ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3961.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3961/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. W. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově-Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalované D. W. , zastoupené Mgr. Patrikem Graňákem, advokátem se sídlem v České Těšíně, Štefánikova 10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 112 C 14/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 112 C 14/2010-107, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2011, č. j. 57 Co 99/2011-142, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 112 C 14/2010-107, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2011, č. j. 57 Co 99/2011-142, se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 5 484,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Patrika Graňáka.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karviné - Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2010, č. j. 112 C 14/2010-107, zamítl žalobu na vypořádání společného jmění ohledně budovy č. ev. 264 postavené na pozemku parc. č. st. 1997 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 1997 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 1190/11 – ostatní plocha, zapsaných na LV č. 1439 pro katastrální území a obec M., okres Frýdek – Místek (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. dubna 2011, č. j. 57 Co 99/2011-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně napadl žalovaný dovoláním, přičemž přípustnost dovolání dovozoval z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Žalobce v dovolání kromě rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Pokud žalobce dále směřoval své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je nutno posuzovat výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle názoru dovolatele spočívá otázka zásadního právního významu v posouzení, zda „pro rozhodnutí o vyloučení věcí ze společného jmění manželů je dostačující předložení darovací smlouvy, kterou chce žalovaná prokázat své tvrzení, že nemovitosti zakoupila výlučně z finančních prostředků získaných darem“.
Uvedená otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá již proto, že na ní není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nalézací soudy sice dospěly k závěru, že mezi žalovanou jako obdarovanou a J. K. jako dárkyní byla uzavřena darovací smlouva, na základě které dárkyně darovala obdarované částku 120 000,- Kč, tento závěr však neopřely toliko o písemnou darovací smlouvu, ale o výpověď žalované, svědků J. K., R. W., V. P. a M. B., přičemž nalézací soudy výslovně zdůraznily, že vyšly především z výpovědi svědkyně V. P., jejíž výpověď je v souladu s výpověďmi žalované, ostatních svědků a písemnou darovací smlouvou.
Nadto žalobce uvedeným poukazem nezpochybňuje právní posouzení věci, ale nalézacím soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění potud, jestliže na jejich základě učinily závěr o tom, že finanční prostředky na zakoupení předmětných nemovitostí získala žalovaná od J. K. bez nutnosti jejich vrácení, a právně uzavřely, že došlo k uzavření darovací smlouvy, neboť podle názoru dovolatele měly dospět k závěru, že žalovaná uvedené finanční prostředky od J. K. nezískala.
V dovolání žalovaný tak zpochybňuje proces hodnocení dokazování a skutková zjištění podávající se z provedeného dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely. Žalobce tak předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů a tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku uzavření darovací smlouvy, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem o. s. ř.).
Jestliže nalézací soud vyšly ze zjištění, že finanční prostředky na zakoupení nemovitostí, jejichž vypořádání se žalobce domáhá, získala žalovaná darem a tyto prostředky následně použila k zaplacení kupní ceny za nemovitosti, nelze jejich právnímu posouzení ničeho vytknout potud, pokud uzavřely, že předmětné nemovitosti součást společného jmění manželů netvoří. Takový závěr vyplývá z jednoznačného znění §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle kterého společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou (mimo jiné) majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela.
Žalobce ostatně tento právní závěr ani nezpochybňuje, neboť v dovolání toliko namítá, že žalovaná na zakoupení použité finanční prostředky darem nezískala.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další námitka žalobce, že soud prvního stupně „přestože měla platit koncentrace řízení, mnohem později připustil důkaz žalované – účetní doklad o údajném vrácení zálohy 50 000,- Kč“ a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. věta druhá za středníkem založit nelze.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 4 270,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §3 odst. 1 bod 4, §4 odst. 3, §16 odst. 2 vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalovaného) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4 570,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 914,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak na její straně činí 5 484,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5 484 ,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu