ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.547.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 547/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. Ch. , b) S. Ch. , c) D. Z. , d) J. O. , e) H. N. , a f) B. V. , všech zastoupených JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, proti žalovaným: 1) Galerii výtvarného umění v Hodoníně , se sídlem v Hodoníně, Úprkova 2, zastoupené JUDr. Janem Helešicem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Svatopluka Čecha 4, a 2) Jihomoravskému kraji , se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3/5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných Národní galerie v Praze , se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 15, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1080/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 38 Co 221/2006–532, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 9 C 1080/93–505, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaní č. 1 a 2 byli povinni vydat žalobcům a) – f) společně a nerozdílně do 30-ti dnů od právní moci rozsudku „obrazy, plastiky a kresby“ pocházející z pozůstalosti po akademickém malíři a sochaři Jakubu Obrovském dále specifikované ve výroku I., včetně návrhu, že tato díla „jsou žalobci povinni společně a nerozdílně převzít“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 38 Co 221/2006–532, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 3 o. s. ř., neboť „posuzovaná právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní a ani vedlejší účastník na straně žalovaných se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Směřuje–li dovolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, dovolání proti tomuto výroku by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání, ačkoliv v obecné rovině hovoří o tom, že napadené rozhodnutí řeší „právní otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou“ s tím, že ji odvolací soud posoudil „v rozporu s hmotným právem“, nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolací soud v obsahu dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu mělo činit rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolání je toliko faktickou rekapitulací vývoje a průběhu soudního řízení se zdůrazněním dílčích skutkových okolností sporu, které žalobci považují za podstatné pro rozhodnutí ve věci.
Namítají-li dovolatelé účelovost postupu Národní galerie v Praze, která učinila „dodatečný projev své vůle převzít spornou část pozůstalosti děl po J. O. s tím, aby nemusela díla žalobců vydat“, tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu již proto, že na posouzení pohnutek Národní galerie v Praze k tomuto postupu není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud totiž vyšel ze závěru, že nebylo prokázáno, že by Národní galerie v Praze odkaz J. O. odmítla přijmout.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobců k jimi uplatněnému nároku. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolání v rovině právní (a tím spíše formou vymezení otázky zásadního právního významu) nevede žádnou polemiku. Projevují-li totiž dovolatelé v této souvislosti nesouhlas se zjištěním, podle něhož se Národní galerie v Praze dozvěděla o závětním odkazu předka žalobců J. O. až v souvislosti s tímto soudním řízením, polemizují tím se skutkovými zjištěními nalézacích soudů na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že dovolatelé na základě odlišných skutkových závěrů dospívají k jinému názoru na posouzení důvodnosti jimi uplatněného nároku, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňují tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým číslem C 3078, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Směřovalo-li dále dovolání proti rušícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, dovolací soud dodává, že proti výroku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není dovolání přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2008, pod číslem 11).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť o nákladech řízení se rozhoduje v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozhodne o náhradě nákladů dovolacího řízení ve svém rozhodnutí soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu