ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3998.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3998/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. B. , zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11, o uložení povinnosti žalovaného zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobce, uložení povinnosti k obnovení dodávky pitné vody a o zaplacení 50 552,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 128/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. prosince 2008, č. j. 29 Co 316/2008-529, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2008, č. j. 10 C 128/2005-468, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému uloženo „zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobce k nemovitosti – budově čp. 36 v k. ú. S. Š., spočívajících v zamezení dodávky pitné vody do označené nemovitosti, dále uložení povinnosti žalovanému k obnovení služby dodávky pitné vody z veřejného vodovodu do předmětné nemovitosti a uložení povinnost žalovanému k zaplacení částky 50 552,- Kč se zákonným úrokem z prodlení dle nař. vl. č. 142/1994 Sb. ve znění nař. vl. č. 163/2005 Sb. od 12. 6. 2006 do zaplacení“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. prosince 2008, č. j. 29 Co 316/2008-529, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů jakož i dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatel v řízení uplatnil tři samostatné nároky :
1) domáhal se, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobce k budově čp. 36, spočívajících v zamezení dodávky pitné vody do označené nemovitosti – tuto část žaloby nalézací soudy zamítly s poukazem na skutečnost, že žalobcem navržená povinnost by mohla být žalovanému uložena pouze v případě, kdy by jej stíhala povinnost zajistit dodávky pitné vody z veřejného vodovodu do nemovitosti žalobce; žádnou takovou povinnost však žalovaný podle výsledků dokazování vůči žalobci neměl, a tudíž žalobce dodávku pitné vody ani nezamezoval,
2) povinnost obnovit služby dodávky pitné vody z veřejného vodovodu do nemovitosti žalobce – zamítnutí této části žaloby soudy odůvodnily závěrem vycházejícím z toho, že žalovanému nesvědčila ani nesvědčí povinnost dodávky pitné vody do nemovitosti žalobce; proto se žalobce nemůže domáhat uložení povinnosti po žalovaném k obnovení služby dodávky pitné vody z veřejného vodovodu do nemovitosti žalobce;
3) nárok na náhradu škody v částce 50 552,- Kč – jeho zamítnutí vychází z toho, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák. již z toho důvodu, že žalovaný vůči žalobci neporušil žádnou povinnost, která by mohla zakládat odpovědnostní vztah mezi účastníky řízení.
Dovolání nemůže být pro řešení otázky zásadního právního významu přípustné již z toho důvodu, že s výše uvedenými důvody, pro které nalézací soudy žalobu zamítly, dovolání nepolemizuje.
Podstata dovolání spočívá v konstatování, že „Pozemkový fond ČR v době vydání restituovaného majetku nezřídil v souvislosti s vydáním restituce věcné břemeno, které by dodávku pitné vody pro nájemníky a vlastníky objektu zajistilo“.
V dovolání není tato námitka žádným způsobem blíže rozvedena potud, aby bylo zřejmé, v čem by měla spočívat případná otázka zásadního právního významu vážící se k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, když na řešení otázky restitučního procesu a s tím souvisejícího možného zřízení věcného břemene není ani rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání ostatně není ani nijak blíže rozvedeno, čím by povinnost žalovaného ke zřízení věcného břemene v souvislosti s tzv. restitučním procesem měla být založena.
Pro úplnost tak dovolací soud dodává, že v daném případě se jednalo o restituční proces podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, je působnost pozemkového fondu dána zvláštním předpisem, jímž je právě zákona č. 229/1991 Sb.
V režimu zákona č. 229/1991 Sb. je pak působnost pozemkových fondů daná §17 tohoto zákona, z něhož však nevyplývá žádná povinnost pro pozemkový fond při vydání věci zřizovat věcné břemeno. Zákon č. 229/1991 Sb. ostatně možnost (nikoliv povinnost) ke zřízení věcného břemene v souvislosti s převáděnou nemovitostí, pokud je toho nezbytně třeba, svěřuje v §9 odst. 5 tohoto zákona toliko pozemkovému úřadu, u něhož je nárok na vydání nemovitosti uplatněn, a nikoliv pozemkovému fondu, který nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., s výjimkou pozemků, a) na nichž se nachází hřbitov, b) které jsou určeny pro obranu státu, c) které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů, d) chráněných podle zvláštních předpisů, pouze spravuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; v dovolacím řízení mu však náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu