ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4143.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4143/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalované D. M., zastoupené JUDr. Jitkou Benešovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 8, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 43/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. března 2009, č. j. 9 Co 695/2007-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Okresní soud v Ústí nad Labem („soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 20. února 2007, č. j. 11 C 43/2004-87, zamítl žalobu, „kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo vyklidit do 15ti dnů od právní moci rozsudku pozemek žalobkyně – parcelu č. 609 o výměře 396 m2, zapsanou na listu vlastnictví č. 242 pro katastrální území S., obec a okres Ú. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 9 Co 695/2007-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadní považuje dovolatelka otázku,
„zda pokud působením přírodní katastrofy dochází k posunu vnějších hraničních znaků, může být tato událost základem dobré víry relevantní pro pozdější vydržení vlastnictví pozemku, když vědomost o této události je v dané době obecně známá, byť o jejím rozsahu není zcela přesná, ale dostatečná k posouzení, že došlo k nesouladu vyznačených vnějších hraničních znaků (např. plotů) se skutečnými vlastnickými hranicemi, přičemž k nápravě uvedením do původního stavu bylo přikročeno jen zčásti.“
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, jsou součástí procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaná se podle zjištění soudů v nalézacím řízení chopila držby sporného pozemku po smrti jejího otce v roce 1984 na základě dědění, a užívala jej (stejně jako její otec) nerušeně v těch hranicích, v jakých jej převzala; teprve v roce 2004 zjistila žalobkyně, že žalovaná užívá i část jejího pozemku. Ke změně hranic došlo v roce 1979 v důsledku sesunu půdy; žalované bylo v té době 13 let. Skutečnost, že v důsledku sesuvu došlo k posunu hranice, nebyla podle soudu prvního stupně zjevně patrná, neboť „ploty zůstaly tam, kde byly“ a soud upozornil na to, že i on potřeboval ke zjištění, zda k posunu došlo, důkaz znaleckým posudkem.
Podle ustálené judikatury dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
č. C 1068). Pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 631). V dané věci není úvaha soudů o dobré víře žalované zjevně nepřiměřená a není tu nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka považuje za zásadní hodnocení dobré víry držitele pozemku po sesuvu půdy. K tomu je třeba uvést,
že jde o individuální hodnocení konkrétní situace, pro které nelze vytvořit univerzální pravidla; nelze sjednotit judikaturu tak, aby pro posouzení právních důsledků každého sesuvu půdy, příp. přírodní katastrofy, byla vytvořena stejná pravidla. Vždy záleží na individuálním posouzení věci. Skutečnost, že daná věc nemá tzv. judikatorní přesah, ovšem nevylučuje obecně možnost, aby dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;
to by však bylo možné jen pokud by posouzení dobré víry držitele bylo natolik nepřiměřené, že by založilo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Tak tomu však v dané věci nebylo.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je
podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu