ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.772.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 772/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A..N. , zastoupené JUDr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jihlavská 823/78, proti žalované A. D. , o ochranu vlastnického práva a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 59/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2010, č. j. 32 Co 201/2010–202, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. ledna 2010, č. j. 10 C 59/2007–166, se zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2010, č. j. 32 Co 201/2010–202, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č. j. 10 C 59/2007–166, zamítl žalobu „na odstranění stavby kolny na pozemku st. 115 v katastrálním území T.“ (výrok I.), určil, že „žalovaná je vlastnicí pozemku – dílu a z pozemku parc. č. 115 v katastrálním území T., odděleného geometrickým plánem č. 465 – 35/2009 ověřeným dne 12. 11. 2009 pod č. 438/2009 a opatřeným souhlasem katastrálního úřadu ze dne 24. 11. 2009 pod č. 1200/2009“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.)
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. září 2010, č. j. 32 Co 201/2010–202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadla žalobkyně dovoláním s tím, aby Nejvyšší soud „přiznal tomuto jejímu podání charakter nezbytnosti vyřešení otázky zásadního právního významu“ a navrhla, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolatelka v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Jestliže žalobkyně dále směřovala své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje žádnou relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a tato otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelkou vymezenou otázku spočívající „v ochraně jejích vlastnických práv a v porušení jejího práva na spravedlivý proces“, ve vztahu k níž dovolatelka nepřipojila jakoukoliv bližší právní argumentaci, již pro svoji obecnost za otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, považovat nelze. Nadto podle obsahu dovolání takto vymezenou otázku zásadního právního významu žalobkyně pojí výhradně s tvrzeným nesprávným „postupem při hodnocení předložení důkazů“, jímž napadá skutková zjištění, na nichž jsou rozhodnutí nalézacích soudů založena.
Ve vztahu k dovolacím námitkám, jimiž žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně částečného umístění sporné kůlny na pozemku žalobkyně p. č. 115 s odkazem na to, že kůlna zasahuje i na další pozemek žalobkyně p. č. 116, a dále zpochybňuje závěry nalézacích soudů o vydržení sporné části pozemku p. č. 115 žalovanou s tvrzením, že z fotodokumentace předložené k důkazům vyplývá, že až v rámci rekonstrukce kůlny žalovaná odstranila část obvodové zdi v síle cca jedné poloviny běžné cihly náležející ke stavbě ve vlastnictví žalobkyně, dovolací soud proto konstatuje, že dovolatelka těmito námitkami obsahově vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jímž však přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) ve smyslu §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř. založit nelze.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu