ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.394.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 394/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) A. K. , b) ing. M. K. , obou zastoupených JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě–Moravské Ostravě, Sokolská třída 49, proti žalovaným: 1) J. B. , 2) ing. V. B. , obě zastoupeným JUDr. Alešem Vídeňským, advokátem se sídlem v Ostravě–Moravské Ostravě, Sokolská třída 22,o odstranění neoprávněné stavby a vzájemném návrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 15 C 211/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.března 2009, č. j. 57 Co 702/2008-131, takto:
I.Dovolání se odmítá .
II.Žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 10 625,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Hany Sayehové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. ledna 2008, č. j. 15 C 211/2006-99, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. září 2008, č. j. 15 C 211/2006-122, uložil žalovaným povinnost „na vlastní náklady odstranit stavbu oplocení na pozemcích žalobců zapsaných v katastru nemovitostí, pracoviště K., a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I. rozsudku). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že „část p., která je oplocena a zaměřena geometrickým plánem, jako p. v obci V. a k. ú. V. je ve společném jmění žalovaných“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. března 2009, č. j. 57 Co 702/2008-131, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podávají je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů jakož i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalobců k dovolání žalovaných tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací novely provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v okolnosti, že odvolací soud posoudil dobrou víru žalovaných podmiňující nabytí vlastnického práva vydržením nesprávně v náhledu na rozdílně výměry pozemků zakoupených a fakticky držených, neboť tuto otázku řeší dovolací soud a odvolací soudy rozdílně.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1068).
Dovolací námitka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, protože na otázce posouzení výměr koupeného a drženého pozemku není rozhodnutí odvolacího soudu primárně založeno.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaní v době zakoupení rodinného domu č. p. 24 a nabytí práva osobního užívání k pozemku parc. č. 38 v roce 1978 neužívali části pozemků žalobců, ve vztahu k niž se domáhají určení vlastnického práva vydržením, v hranicích daných stávajícím oplocením, neboť toto oplocení bylo žalovanými vybudováno dodatečně, a žalovaní proto nemohou být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky i částí pozemků žalobců, na kterých se v současné době oplocení nachází, ale nenacházelo se v době uzavření kupní smlouvy žalovaným v roce 1978.
Odvolací soud tak uzavřel, že žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo k částem pozemků žalobců vydržením nikoliv z důvodu výměr nabytého a drženého pozemku, ale pro skutečnost, že nebyli vůbec v dobré víře ve vztahu k nabytí vlastnického práva k částem pozemků žalobců, protože k nabytí vlastnického práva k těmto pozemkům jim nesvědčil ani domnělý (putativní) titul.
Jestliže s tímto závěrem odvolacího soudu žalovaní polemizují a namítají, že již od roku 1978, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy, užívají i části pozemků žalobců v hranicích daných již tehdy existujícím oplocením, které je shodné s oplocením současným, nezpochybňují právní posouzení věci, ale skutková zjištění, na kterých je právní posouzení odvolacím soudem založeno. Ve skutečnosti tak neuplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit nelze.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i v části, v níž se odvolací soud navíc vyjádřil i k vydržení ve vazbě mimo jiné na výměry koupených a držených pozemků. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že žalovanými zakoupený dům se nacházel na pozemku majícím charakter stavební plochy, ke kterému žalovaným svědčilo právo osobního užívání. Pozemek žalobců – parc. č. 51/2 – je evidován jako orná půda a pozemek parc. č. st. 37 je evidován jako zastavěná plocha a nádvoří. Jestliže odvolací soud při úvaze o možném vydržení v daném směru přihlédl k různým charakterům pozemků a okolnosti, že poměr nabytého pozemku (892 m²) a poměr následně držených částí pozemků žalobců (851 m²) je téměř rovnocenný, pak jeho úvaha o tom, že žalovaní nemohli být z objektivního hlediska v dobré víře, není zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 9 425,- Kč vážící se ke dvěma řízením – řízení o odstranění stavby a určení vlastnického práva - [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle §5 písm. b, §8, §10 odst. 3, snížená na polovinu podle §14 odst. 1 ve spojení s §15 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a navýšená za zastupování dvou osob o 30 % podle §19a vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby u každého z žalobců ve vztahu ke každému napadenému řízení (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 1 200,- Kč, celkem tedy 10 625,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 10 625,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Hany Sayehové (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. srpna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu