ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4442.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4442/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) MUDr. P. M. , a b) J. M. , obou bytem ve Vraném nad Vltavou, Nad Roklí 579, obou zastoupených JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, proti žalovanému V. V., zastoupenému JUDr. Taťánou Chvalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 45, o určení, že stavba nezasahuje do věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 4 C 326/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2009, č. j. 31 Co 212/2009–332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Taťány Chvalové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha–západ rozsudkem ze dne 18. prosince 2008, č. j. 4 C 326/2005–290, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. února 2009, č. j. 4 C 326/2005–297a, zamítl žalobu na určení, že „stavba zahradního domku postavená na betonové základní desce na pozemku č. parc. 173/2001 tak, že betonová základní deska zasahuje do pásu vyznačeného geometrickým plánem č. 684 – 94/93 není zásahem do věcného břemene zřízeného kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 31. 7. 1996“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců a žalovaného rozsudkem ze dne 16. června 2009, č. j. 31 Co 212/2009–332, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozsudek soudu prvního stupně změnil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolací soud ostatně v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V posuzované věci se nalézací soudy zabývaly žalobci uplatněným nárokem na určení, že stavba jejich zahradního domku postavená na betonové základní desce nezasahuje do věcného břemene zřízeného kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 31. 7. 1996
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž v řízení bylo prokázáno, že stavba zahradního domku žalobců zasahuje do pásu vymezeného pro věcné břemeno stavby vodovodní přípojky o šířce 150 cm při hranici pozemku žalobců svými betonovými základy v šířce 92 cm – 95 cm a v délce 4,22 m a že v nadzemí zasahuje do tohoto pásu v šířce 66 cm – 68 cm a délce 4,05 m. Z uvedených zjištění shodně se soudem prvního stupně dovodil, že se jedná o značný prostorový zásah do vymezeného ochranného pásu, neboť betonové základy zahradního domku fakticky zabírají dvě třetiny z celkové šířky pod povrchem tohoto prostoru, a stavba žalobce tak do věcného břemene svědčícího žalovanému zasahuje. Těmto závěrům nalézacích soudů není co vytknout.
Pokud jde o posouzení otázky, kterou dovolatelé v dovolání naznačují (bez ohledu na jimi navržený petit), zda stavbou zahradního domku je výkon oprávnění žalovaného z věcného břemene spočívajícího ve zřízení stavby vodovodní přípojky ztížen nebo znemožněn, i touto otázkou se nalézací soudy v řízení zabývaly a shodně dovodily, že uvedeným zásahem do šířky pásu věcného břemene (které bylo samo o sobě smluvně zřízeno tak, že žalobce jako vlastníky zatíženého pozemku zatěžuje co nejméně) omezili žalobci jako povinní z věcného břemena šířku prostoru pro zřízení vodovodní přípojky na pruh o šířce „0,52 cm – 0,55 cm“ (správně „0,52 m – 0,55 m“), čímž nepochybně ztížili výkon práv oprávněného z věcného břemene. Podle názoru odvolacího soudu je zřejmé, že vodovodní přípojku nebude možné zřídit za použití běžné mechanizace, ale bude nutný technologicky náročnější ruční výkop. Odvolací soud rovněž připustil, že výkon oprávnění z předmětného věcného břemene by mohl být v důsledku požadavků ČSN č. 75 5411 určující ochranné pásmo vodovodní přípojky fakticky znemožněn, neboť stavba vodovodní přípojky podléhá veřejnoprávnímu povolovacímu řízení, u něhož lze předpokládat, že by soulad s touto normou vyžadovalo.
Podle názoru dovolacího soudu jsou právní závěry nalézacích soudů při učiněných skutkových závěrech správné a přiléhává je i jejich analogická aplikace ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky na posuzovanou věc.
Ačkoliv odvolacím soudem zmiňovaná norma ČSN, z níž vymezený rozsah prostorově vymezeného pásu předmětného věcného břemene vychází, nemá závazný charakter, je zřejmé, že požadavky, které stanoví, jsou navrženy proto, aby byla z provozně technických důvodů zajištěna nejen bezproblémová výstavba vodovodní přípojky, ale rovněž tak i nerušený dlouhodobý bezporuchový a bezpečný provoz a případně i údržba vedení této přípojky. V případě zajištění předpokladů, že zmíněné činnosti budou probíhat na uvedené úrovni, lze očekávat, že budou vlastníka zatíženého pozemku zatěžovat co nejméně. Je tudíž i v zájmu povinného z věcného břemene, aby do uvedeného pásma bylo zasahováno co nejméně. Smyslem uvedeného pásma je pak nepochybně i naplnění požadavku generální prevenční povinnosti předcházení škodám ve smyslu §415 obč. zák.
V daném případě jde nepochybně nejen o zásah trvalý, ale i takový, který kvantitativně ze dvou třetin výkon práv z věcného břemene ve stavbou zasažené šířce ochranného pásma, a tedy z větší části, znemožňuje. Tento závěr je ostatně i v souladu s §151n odst. 1 obč. zák., k němuž ustálená judikatura pojí obecný požadavek, podle něhož sice vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem je oprávněn požadovat po osobě z věcného břemene oprávněné, aby vykonávala své právo i za jiných okolností, vlastníkem vytvořených, avšak jen takových, které výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni podstatně neztíží, případně neznemožní. Podle názoru dovolacího soudu, a na rozdíl od přesvědčení dovolatelů, lze na tuto situaci obdobně aplikovat závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3384, tak, jak to učinil odvolací soud, byť se jedná o závěry, které se týkají věcného břemene průchodu a průjezdu. Z uvedeného pohledu odvolací soud rovněž nepochybil, jestliže v souvislosti s posuzovaným případem odkázal i na závěry učiněné v rozsudku téhož soudu ze dne 26. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1457/96, publikovaného v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/1999, pod pořadovým č. 66), neboť i toto rozhodnutí obecný požadavek „podstatného neztížení“ výkonu práva věcného břemene prosazuje.
Podle názoru dovolacího soudu tak z uvedených důvodů nelze akceptovat názor dovolatelů, že význam geometricky vyznačeného pásu, v němž může být věcné břemeno realizováno, neznamená v daném případě nic jiného, než že vodovodní přípojka nesmí být uložena pod povrchem země na zatíženém pozemku jinde, než ve vyznačeném pásu, a to tak, aby vlastník zatíženého pozemku byl omezen co nejméně. Takový přístup by totiž pro svoji jednostrannost v praxi často vedl k těžko řešitelným situacím, které by v mnoha případech vyústily ve faktické vyloučení možnosti výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Úvahu nalézacích soudů o tom, zda došlo ke znemožnění nebo ztížení výkonu práv z věcného břemene by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. V daném případě neshledal dovolací soud nic, co by závěr o zjevné nepřiměřenosti úvahy odvolacího soudu zakládalo.
Dovolací soud souhlasí s dovolateli potud, že obecným korektivem výkonu práv a povinností vyplývajících z věcných břemen je jejich soulad s dobrými mravy; oproti přesvědčení žalobců však dospěl k závěru, že uvedené hledisko žalobcům v předmětné věci nesvědčí. Dovolací soud na straně žalovaného neshledal nic, co by mu bylo možno z hlediska dobrých mravů vytknout, neboť do práva odpovídajícího věcnému břemenu bylo zasaženo výhradně jednáním žalobců. Podle přesvědčení dovolacího soudu nelze přehlédnout – v poměrech konkrétního případu - že žalobci se domáhají určení, že jejich stavba nezasahuje do věcného břemene žalovaného, až poté, kdy tuto stavbu již zrealizovali bez stavebního povolení a také bez souhlasu žalovaného, jakožto oprávněného z věcného břemene. Nadto ze strany žalobců došlo navíc k realizaci stavby i bazénu taktéž bez stavebního povolení, přičemž v zahradním domku zasahujícím do věcného břemene je umístěna technologie tohoto bazénu.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani další žalobci uplatněný dovolací důvod spočívající ve vadách řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Žádnou procesní otázku dovolatelé neformulují a její existence se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolateli naznačená výhrada vůči tomu, jakým „způsobem odvolací soud přebíral skutková zjištění učiněná soudem I. stupně“ takovou otázkou zjevně není.
Jelikož dovolání směřuje výslovně proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, z uvedeného je zřejmé, že jím byl napaden též výrok o náhradě nákladů řízení. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 4).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 2.250,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §7 písm. f) (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobců) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.550,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 2.610,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 3 060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. října 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu