam, otázka zásadního právního významu, kterou by měl dovolací soud přezkoumat, se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Námitka žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu vytváří „bezprecedentní stav a právní nejistotu“, kdy žalovaný je nadále veden jako vlastník nemovitosti a jako takový je povinen hradit daň z nemovitosti a na základě rozsudku odvolacího soudu musí strpět omezení svého vlastnického práva, je zjevně bezdůvodná. Za situace, kdy předmětem sporu je vyklizení části stavby bez č.p. a č. e., postavené na pozemku p. č. 254/3, která byla ke dni rozhodování odvolacího soudu zapsána jako vlastnictví žalobce a žalovaný byl zapsán toliko jako spoluvlastník pozemku parc. č. 254/3, dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se měl výsledek tohoto sporu promítnout do právní jistoty žalovaného, jakožto vlastníka pozemku p. č. 254/3, jehož vlastnictví k tomuto pozemku nebylo v řízení před nalézacími soudy nijak zpochybněno.
Také zpochybňuje-li dovolatel nabytí vlastnictví k předmětné části stavby bez č. p. a č. e., postavené na pozemku p. č. 254/3, žalobcem a právními předchůdci žalobce
(od nichž žalobce získal druhou část nemovitosti koupí) dobrovolnou dražbou tvrzeními, že vlastnické právo k nemovitostem vzniká zápisem do katastru nemovitostí a že žalobcem předložené dokumenty, tj. jak dražební vyhláška tak kolaudační rozhodnutí neměly náležitosti, které by mohly být podkladem pro zápis převodu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tyto námitky rovněž nemohou založit přípustnost dovolání pro posouzení otázky zásadního právního významu, neboť s ohledem na to, že ke změně vlastnictví došlo již příklepem licitátora, v jehož usnesení byla předmětná část nemovitosti správně identifikována v souladu s předchozím zápisem v katastru nemovitostí a následný zápis do katastru nemovitostí záznamem již nemá věcněprávní účinky, je zřejmé, že posouzení uvedených okolností nebylo pro správnost rozhodnutí odvolacího soudu významné.
Závěry nalézacích soudů učiněné ohledně způsobu nabytí vlastnického práva v dobrovolné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb. odpovídají ustálené judikatuře dovolacího soudu, podle níž na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby - jak k tomu dochází například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001) na základě smlouvy, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov. §2 písm. a) zákona o veřejných dražbách]. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§2 písm. n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá k předmětu dražby vlastnické nebo jiné právo (§24 odst.1 zákona o veřejných dražbách). Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (k tomu například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Soud může vyslovit neplatnost veřejné dobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle tohoto ustanovení oprávněna (věcně legitimována), směřuje-li žaloba proti osobám, jejichž práv a povinností se řízení a rozhodnutí o neplatnosti veřejné dobrovolné dražby týká (pasivně věcně legitimovaným), a byla-li žaloba podána v tomto ustanovení uvedené prekluzívní lhůtě (k tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 930/2007, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5451). Jestliže právní předchůdce žalovaného, který byl obchodním společníkem úpadce, jehož majetek byl dražen, možnosti domáhat se určení neplatnosti dražby ve shora uvedené zákonem stanovené prekluzivní lhůtě nevyužil, nemůže žalovaný nyní platnost dražby a potažmo i vlastnictví vydražitele ke sporným místnostem, které byly rovněž prokazatelně předmětem dražby, zpochybňovat.
Zpochybňuje-li dále žalovaný závěry nalézacích soudů ohledně vlastnictví žalobce ve vztahu ke sporným dvěma místnostem jako součásti nemovitosti bez čísla popisného a evidenčního postavené na pozemcích žalobce p. č. 254/3 a p. č. 255/2 v k. ú. Újezd s tvrzením, že tyto místnosti (žalovaným označované jako garáž) jsou postavené na pozemku žalovaného p. č. 254/2 a jako takové jsou jeho vlastnictvím a součástí jeho domu č. p. 463 postaveného na tomtéž pozemku, polemizuje tím se skutkovými zjištěními nalézacích soudů na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že dovolatel na základě odlišných skutkových závěrů dospívá k jinému názoru na posouzení důvodnosti jimi uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje tak ve skutečnosti odvolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým číslem C 3078, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ). Ostatně
ani v této souvislosti dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu neuvádí.
Směřovalo-li dále dovolání podle obsahu proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů, dovolací soud dodává, že proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce
3.750,-- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §7 písm. d) a §8 (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky
o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,-- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání žalovaného) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.050,-- Kč. Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 810,-- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 4.860,-- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení v uvedené výši do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. května 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. předseda senátu