ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4224.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4224/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. B. , zastoupeného JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, proti žalované V. R. , zastoupené Mgr. Jakubem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 122/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2008, č. j. 13 Co 349/2008-96, ve znění usnesení ze dne 29. prosince 2008, č. j. 13 Co 349/2008-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2008, č. j. 13 Co 349/2008-96, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. března 2008, č. j. 10 C 122/2007-67, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. března 2008, č. j. 10 C 122/2007-67, zamítl žalobu „o uložení povinnosti odstranit hrobové zařízení ve vlastnictví žalované, sestávající z náhrobní desky a pomníčku s nápisem Rodina R., z hrobového místa č. 188 na veřejném pohřebišti v T. a umístit předchozí hrobové zařízení po M. Z., sestávající z náhrobní desky s křížem a pomníčku s nápisem M. Z., na hrobové místo č. 188 na veřejném pohřebišti v T.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že na veřejném pohřebišti na hrobovém místě č. 188 byly uloženy ostatky M. Z., a na hrobovém místě č. 187 ostatky děkana O. F.,. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. ledna 2007, sp. zn. 12 D 907/2006, o dodatečném projednání dědictví po zemřelé M. Z., žalobce jako závětní dědic nabyl hrobové zařízení, a to stavbu (hrobku) č. 10 (dříve č. 187) v obci Týnec u Klatov. kat. území T., okres K., a tamtéž stavbu (hrobku) č. 11 (dříve č. 188). Podle čl. 8 bodu 1 řádu pohřebiště v T. činí tlecí doba 14 let. Správcem pohřebiště v Týnci je obec Týnec, které nebyl znám žádný dědic po M. Z., proto po zveřejnění záměru o pronájmu hrobového místa č. 188 na úřední desce uzavřela s manžely R. ohledně tohoto hrobového místa nájemní smlouvu na dobu od 1. července 2002, která nebyla manžely R. podepsána, a posléze se žalovanou na dobu od 1. července 2012. jemné za hrobové místo manželé R. zaplatili. Mezi obcí T. a Římskokatolickou farností, zajišťující provozování pohřebiště, bylo dne 9. dubna 2003 dohodnuto, že obec Týnec nebude požadovat poplatky za pronájem hrobového místa č. 187 děkana O. F. Hrob M. Z. nebyl posuzován jako kněžský hrob, a proto nebyl vyňat z placení nájemného. Žalobce jednou až dvakrát ročně jezdil na hrob M. Z., hrob byl přiměřeně udržován a nikdy nebyl opuštěn. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obec Týnec postupovala správně podle §29 odst. 4 písm. a) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, zveřejněním výzvy k uzavření nájemní smlouvy k hrobovému místu č. 188, neboť v době, kdy obec byla povinna uzavřít nájemní smlouvu k tomuto hrobovému místu, nikdo za toto místo nájemné neplatil a obec neměla vědomost o tom, kdo je dědicem hrobky č. 188, ani že žalobce by chtěl být jeho nájemcem. V té době bylo hrobové místo č. 188 volné. Soud poukázal na to, že žalobce získal do svého vlastnictví hrobku č. 187 a č. 188, nikoli však hrobové místo, které nelze pronajmout navždy, ale jen na určitou dobu. Vlastníkem hrobového místa nebyl ani děkan O. F. Protože žalobce není vlastníkem hrobového místa č. 188, ale pouze hrobového zařízení, nemůže se domáhat po žalované, aby z hrobového místa č. 188 odstranila hrobové zařízení v jejím vlastnictví a umístila na ně hrobové zařízení po M. Z.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. září 2008, č. j. 13 Co 349/2008-96, ve znění usnesení ze dne 29. prosince 2008, č. j. 13 Co 349/2008-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že žalobce neprokázal a ani netvrdil, že by k hrobovému místu č. 188 měl uzavřenou nájemní smlouvu, prokázal pouze to, že v roce 2007 se stal vlastníkem hrobového zařízení na hrobovém místě č. 188. Potvrdil, že od roku 1970 za hrobové místo s ostatky M. Z. žádné poplatky obci neplatil a netvrdil, že by před účinností zákona č. 256/2001 Sb. s obcí jednal o nájmu tohoto hrobového místa, a že by obci oznámil, že se považuje za vlastníka jeho hrobového zařízení. V době účinnosti citovaného zákona, tj. od 1. ledna 2002, správce veřejného pohřebiště – obec Týnec neměl žádné poznatky k osobě dosavadního uživatele hrobového místa č. 188. Žalobci nesvědčí nájemní právo k hrobovému místu č. 188, žalovaná proto ve vztahu k žalobci neporušila žádnou povinnost. Námitka žalobce o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi obcí Týnec a žalovanou z důvodu nedostatku podpisu žalované na smlouvě je ve vztahu k aktivní legitimaci žalobce v tomto sporu bez vlivu na jeho postavení, neboť žalobci nájemní právo k označenému hrobovému místu nesvědčí. Obec Týnec v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy se žalovanou ohledně hrobového místa č. 188 postupovala v souladu se zákonem č. 256/2001 Sb. Za daného stavu je proto žaloba nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že oba soudy se nezabývaly jím k důkazu předloženým potvrzením Farního úřadu v Týnci u Klatov ze dne 27. července 1955, jímž farní úřad potvrdil, že podle záznamů hřbitovních vykoupil vldp. děkan O. F. hrobky č. 10 a 11 roku 1942 navždy, z čehož logicky vyplývá, že slovem hrobky jsou míněna hrobová místa č. 10 a 11, neboť jinak by nemělo smysl, aby si vldp. děkan O. F. vykupoval hrobové stavby, které si sám nechal zhotovit. Na podkladě tohoto potvrzení je zřejmé, že vldp. děkan O. F. nabyl vlastnické právo k hrobovému místu č. 10 a 11 v roce 1942. Ten veškerý svůj majetek odkázal své služebné M. Z., po níž dědili manželé B. a žalobce, na které muselo přejít vlastnické právo k hrobovým místům č. 10 a 11. Jestliže po smrti M. Z. přešlo na žalobce jak vlastnické právo k hrobovému místu č. 10 a 11, tak i hrobovým stavbám na těchto místech, nemůže být nyní žalobce zbaven vlastnického práva k těmto hrobovým místům. I kdyby žalobce nenabyl vlastnické právo k uvedeným hrobovým místům dědictvím po M. Z., pak je nabyl vydržením, případně nabyl vydržením právo užívat tato hrobová místa. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení právních otázek ústavnosti §29 odst. 4 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (dále jen „zákon o pohřebnictví“), jestliže se jím odnímá dosavadní užívací právo k hrobovému místu nebo vlastnické právo k hrobovému místu, pokud bylo dříve navždy vykoupeno a jestliže se jím vlastník či uživatel hrobového místa připravuje o právo užívat toto hrobové místo bez náhrady. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, shledal že je také přípustným podle §237 odst. 1 písm. c), neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, v rozporu s hmotným právem. Jde o otázky naplnění předpokladů pro zánik práva užívat hrobové místo podle §29 odst. 4 písm. a) zákona o pohřebnictví a dopadu takového zániku práva na vlastnictví hrobového zařízení (hrobky) nalézajícího se na takovém místě a na právo na ochranu takového vlastnictví.
Dovolání je v části dovolacích námitek důvodné.
Pro výsledek daného sporu je určující, zda žalobci náleží právo k předmětnému hrobovému místu, resp. zda toto právo, pokud je měl, zaniklo.
Dovolací soud především konstatuje, že dovolací námitka, že žalobci, popř. jeho právním předchůdcům náleželo vlastnické právo k hrobovému místu, je neopodstatněná. Hřbitovy či pohřebiště od počátku jejich právní úpravy byly totiž považovány za veřejné ústavy zdravotnické a patřily buď do vlastnictví církve (hřbitovy konfesionelní, resp. konfesní) nebo do vlastnictví obce (hřbitovy komunální, resp. obecní) popř. státu (v době, kdy obecní zřízení zaniklo – v letech 1950 až 1990); mohlo jít též o hřbitovy církevně komunální (k tomu srov. J. Pauly : Hřbitovní a pohřební právo, Českomoravské akciové a tiskařské a vydavatelské podniky v Praze II, Praha 1941). Nemohly tedy patřit jiným subjektům, a to ani z části. V označené knize se mimo jiné uvádí: „Hrobní místo pro hrobku, pro rodinný hrob a pro hrob obyčejný neprodává správa hřbitova zájemcům tak jako nějakou parcelu ..., nýbrž pronajímá toliko místo k dočasnému užívání na určitou smluvenou dobu anebo na dobu trvání hřbitova“ – str. 41, dále „Poskytnutí místa pro hrobku nebo pro hrob není žádným zřízením vlastnického práva k dotyčné části hřbitovního pozemku“ – str. 46 až 47, a také „Majetníkem pomníků, křížů, náhrobků, hrobek je ten, kdo je dal svým nákladem postaviti a jeho oprávnění dědicové. Tyto předměty jsou součástí hrobů“ – str. 45. Uvedené kvalifikované právní názory vztahující se právě na dobu, kdy bylo zřízeno právo užívat předmětné hrobové místo ve prospěch právní předchůdkyně žalobce M. Z., považuje dovolací soud za správné. Stejně tomu bylo s povahou hrobového místa za účinnosti pozdějších předpisů, než byl zákon č. 68/1870 ř. zák., o organisaci veřejné zdravotní služby, a zákon č. 332/1920 Sb., jímž stát přejímá výkony zdravotně-policejní, t. j. po účinnosti zákona č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči. která nastala k 1. dubnu 1952. Odkázat lze na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 1976, sp. zn. 9 Co 343/76, publikovaný pod č. 9/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „při posuzování právních vztahů týkajících se hrobů na pohřebištích (§19 vyhlášky č. 47/1966 Sb.) je třeba rozlišovat mezi právem z propůjčení místa pro hrob a mezi právem vlastnickým (popřípadě mezi právem užívání) k náhrobku, k pomníku a k trvalým ozdobám hrobu (tzv. hrobovému příslušenství). Propůjčení hrobového místa nezakládá vznik vlastnictví k této části pozemku pohřebiště. Hrobové příslušenství je předmětem vlastnictví toho, kdo je pořídil nebo nabyl jiným způsobem nabývání osobního vlastnictví.“ Tak je tomu i podle současné právní úpravy provedené zákonem o pohřebnictví č. 256/2001 Sb.
Pokud tedy děkan Otakar Fric, „zakoupil“ před svou smrtí v roce 1942 hrobové místo pro obě hrobky „na vždy“, t. j. na dobu trvání hřbitova, nekoupil si tím hrobové místo, ale zaplatil si jeho propůjčení dohodnutým způsobem, a to jednorázovou platbou hřbitovního poplatku, a to na dobu omezenou jen existencí hřbitova. Toto užívací právo nezaniklo ani za účinnosti pozdějších právních úprav pohřebnictví (nařízení ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., vyhlášky č. 47/1966 Sb. a vyhláška č. 19/1988 Sb.). neboť i když se jimi rušily předchozí předpisy, neměnily se jimi (ani jinými předpisy) soukromoprávní vztahy k hrobovým místům, založené před 1. dubnem 1952, t. j. před účinností výše zmíněného zákona č. 4/1952 Sb. V tomto směru lze poukázat na „Metodický návod na řešení některých otázek v pohřebnictví“ ze dne 1. listopadu 1974, č. j. MH/22-2286/74 , vydaný Správou pro místní hospodářství Ministerstva vnitra ČR, uveřejněný v Provozním zpravodajství MH z roku 1974, z něhož je patrno, že ještě v době jeho vydání i poté trvalo užívací právo ke hrobům a hrobkám propůjčené tzv. „na věčné časy“. Tato dosavadní časově neomezená užívací práva, stejně jako ostatní (časově omezená) práva užívání hrobových míst podle nové právní úpravy zanikla či mohla zaniknout až v důsledku správného postupu provozovatelů pohřebišť nařízeného jim ustanovením §29 odst. 4 zákona o pohřebnictví.
Dovolací soud nepochybuje o tom, že právo žalobce užívat hrobové místo po smrti M. Z. řádně nabyl dědictvím, a to k okamžiku smrti jmenované (§460 obč. zák). Proto také není třeba se zabývat další žalobcovou námitkou, že právo užívat hrobové místo vydržel. Zda došlo k zániku uvedeného práva žalobce v důsledku postupu provozovatele pohřebiště v Týnci bude dovolací soud posuzovat níže.
Na tomto místě dovolací soud považuje za vhodné zmínit, že důsledkem nové úpravy pohřebnictví je i odstranění pochybností o tom, zda o vzniku, trvání a zániku právního vztahu týkajícího se propůjčení místa pro hrob na pohřebišti náleží rozhodovat soudům v občanském soudním řízení. S ohledem na vznik práva na užívání hrobového místa na základě smlouvy o nájmu (§25 zákona o pohřebnictví), jež zakládá občanskoprávní vztah mezi provozovatelem pohřebiště a nájemcem hrobového místa, je již jasné, že pravomoc soudu ve sporech tohoto druhu je dána. Rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. června 1983, sp. zn. 3 Cz 70/81, publikovaný jako R 22/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS, podle kterého v uvedených právních vztazích nebyla dána pravomoc soudu, tak již není použitelný. Tehdejší judikatura vycházela z toho, že vztah k propůjčenému hrobovému místu podle §21 vyhlášky č. 47/1966 Sb. (prakticky shodným ustanovením ve vyhlášce č. 19/1988 Sb. byl §20) není vztahem občanskoprávním, ale administrativně-právním). Nešlo tedy ani po 1. lednu 1992, kdy nabyla účinnosti tzv. velká novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., o vztah z nájmu pozemku. Podstatný je závěr, že v souzené věci je již pravomoc soudu nesporná.
Nedůvodná je i dovolací námitka, že žalobce nabyl předmětné hrobové místo do vlastnictví vydržením. Již z výše uvedeného vyplývá, že nemůže-li fyzická osoba být vlastníkem hrobového místa nemůže ho nabýt, žádným ze způsobů nabývání vlastnictví, tedy ani vydržením.
Podle §29 odst. 4 písm. a) zákona o pohřebnictví je do 2 let po nabytí účinnosti tohoto zákona provozovatel pohřebiště povinen předložit dosavadním uživatelům hrobových míst návrh smlouvy o nájmu hrobového místa, pokud takové smlouvy již nejsou uzavřeny písemně. V případě, že dosavadní uživatel hrobového místa není znám nebo není známa jeho adresa nebo adresa jeho právních nástupců a návrh nájemní smlouvy mu proto není možno doručit, je provozovatel pohřebiště povinen nejpozději do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona na veřejně přístupném místě na veřejném pohřebišti zveřejnit výzvu k uzavření nájemní smlouvy k takovému hrobovému místu a místo (adresu), na něž se má dosavadní uživatel nebo jeho právní nástupce obrátit, spolu s upozorněním, že pokud nebude nájemní smlouva uzavřena do 30 měsíců po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadní užívací právo k hrobovému místu zanikne.
Předpokladem zániku práva užívat hrobové místo podle citovaného ustanovení v případě, kdy dosavadní uživatelé hrobových míst nejsou známi nebo není známa jejich adresa, mimo jiné je, aby provozovatel pohřebiště učinil řádnou, t. j. zákonu odpovídající výzvu těmto uživatelům k uzavření nájemní smlouvy k takovému hrobovému místu. Zákon stanoví, aby taková výzva byla zveřejněna na veřejně přístupném místě na veřejném pohřebišti. Podle názoru dovolacího soudu nestačí, je-li výzva vyvěšena jinde, tedy i na úřední desce obecního úřadu. Zákonodárce jistě záměrně volil jiné místo zveřejnění, než je úřední deska obecního úřadu, na které se podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) zveřejňují listiny jiného obsahu, než je právě posuzovaná výzva. Plyne to i z výslovného ustanovení §39 odst. 3 téhož zákona, podle kterého ustanovení odst. 1 o zveřejnění záměru obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky, se nepoužije, jde-li mimo jiné o pronájem hrobových míst. Nemalá část osob, které mají právo hrobového místa, tato místa totiž navštěvuje obdobně zřídka, jako to činil žalobce, přičemž jde často o místa vzdálená od míst jejich obvyklého pobytu. Při těchto pietních návštěvách si taková osoba spíše všimne vývěsky na hřbitově, než aby ji napadlo vyhledat úřední desku obecního úřadu, který nemusí být poblíž pohřebiště a k němuž také nemusejí mít žádný zvláštní vztah. K úvaze o (ne)možnosti aplikovat uvedené ustanovení na daný případ (případy) lze ještě podotknout, že předmětné pohřebiště není obecním majetkem, neboť je konfesním hřbitovem, jenž patří církvi římsko-katolické jako jeho vlastníku (viz svědeckou výpověď starostky obce Týnec na č. l. 34 p. v.).
Soud prvního stupně zjistil, že záměr obce pronajmout předmětné hrobové místo odsouhlasený zastupitelstvem obce byl zveřejněn na „úřední desce“, tedy nikoliv na pohřebišti, a že obci Týnec nebyl znám žádný dědic po M. Z. Starostka obce Týnec K. K. vypověděla, že „dědice po paní Z. nehledali, výzvu jsme vyvěsili jen na úřední desce obce“. Z těchto skutečností vyplývá, že nemůže obstát právní názor soudu prvního stupně převzatý odvolacím soudem, podle kterého obec Týnec postupovala správně podle §29 odst. 4 písm. a) zákona o pohřebnictví. Důsledkem nesprávného postupu obce Týnec jako provozovatele předmětného pohřebiště pak je, že žalobce svá práva ke spornému hrobovému místu, která nabyl dědictvím, způsobem uvedeným v §29 odst. 4 písm. a) zákona o pohřebnictví nepozbyl, a v daném sporu je tak aktivně legitimován.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci soudy obou stupňů bylo nesprávné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
K další argumentaci odvolacího soudu v neprospěch žalobce, dovolací soud poznamenává, že měly-li oba soudy za relevantní skutečnost, že žalobce žádné poplatky za hrobové místo neplatil a s obcí nejednal, bylo na místě uvést, z čeho tyto tvrzené povinnosti vyplývaly. Těmito a dalšími okolnostmi, které by mohly souviset s dosud neřešenými právními otázkami pasivní legitimace žalované, se bude jistě blíže zabývat soud prvního stupně v dalším řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.