ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3422.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3422/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Dřevotvar interiéry Hradec Králové, výrobní družstvo, se sídlem v Hradci Králové, Pražská 685, IČO 00029874, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti žalovaným: 1) H. O. , a 2) D. K., oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, 3) J. B., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, 4) Z. R., zastoupené žalovaným 3), o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 156/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 2009, č. j. 21 Co 576/2008-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Jiřího Hoňka.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. srpna 2008, č. j. 9 C 156/2006-196, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovaným, coby účastníkům řízení vedeného Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 24 C 158/2000, určení že je výlučným vlastníkem st. parc. č. 2026/6, st. parc. č. 2026/12, st. parc. č. 2026/13, st. parc. č. 2026/14, st. parc. č. 2468/1, st. parc. č. 2556/1, st. parc. č. 2557 a parc. č. 2031 a parcely ve zjednodušené evidenci s původem v pozemkovém katastru parc. č. 891/5, všech zapsaných na LV č. 5479 pro k. ú. Kukleny, obec a okres Hradec Králové u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrálního pracoviště Hradec Králové. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. dubna 2009, č. j. 21 Co 576/2008-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, jsou součástí procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
V projednávané věci žalobce vymezil předmět řízení tak, že jde o určení vlastnického práva, které měl již jeho právní předchůdce nabýt zpracováním cizí věci (pozemku) v dobré víře, a to za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále jen „obč. zák.“). V souladu s uplatněním dispoziční a projednací zásady předmět řízení vymezuje žalobce, a to jednak žalobním návrhem (petitem), jednak vylíčením rozhodujících skutečností, o které návrh opírá. Z žaloby je zjevné, že šlo o návrh na vydání deklaratorního rozhodnutí o již existujícím vlastnictví stavby, nikoliv o návrh na vypořádání neoprávněné stavby. Proto soud nemohl vydat konstitutivní rozhodnutí o přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobce; mohl tedy jen zkoumat, zda byly dány předpoklady pro nabytí do výlučného vlastnictví předchůdce žalobce. Tyto předpoklady jsou upraveny v §125 a v §126 odst. 1 obč. zák. z roku 1950; podle žalobních tvrzení, kterým ostatně odpovídá i obsah dovolání, žalobce uplatňoval nabytí podle §125 obč. zák. (socialistická organizace měla podle něj zřídit stavbu na cizím pozemku v dobré víře), když skutečnosti vyplývající z §126 odst. 1 obč. zák. nebyly tvrzeny a ostatně ani v řízení nevyšly najevo. Soudy se tak mohly zabývat jen takto vymezeným předmětem řízení. Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.); o takový případ nejde v řízení, kde jde o vydání deklaratorního rozhodnutí o určení vlastnictví, a ostatně ani dovolatel nic takového netvrdí. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že ve věci, ve které Nejvyšší soud rozhodoval rozsudkem ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 469/2003, kterou též zmiňují žalovaní ve vyjádření k dovolání, stejně jako ve věci publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, poř. č. 26, se žalobci domáhali přikázání neoprávněné stavby do vlastnictví; šlo tak o jiný předmět řízení, než v této věci, a tak bylo třeba zabývat se i aplikací §126 odst. 2 a násl. obč. zák. Naopak v případě, že žalobce se domáhá určení vlastnictví k neoprávněné stavbě, zřízené v době účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., nelze rozhodnout o přikázání stavby do vlastnictví podle §126 odst. 2 a násl. tohoto zákona.
Pokud jde o posouzení toho, zda socialistická organizace byla v dobré víře, že jí právo stavět na cizím pozemku patří, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká posouzení dobré víry držitele, lze ji však vztáhnout i na tento případ. Dovolací soud přezkoumá úvahy soudů v nalézacím řízení o existenci dobré víry jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – č. C 1068). Tak tomu v dané věci nebylo. Dobrá víra stavebníka, že má právo stavět na cizím pozemku, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo toto právo vzniknout. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že stavebník je v dobré víře, že tu takový titul je“ (srov. např. rozsudek ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, Soubor č. C 1067). Přitom musí jít o titul objektivně způsobilý právo založit. V dané věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal u právního předchůdce žalobce dobrou víru, že mu svědčí občanskoprávní titul ke stavbě na předmětných pozemcích; na existenci titulu nemohl stavebník usuzovat ze žalobcem předložených rozhodnutí týkajících se stavební dovolenosti z hlediska správního práva. Toto hodnocení není zjevně nepřiměřené; předmětná rozhodnutí se totiž otázkou práva stavět na cizím pozemku vůbec nezabývají a závěr, že socialistická organizace z nich nemohla nabýt dobrou víru o oprávnění stavět na cizím pozemku ve vztahu k jeho vlastníkovi, tak dovolací soud nemůže zpochybnit.
Nelze přisvědčit ani odkazu na právní názor, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, poř. č. 13, že o neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací. Tento názor byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, poř. č. 23, ve kterém se uvádí: „Bylo-li zřízení stavby tzv. socialistickou organizací na cizím pozemku po 1. 4. 1964 od počátku neoprávněné, je třeba provést její vypořádání podle §135c obč. zák., i když šlo o stavbu zřízenou před 1. 1. 1992“. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, tedy o to, zda stavebník měl ke stavbě občanskoprávní titul, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu“. S tímto závěrem je napadené rozhodnutí v souladu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházejí z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaným 1) a 2) vznikly náklady, které představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 6.500,- Kč, dále 2x paušální náhradu hotových výdajů po 300,- Kč, tj. 600,- Kč, podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty ve výši 1.420,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 8.520,- Kč.
Žalovaným 3) a 4), kteří se k dovolání nevyjádřili, žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Lhůta a místo k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní 1) a 2) oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. srpna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu