ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1336.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1336/2010-141
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně DAMKO Praha spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Strašnice, V Korytech č.p. 1537, PSČ 106 00, identifikační číslo 00204595, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti žalované F I N A L Y spol. s r.o. , se sídlem v Praze 6, V Sedlci 14/4, PSČ 160 00, identifikační číslo 47117630, zastoupené JUDr. Ladislavem Nevole, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 60, o 90 982,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 112/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č.j. 69 Co 341/2008-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č.j. 69 Co 341/2008-119 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. října 2007, č.j. 28 C 112/2004-72, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. února 2009, č.j. 69 Co 341/2008-119, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, jako soudu prvního stupně, ze dne 19. října 2007, č.j. 28 C 112/2004-72, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 90 982,50 Kč s úroky specifikovanými ve výroku I. a náklady řízení podle výroku II.; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná podle §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) částečným plnění uznala i zbytek závazku, který byl založen vykonáním a předáním díla žalobkyní žalované dne 19.10.1999 na základě objednávky ze dne 8.9.1999 o objednání výroby a montáže ocelové konstrukce schodiště podle projektové dokumentace, a došlo tak k platnému uzavření smlouvy o dílo podle §536 a násl. obch. zák. Oba soudy k uvedenému právnímu posouzení dospěly na základě následujících zjištění. K předání díla došlo bez předávacího protokolu dne 21.10.1999, žalobkyně vystavila fakturu za provedení díla na částku 279 836,60 Kč se splatností 4.11.1999, avšak žalovaná tuto fakturu nezaplatila. Z výpovědi jednatele žalované vyplynulo, že od konce listopadu 1999 začal reklamovat vady díla u vedoucího výroby žalobkyně pana Opletala, který ale odmítl řešení reklamace. Dopisem ze dne 24.2.2000, odeslaného podle podacího lístku žalobkyni dne 25.2.2000 společně s fakturou za práce na odstranění vad díla, sdělila žalovaná žalobkyni, že vady díla nechala opravit jinou firmou. Žalobkyně převzetí uvedeného dopisu i faktury popírala. Mezi účastnicemi následně proběhlo v průběhu března či dubna 2000 jednání za účasti jednatel žalované Ing. B., jednatele žalobkyně Ing. L., pracovníka žalobkyně Ing. H. a svědka J. Ž. Během schůzky mezi účastníky nedošlo podle zjištění soudu k žádné dohodě, když žalobkyně neakceptovala slevu z ceny díla požadovanou žalovanou. Tato sleva měla být podle svědka J. Ž. uplatňována pouze obecně v procentech, bez konkrétní specifikované výše a bez konkrétního uvedení důvodu. Nebylo prokázáno tvrzení žalované, že předmětem jednání měl být obsah dopisu žalované z 24.4.2000, odeslaného žalobkyni, v němž měla žalovaná vytýkat žalobkyni vady díla a sdělit náklady na opravu díla, které bude po žalobkyni požadovat. Po uvedeném jednání žalovaná poukázala na účet žalobkyně dne 17.5.2000 částku 100 000 Kč, dne 19.6.2000 částku 38 854,10 Kč a dne 28.12.2000 částku 50 000 Kč bez jakéhokoliv vysvětlení.
Oba soudy nepovažovaly s ohledem na §562 a §564 obch. zák. uplatnění vad díla až dopisem z 24.2.2000 za uplatnění vad díla v zákonem určené lhůtě - bez zbytečného odkladu, když vytýkané vady díla byly zřejmé žalované již při převzetí díla v říjnu 1999, dokonce již v průběhu provádění díla, jak žalovaná sama v řízení vypověděla. Pokud žalovaná požadovala po žalobkyni fakturou zaplacení nákladů na opravu díla, oba soudy poukázaly na ustanovení §436 a násl. obch. zák., podle nichž v případě včasného uplatnění vad díla musí objednatel oznámit zhotoviteli bez zbytečného odkladu po uplatnění nároku na odstranění vad díla volbu mezi nárokem na odstranění vady díla opravou či nárokem na slevu z ceny díla, což však žalovaná, jako objednatelka vůči žalobkyni, jako zhotovitelce díla, neučinila a vady díla nechala odstranit na vlastní náklady. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že žalovaná se uvedeným postupem zbavila svého nároku podle uvedených ustanovení obchodního zákoníku.
Oba soudy uzavřely, že faktickým konáním uznala žalovaná svým částečným plnění dluh vůči žalobkyni jako celek, když žádným způsobem nijak žalobkyni nesdělila, že částečným plněním neuznává zbytek požadovaného dluhu, přičemž takový úmysl nevyplývá ani z žádného prokázaného jednání žalované ve vztahu ke spornému uplatněnému nároku. S ohledem na právní závěr oba soudy dovodily, že nárok uplatněný žalobou není promlčen. Odmítly i námitku žalované, že k zániku pohledávky došlo započtením, neboť úkon žalované směřující k započtení nebyl v řízení zjištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila námitku nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a též dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Rovněž má za to, že odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům.
Otázka zásadního právního významu podle dovolatelky spočívá v tom, zda nárok žalobkyně je promlčen z důvodu údajného uznání dluhu ze strany žalované, k němuž ve skutečnosti nedošlo. Poukazuje na skutečnost, že žalobou požadovaná pohledávka byla splatná 4.11.1999, avšak žaloba byla podána k soudu až 21.1.2004. Nesouhlasí se závěrem obou soudů, že by částečným plněním uznala závazek vůči žalobkyni i ve zbylém rozsahu. Je přesvědčena, že ze skutkových zjištění vyplývá, že měla výhrady k provedenému dílu, jeho kvalitě a nárokovala snížení fakturované částky o náklady, které na dokončení a opravu díla vynaložila, přičemž tyto vynaložené náklady na opravu žalobkyni fakturovala, čímž dala jasně najevo, že o částku představovanou těmito náklady požaduje ponížení dluhu. V souhrnu následně uhradila částku, kterou v dopise z 24.2.2000 uznala, a tím jednoznačně vyjádřila, že zbytek dluhu nehodlá zaplatit a neuznává jej. Je přesvědčena, že na základě skutkových zjištění odvolací soud učinil nesprávný závěr, že v daném případě došlo k uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák. Uvedené ustanovení neukládá dlužníku, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. Dovolatelka namítá, že nebyla povinna sdělovat žalobkyni v časové souvislosti s dílčími platbami, jak dovozuje odvolací soud, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, když již předtím bylo z jejího jednání zřetelné, že zbytek dluhu neuznává. Zodpovězení této otázky považuje za otázku zásadního významu, neboť v judikatuře daná otázka dosud nebyla vyřešena.
Vady řízení spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s veškerými důvody odvolání, především s argumentací žalované ohledně promlčení nároku, nezdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že žalovaná celkovou cenu nedoplatila nikoliv z důvodu, že ji odmítla zaplatit, ale údajně z důvodu, že měla finanční problémy, jak konstatoval soud prvního stupně. Odvolací soud se pak v tomto směru nevypořádal s nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka má dále za to, že nebyla řádně vyzvána soudem prvního stupně k doplnění tvrzení ohledně nekvalitního provedení díla a jeho reklamací, čímž zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť existují další skutečnosti a důkazy, které nebyly bez jejího zavinění dosud uplatněny. Soud prvního stupně svým postupem tak vystavil žalovanou překvapivému rozhodnutí a ani s tím se odvolací soud nijak nevypořádal. Žalovaná napadá i hodnocení důkazů, které podle dovolatelky nebyly posouzeny ve vzájemné souvislosti, ale izolovaně.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť podle jejího názoru postrádá dovolání zásadní právní význam a není proto přípustné. Dovolání nepovažuje ani za důvodné.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (11.2.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka uznání závazku částečným plněním byla v dané věci řešena v rozporu s §407 odst. 3 obch. zák.
Ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. stanoví, že pokud dlužník plní částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Uvedené ustanovení spojuje s částečným plněním závazku vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání se splněním určitých podmínek. Částečné plnění ale nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006, veřejnosti přístupných na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Dovolací soud dospěl k závěru, že ze zjištěných okolností ohledně částečného plnění závazku žalovanou nevyplývá, že žalovaná uznala i zbytek závazku. Ze skutkových zjištění je naopak zřejmé, že žalovaná po převzetí díla odmítla zaplatit celou cenu díla, jednala s žalobkyní, přičemž navrhovala slevu z ceny díla, avšak k dohodě o slevě z ceny díla nedošlo. Posléze nechala dílo dokončit opravou u jiné firmy, o čemž žalobkyni informovala dopisem ze dne 24.2.2000 a požadovala zaplacení nákladů na vlastní odstranění vad díla, a to ještě předtím, než poukázala dne 17.5.2000 žalobkyni první finanční částku na úhradu dluhu. Z uvedených okolností nelze dovodit, že by ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. bylo možno usuzovat na to, že poskytnutím částečného plnění žalovaná uznala i zbytek závazku. Pokud oba soudy konstatovaly, že žalovaná žádným způsobem nijak nesdělila žalobkyni, že svým částečným plněním neuznává zbytek požadovaného dluhu, a z tohoto zjištění dovodily, že žalovaná částečným plněním uznala i zbytek závazku, není jejich právní posouzení založeno na výše uvedených skutkových zjištěních, což mělo za následek nesprávnou aplikaci §407 odst. 3 obch. zák. Je třeba přisvědčit dovolatelce, že ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníku, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. Pokud tedy dlužník nesdělí věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky, nelze z takové skutečnosti dovodit, že dlužník uznává i zbytek dluhu, resp. závazku vůči věřiteli. Dovolatelka správně namítá, že nebyla povinna sdělovat žalobkyni v časové souvislosti s dílčími platbami, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, jestliže již předtím dala jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, a z okolností před úhradou dluhu žalobkyni a jejího jednání (uplatnění vad díla, byť ne podle zákona včas, návrh na vyřízení věci slevou z ceny díla a požadavek na zaplacení nákladů vynaložených na opravu, resp. dokončení díla jiným subjektem) muselo být žalobkyni jasné, že žalovaná nehodlá uhradit celkovou cenu díla.
Dovolatelce je třeba rovněž přisvědčit, že nesprávné právní posouzení otázky uznání dluhu žalovanou odvolacím soudem pak mělo vliv i na nesprávnost jeho právního posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku.
Ze shora uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, ohledně právního posouzení uznání závazku částečným plněním a otázky vznesené námitky promlčení uplatněného nároku, není v souladu s hmotným právem.
Nejvyšší soud se s ohledem na právní názor, který v dané věci přijal, již nezabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými námitkami odůvodňujícími další způsobilé dovolací důvody, neboť posouzení těchto námitek by bylo vzhledem k právnímu názoru dovolacího soudu na řešení otázky uznání dluhu částečným plněním již nadbytečné.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu