ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3395.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3395/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) nezletilého J. M. , zastoupeného matkou Mgr. B. M., bytem tamtéž , b) Mgr. B. M. , a c) Ing. J. M. , zastoupeného žalobkyní b) jako advokátkou, proti žalované Ing. E. M. , zastoupené JUDr. Zinou Mášovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lidická 57 , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1456/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2008, č. j. 17 Co 242/2007-204, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se zamítá .
II. Dovolání žalobce c) se odmítá.
III. Každý ze žalobců je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4 120,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované JUDr. Ziny Mášové.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2006, č. j. 5 C 1456/2004-134, zamítl žalobu, „aby soud určil, že žalobce c) Ing. J. M. je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 174 pro katastrální území a obec B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj v Brně, Katastrální pracoviště B., a to budovy č. p. – bydlení na pozemku parc. č. 223/14, pozemku parc. č. 223/13 – ostatní plocha a pozemku parc. č. 223/14 – zastavěná plocha a nádvoří“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. června 1997, č. j. 4 C 426/96-14, s právní mocí ke dni 1. srpna 1997, bylo rozvedeno manželství žalobce c) a žalované, že za trvání manželství nabyli žalobce c) a žalovaná do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nemovitosti v k. ú. B. specifikované ve výroku rozsudku výše, a že žalobce c) a žalovaná uzavřeli dne 16. února 2000 smlouvu o vypořádání zaniklého „společného jmění manželů“ s ujednáním o odkládací podmínce, podle níž se měl výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí stát žalobce c), a to po zaplacení částky 1,200.000,- Kč žalované na vypořádání jejího podílu. Na základě uzavřené smlouvy nebyl do dne rozhodnutí soudu podán návrh na vklad výlučného vlastnického práva žalobce c) k předmětným nemovitostem a mezi žalobcem c) a žalovanou jako bývalými manželi nebylo ani zahájeno soudní řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soud prvního stupně se nejprve zabýval naléhavým právním zájmem žalobců na požadovaném určení vlastnictví ve prospěch žalobce c) a kladně ho vyhodnotil ve prospěch všech žalobců s odůvodněním, že v případě žalobce a), jenž je nezletilým synem žalobce c), a žalobkyně b), jež je současnou manželkou žalobce c) a matkou žalobce a), by rozhodnutí soudu mělo vliv na rozsah majetku, jenž by byl předmětem dědictví. V případě žalobce c) dovodil, že s ohledem na dosavadní zápis předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí ve společném jmění žalobce c) a žalované a na rozporná stanoviska procesních stran, pouze na základě pravomocného rozhodnutí soudu se může žalobce c) domoci změny zápisu v katastru nemovitostí.
V rámci hmotněprávního přezkoumání žaloby podle právního stavu občanského zákoníku ve znění účinném do 31. července 1998 dospěl k závěru, že žalobci v řízení neprokázali, že by žalobce c) byl výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí a že žaloba je nedůvodná. Mezi žalobcem c) a žalovanou jako bývalými manželi sice byla dne 16. února 2000 uzavřena písemná dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle níž se měl výlučným vlastníkem nemovitostí stát žalobce c), avšak na základě této dohody nebyl do 1. srpna 2000, do kdy trvala zákonná tříletá lhůta pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví od jeho zániku rozvodem manželství ve smyslu §149 odst. 4 obč. zák., podán u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnického práva žalobce c) do katastru nemovitostí, neboť žalobce c) žalované dohodnutou částku vypořádacího podílu nezaplatil. K vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů by tak došlo dnem, kdy by došlo k doručení návrhu na vklad příslušnému katastrálnímu úřadu, avšak nejpozději poslední den zmíněné tříleté zákonné lhůty určené k vypořádání. Nebyl-li návrh na vklad podán, uplynutím lhůty nastoupila právní domněnka vypořádání podle §149 odst. 4 obč. zák., i když dohoda o vypořádání byla uzavřena. Na základě toho připadly nemovitosti do podílového spoluvlastnictví žalobce c) a žalované s tím, že podíly obou bývalých manželů jsou stejné. Na závěr o podílovém spoluvlastnictví žalobce c) a žalované k nemovitostem by neměla mít vliv ani žalobci tvrzená neplatnost uzavřené dohody ze 16. února 2000, neboť žádný z bývalých manželů nepodal do 1. srpna 2000 u soudu žalobu na vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů a opět by nastoupila výše uvedená právní domněnka.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. října 2008, č. j. 17 Co 242/2007-204, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. V otázce naléhavého právního zájmu žalobců na určení vlastnictví žalobce oproti soudu prvního stupně dovodil, že na straně žalobců a) a b) je nepochybně dán právní zájem na výsledku řízení, neboť nezletilý žalobce a) jako jeden z možných dědiců svého otce - žalobce c) - má zajisté zájem na tom, aby otcovo vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo najisto postaveno a stejně tak i žalobkyně b) jako současná manželka žalobce c) má nepochybně právní zájem na výsledku tohoto sporu, tj. na vyhovění žalobě. Tento právní zájem na výsledku řízení však nelze ztotožnit s naléhavým právním zájmem na určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Z uvedených důvodů se odvolací soud dále nezabýval hmotněprávním posouzením nároku žalobců a) a b) vůči žalovaným.
Ve vztahu k žalobci c) pak shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a že se nestal výlučným vlastníkem nemovitostí na základě dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů uzavřené dne 16. února 2000 mezi žalobcem c) a žalovanou za současného ujednání odkládací podmínky, když bylo prokázáno, že obligační právní účinky této smlouvy nenastaly, neboť uvedená odkládací podmínka, spočívající v tom, že žalobce c) uhradí žalované ve lhůtě do 31. října 2001 celou sjednanou cenu jejího vypořádacího podílu ve výši 1,200.000,- Kč s tím, že poté nabude výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem a bude oprávněn podat u příslušného katastrálního úřadu návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nebyla splněna. Jelikož k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedošlo po zániku manželství žalobce c) a žalované k 1. srpnu 1997 touto dohodou, a bezpodílové spoluvlastnictví manželů nebylo ani vypořádáno rozhodnutím soudu na návrh žalobce c) nebo žalované podaný do tří let od jeho zániku, ohledně předmětných nemovitostí platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné, jak osvědčuje i aktuální stav v katastru nemovitostí. Z uvedených důvodů se odvolací soud nezabýval dalšími skutečnostmi uváděnými žalobci (splácení úvěru, zřízení zástavního práva k nemovitostem, vzájemné vypořádání pohledávek bývalých manželů M. a exekuce na předmětných nemovitostech).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci obsáhlé dovolání, jehož přípustnost opírají podle poučení rozsudku odvolacího soudu výslovně o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoliv z jeho obsahu vyplývá, že přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání podávají z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají zejména, že odvolací soud posoudil jejich žalobu v rozporu s hmotným právem, a to jednak z hlediska posouzení naléhavého právního zájmu žalobců a) a b), tak i po věcné stránce, kdy otázku určení, zda dovolatel c) je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí posuzoval na podkladě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů, ačkoliv měl tuto věc posuzovat vzhledem k právním skutečnostem a tvrzením stran tak, že se jedná o určení, že dovolatel c) je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí z titulu vypořádání spoluvlastnictví podle §141 obč. zák.
Odvolací soud se podle názoru dovolatelů nezabýval jejich námitkou, že soud prvního stupně posoudil stav věci pouze k 1. srpnu 2000, tj. k datu právní domněnky o zániku bezpodílového spoluvlastnictví, aniž by se zabýval tím, že i po tomto datu činil dovolatel c) a žalovaná úkony k zániku spoluvlastnictví, přičemž na podkladě těchto úkonů žalobci dospěli k závěru, že „již dovolateli c) přísluší, aby se stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí“. Odvolací soud pochybil, pokud „měl za to, že kdyby došlo k naplnění odkládací podmínky a dovolatel c) uhradil žalované cenu vypořádacího podílu do 31. října 2001, tak jak stanovila smlouva o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 16. února 2000, neboť k tomuto vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů na podkladě této smlouvy by stejně nemohlo dojít vzhledem k tomu, že obligační právní účinky této smlouvy měly nastat až po vzniku právní domněnky. Jelikož dnem 1. srpna 2000 došlo k právní domněnce, podle níž připadly předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví dovolatele c) a žalované, „měl se soud zabývat tím, zda smlouva o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 16. února 2000 není ve skutečnosti dohodou o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání dle ustanovení §141 občanského zákoníku a to vzhledem k tomu, že obligační právní účinky této smlouvy měly nastat až po vzniku právní domněnky o zániku bezpodílového spoluvlastnictví“. Výše uvedené námitky podporují i důkazy, které měl soud k dispozici, a tvrzení dovolatelů a žalované, ze kterých vyplývalo, že dovolatel c) plnil žalované na její vypořádací podíl před i po vzniku právní domněnky o vzniku podílového spoluvlastnictví, a že k zániku podílového spoluvlastnictví směřovaly i úkony žalované. Soud měl v návaznosti na to zkoumat i obsah smlouvy o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ze dne 16. února 2000, poněvadž „je zde nepoměr mezi dohodnutou výší společného jmění v návaznosti na půjčku poskytnutou Českou spořitelnou a. s. a jsou zde i další nepřesné a neujasněné formulace, z čehož vyplývají i rozdílná tvrzení dovolatele c) a žalované o výši plnění a formě plnění a rozdílný názor dovolatelů a žalované na to, zda byly splněny podmínky nabytí předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví dovolatele c). Dovolatelé dále vytýkají dovolacímu soudu, že se nezabýval právními úkony dovolatele c) a žalované po podpisu zmíněné smlouvy ze 16. února 2000, ačkoli se jednalo o právní úkony směřující – z důvodů uvedených v dovolání - k zániku spoluvlastnictví dovolatele c) a které „i měnily podmínky smlouvy ze dne 16. února 2000“. Mají za to, že právní úkony dovolatele c) a žalované, tak jak vyplývá z jejich vyjádření a předložených důkazů, toto potvrzují, protože se neprokázalo, že by žalovaná vrátila přijaté plnění od dovolatele c), stejně jako to, že by se žalovaná počala podílet na hospodaření se společnou věcí a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví společné věci. Odvolací soud se navíc měl s ohledem na to, že rozhodoval po více než 10 letech od zániku bezpodílového spoluvlastnictví žalobce c) a žalované, zabývat i otázkou, zda se dovolatel c) nestal vlastníkem předmětných nemovitostí z titulu vydržení podle §134 obč. zák.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobců ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dovolacím řízení dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každého z výroků rozsudku odvolacího soudu, případně ohledně práv a povinností ke každému ze samostatných účastníků zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně části uplatněného nároku neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných nároků, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě je nutno dovolání žalobců a), b) posuzovat podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání žalobce c) je nutno posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve vztahu k dovolateli c) soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti tohoto účastníka zcela shodně, když z hlediska věcného dospěly k závěru o nedůvodnosti jím uplatněného nároku.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání nevymezuje relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolací argumentace dovolatele c) je ostatně ve své podstatě vnitřně rozporná.
Žaloba je totiž založena na tvrzeních směřujících výslovně k absolutní neplatnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřené dne 16. 2. 2000 mezi žalobcem c) a žalovanou. Jestliže předmětem této dohody byl majetek tvořící součást zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, což je mezi účastníky nesporné, je zřejmé, že případná neplatnost této dohody nemůže zakládat výlučné vlastnické právo dovolatele c), neboť i v případě nastoupení zákonné domněnky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v režimu §149 odst. 4 by nastoupil režim podílového spoluvlastnictví dovolatele c) a žalované k předmětným nemovitostem.
Současně však při tvrzení o neplatnosti této dohody sám dovolatel c) připouští nastoupení právního režimu podílového spoluvlastnictví, neboť nalézacím soudům vytýká, že smluvní ujednání ze dne 16. 2. 2000 neposoudily jako dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřenou ve smyslu §141 obč. zák.
Tato námitka je zjevně nedůvodná.
Jestliže totiž podle závěrů nalézacích soudů zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví dovolatele c) a žalované dne 1. 8. 1997, domněnka vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, a tím i existence podílového spoluvlastnictví, mohla nastoupit 1. 8. 2000; do té doby se mezi dovolatelem c) a žalovanou jednalo stále o režim, byť zaniklého, bezpodílového spoluvlastnictví. Nemohlo tudíž mezi dojít dne 16. 2. 2000 k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví již z toho samotného důvodu, že ke dni uzavření této dohody mezi nimi žádné podílové spoluvlastnictví neexistovalo. Názor dovolatele c) by ovšem neobstál ani proto, že z dohody podílových spoluvlastníků musí být patrný jednak jejich smluvní konsens ve směru zrušení spoluvlastnictví a jednak jeho následného vypořádání, čemuž musí dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyhovovat (k tomu srovnej např. odůvodnění rozsudku Najvyššieho súdu SSR ze dne 28. září 1973, sp. zn. 2 Cz 87/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1974, pod pořadovým č. 51 nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 892). Těmto požadavkům však smluvní ujednání dovolatele c) a žalované nevyhovuje již proto, že jeho obsahem není dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ale výslovně toliko dohoda o vypořádání zaniklého manželského majetkového společenství (bezpodílového spoluvlastnictví). Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby vycházel z varianty pro dovolatele nejpříznivější, ani posouzení uvedené dohody jakožto dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by nemohlo vést k závěru o výlučném vlastnictví předmětných nemovitostí dovolatelem c), neboť i v takovém případě podle smluvního ujednání byly vázány účinky vypořádání, a tedy nabytí výlučného vlastnického práva dovolatelem c), na zaplacení výše vypořádacího podílu žalované, přičemž tato smluvní povinnost v plném rozsahu splněna nebyla, jak nalézací soudy uzavřely, přičemž toto skutkové zjištění u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá přezkumu.
Dovolatel c) dále soudům vytýkal, že se důsledně nezabývaly úkony dovolatele c) a žalované po nastoupení domněnky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a vzniku podílového spoluvlastnictví, které „směřovaly k zániku spoluvlastnictví dovolatele c) a žalované“.
Dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem vyžaduje pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 459/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 7, str. 261 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pořadové č. C 5749). Taková dohoda uzavřená po 16. 2. 2000 nebyla soudy zjištěna a ostatně ani dovolatelem tvrzena. Žádná z dovolatelem v dovolání uváděných písemnosti (smlouva o zprostředkování ze dne 5. 1. 2001, smlouva o čerpání ze dne 27. 6. 2001, notářský zápis ze dne 27. 6. 2001, smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 27. 6. 2001) takovou dohodou není a ostatně i sám dovolatel v dovolání uvádí, že se jedná o písemnosti „směřující k zániku spoluvlastnictví dovolatele c) a žalované“, nikoliv o písemnosti, na základě kterých by mělo dojít k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí by se měl stát dovolatel c). Okolnost tvrzená dovolatelem, že se žalovaná nezačala podílet na hospodaření se společnou věcí a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví, jakož i okolnost, že žalovaná nevrátila částečná poskytnutá plnění dovolatelem c) na úhradu vypořádacího podílu jsou pro právní posouzení věci zcela bezvýznamné, neboť prostřednictvím těchto tvrzení nelze ani v případě jejich eventuálního prokázání dospět k závěru o výlučném vlastnickém právu dovolatele, neboť se žádným způsobem nedotýkají právních závěrů vyložených dovolacím soudem výše.
Zcela nedůvodná je pak i dovolací námitka naznačující, že se odvolací soud měl zabývat i otázkou, jestli se dovolatel c) nestal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě vydržení vlastnického práva podle §134 obč. zák., neboť nemovitosti „protože je užíval po celou dobu v dobré víře, že se stane jejich výlučným vlastníkem tím, že žalované vyplatí její spoluvlastnický podíl…a navíc žalovaná předmětné věci dobrovolně opustila a ponechala je napospas ještě před tím, než došlo k zániku bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů“.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Uvedené dovolací tvrzení je nepřípustně uplatněnou novou skutečností v dovolacím řízení, ke které dovolací soud nemohl přihlížet. Nalézací soudy ostatně ani neměly důvod se zabývat případným vydržením, neboť dovolatel c) odvozoval své výlučné vlastnické právo od smluvních titulů (dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), kdy výslovně argumentoval, že se stal vlastníkem na základě platně uzavřené dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Pro úplnost dovolací soud dodává, že při desetileté vydržecí době vyplývající z §134 odst. 1 obč. zák. je zjevné, že ani podmínka faktické nepřetržité držby po celou vydržecí dobu nemohla být splněna, neboť i kdyby dovolatel c) vázal okamžiku běhu vydržecí doby na dobu pro něj nejvýhodnější, tj. na den uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (16. 2. 2000), žalovaná kategorický nesouhlas s uplatněným nárokem vyjádřila v rámci vyjádření k žalobě podáním ze dne 1. 4. 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 4. 4. 2005, čímž došlo k přerušení běhu vydržecí doby. Okamžik, kdy ve věci rozhodl následně odvolací soud, je z tohoto hlediska právně nevýznamná.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce c) proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání dovolatelů a), b) shledal dovolací soud přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustálené judikatury rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 písm. c) o. s. ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura v sešitu č. 12, ročník 2003).
S ohledem na shora uvedené závěry judikatury Nejvyšší soud přihlédl k námitce obsažené v dovolání ohledně obsahové změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, který ve vztahu k žalobcům a) a b) (narozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že tito žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury určovací žaloba ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 21). Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srovnej obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, pod č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Z uvedeného vyplývá, že posoudil-li odvolací soud otázku existence naléhavého právního zájmu na straně žalobců a) a b) na určení vlastnického práva žalobce c) k předmětným nemovitostem tak, že u žalobců a) a b) je nepochybně dán právní zájem na výsledku řízení, který však nelze ztotožnit s naléhavým právním zájmem na určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., tento závěr odvolacího soudu je třeba považovat za správný. Z hlediska žalobců a) a b) nelze v posuzovaném případě dovodit, že by vyhovující či zamítavé rozhodnutí soudu o žalobě na určení vlastnictví žalobce c) k předmětným nemovitostem mohlo mít vliv na jejich právní postavení ve vztahu k těmto nemovitostem, když ze skutkového zjištění je zřejmé, že k těmto nemovitostem nemají žalobci a) a b) v současné době žádný „existující“ vlastnický vztah (případně jiný vztah, který by zakládal jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení) a ani netvrdí, že by byli vlastníky těchto nemovitostí. Ani okolnost, že by v budoucnu mohly být tyto nemovitosti předmětem dědictví po žalobci c), když žalobci a) a b) by přicházeli v úvahu jako dědici, jak dovozoval soud prvního stupně, není rozhodná, neboť dědicem se stává oprávněná osoba až smrtí zůstavitele, takže do té doby nepochybně nelze hovořit o existujícím právním vztahu. Dovolací námitka, že odvolací soud v posuzované věci nesprávně vyhodnotil existenci naléhavého právního zájmu žalobců a) a b) na určení vlastnictví, je tak nedůvodná.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že ani v případě existence naléhavého právního zájmu žalobců a) a b) na určení vlastnického práva žalobce c) by nemohla být jejich žaloba (a dovolání) důvodná, neboť se opírá o zcela shodné důvody, pro které uplatnil nárok na určení výlučného vlastnického práva žalobce c), jehož dovolání (podané žalobci opětovně ze zcela shodných důvodů) nebylo shledáno dovolacím soudem důvodným. V takovém případě by totiž i věcná stránka sporu ve vztahu k dovolání žalobců a), b), kteří se domáhali určení vlastnického práva žalobce c) byla posouzena stejně jako dovolání žalobce c).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo zamítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 2 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání žalobců a činí podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b) §10 odst. 3, §16 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 10.000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobců (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 10.300,- Kč. Náklady žalované jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč a náklady dovolacího řízení na straně žalované činí celkem 12.360,- Kč. Protože žalobci mají v řízení postavení samostatných společníků ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř. a jejich poměr účastenství na věci a na řízení nelze určit, je namístě, aby se podíleli na náhradě nákladů řízení žalované rovným dílem, tj. každý jednou třetinou. Dovolací soud proto uložil žalobcům, aby každý z žalobců nahradil žalované jednu třetinu nákladů dovolacího řízení, tj. každý částku 4 120,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. srpna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu