ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1781.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1781/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně H. F. , zastoupené JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 40, proti žalované H. R., zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 104, o zaplacení částky 218 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 280/2009 (původně pod sp. zn. 46 Cm 39/2003), o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2009, č. j. 12 Cmo 474/2008-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 468 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2008, č. j. 46 Cm 39/2003-92, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 206 940,90 Kč s 3% úrokem z prodlení od 10. 2. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I), řízení o zaplacení částky 10 900 Kč s 3% úrokem z prodlení od 10. 2. 2003 do zaplacení zastavil (výrok pod bodem II), žalobu na zaplacení částky 1 109,10 Kč s 3% úrokem z prodlení od 10. 2. 2003 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Žalobkyně se domáhala úhrady přepravného za více přeprav, které pro žalovanou v mezinárodní silniční nákladní dopravě provedla. Nárok na zaplacení podstatné části přepravného ve výši 208 050 Kč učinila žalovaná nesporným; k žalované částce uhradila 1 109,10 Kč, v tomto rozsahu tudíž nárok žalobkyně na zaplacení přepravného zanikl. Částečně, v rozsahu 10 900 Kč vzala žalobkyně svojí žalobu zpět. Vzhledem k tomu, že žalovaná uplatnila v rámci procesní obrany jako protipohledávku vůči žalobkyni nárok na náhradu škody ve výši 206 940,90 Kč za ztracenou část zásilky, jejíž přepravu žalobkyně pro žalovanou zajišťovala, stala se předmětem dokazování a posuzování soudu skutečnost, zda žalobkyně odpovídá za škodu způsobenou ztrátou části zásilky, kterou přepravovala z P. do B. a do T. jako pokračování přepravy zboží z H. do P.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 28. srpna 2002 převzala žalobkyně od odesílatele – společnosti Drusped-Lagermax, s.r.o., zásilku 113 kolli (cll) obsahujících příslušenství k mobilním telefonům k přepravě z P. do T. Při vykládce zásilky zjistil příjemce společnost Drusped – Lagermax Slovakia, s.r.o., že v zásilce chybí 17 kolli. O této skutečnosti byla sepsána zpráva o vyložení. Konečný příjemce Koracell Slovakia s.r.o., který převzal zásilku 4. září 2002, uplatnil náhradu škody vůči Drusped – Lagermax, s.r.o., jako zasilateli ve výši 206 940,90 Kč, která sestává z hodnoty ztraceného zboží v ceně 6 143 USD, z části celního dluhu ve výši 5 166 Sk, vztahujícího se k nedodanému zboží, a z části přepravného ve výši 21 543 Sk z celkové přepravy zásilky z H. do B.
Soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil podle §610 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu o přepravě věci a u nároku žalované na náhradu škody vycházel dále z Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod číslem 11/1975 Sb. (dále jen Úmluva CMR). Podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR odpovídá dopravce za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení lhůty. Odstavec 2 tohoto ustanovení pak obsahuje liberační důvody s tím, že podle článku 18 odst. 2 náleží důkazy o příčinách ztráty zásilky dopravci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v řízení prokázala veškeré tvrzené okolnosti předmětné mezinárodní přepravy, včetně toho, že došlo ke ztrátě části přepravovaného zboží a že žalobkyně porušila svoji povinnost ze smlouvy o přepravě věci. Neprokázala však, že společnosti Koracell Slovakia s.r.o. vznikla v důsledku porušení povinností žalobkyně škoda v požadované výši 206 940,90 Kč. Žalovaná pouze prokázala, že jí sice vznikla škoda v důsledku jednostranného započtení pohledávek učiněného společností Drusped-Lagermax, s.r.o., ale neprokázala, že by společnosti Koracell Slovakia s.r.o. vznikla v důsledku porušení povinností žalobkyně škoda, kterou by tato společnost, resp. společnost Drusped-Lagermax, s.r.o., byla oprávněna v souladu s ustanovením §375 obchodního zákoníku požadovat po žalované. Podstatnou pro danou věc je skutečnost, že žalovaná nebyla přímo poškozeným subjektem v důsledku ztráty zásilky, nýbrž její majetek se zmenšil v důsledku realizovaného zápočtu pohledávek, kdy žalované bylo kráceno právo z titulu přepravného třetím subjektem (Drusped-Lagermax, s.r.o.) o vyčíslenou škodu. Žalované se v řízení nepodařilo prokázat, kdo byl skutečně poškozen, resp. komu svědčilo vlastnické právo ke ztracenému zboží v době jeho ztráty v rámci přepravy. Bylo důkazním břemenem žalované, aby prokázala výši vzniklé škody a dále kontinuitu přechodu práva vymáhat škodu z titulu odpovědnosti za poškození či ztrátu části zásilky. Žalovaná však neprokázala, v jaké výši škoda vznikla, neboť nedoložila způsob výpočtu podílu (poměrné části) připadajícího na ztracené zboží z celního dluhu ve výši 5 166 Sk a z celkového přepravného ve výši 21 543 Sk, a nedoložila ani, že by společnost Koracell Slovakia s.r.o. zaplatila kupní cenu ztraceného zboží ve výši 6 143 USD. Žalovaná tak neunesla své důkazní břemeno, a proto soud prvního stupně nároku na zaplacení přepravného vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2009, č. j. 12 Cmo 474/2008-118, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 543,70 Kč s 3% úrokem z prodlení od 10. 2. 2003 do zaplacení, potvrdil, a ve zbývajícím rozsahu výrok soudu prvního stupně pod bodem I změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 193 397,20 Kč s příslušenstvím se zamítá, zrušil výrok pod bodem IV (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o nárok na zaplacení přepravného uplatněný žalobou, že shodným tvrzením účastníků bylo prokázáno provedení přeprav, jejichž zaplacení je předmětem žaloby. Žalovaná nezpochybnila vyúčtované přepravné co do výše, ani co do důvodu.
Jde-li o obranu žalované zápočtem pohledávky z náhrady škody, zopakoval odvolací soud dokazování objednávkou žalované, mezinárodním nákladním listem, fakturou, „Zprávou o vyložení“, dokladem o započtení pohledávek a dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně prováděla pro žalovanou přepravu podle přepravní smlouvy uzavřené na základě objednávky přepravy žalované ze dne 28. 8. 2002, při které došlo k částečné ztrátě zásilky 17 kolli příslušenství k mobilním telefonům, a že za tuto částečnou ztrátu zásilky žalobkyně podle článku 17 bodu 1 Úmluvy CMR odpovídá. V řízení přitom nebyly prokázány liberační důvody podle článku 17 bodu 2 a 4 Úmluvy CMR.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala výši škody. Zboží ze ztracených 17 kolli mělo v rozhodné době cenu 6 143 USD, což činí v přepočtu podle kurzu platného ke dni ztráty zboží dne 3. 9. 2002 (30,634 Kč/1 USD) částku 188 184,70 Kč. Příslušná část celního dluhu činila 5 166 Sk, v přepočtu podle kurzu platného ke dni 12. 9. 2002, kdy byl celní dluh placen (69,309/100 Kč), činila tato částku 3 580,50 Kč. Příslušnou část přepravného, kterou je nutno počítat z ceny přepravy, dohodnuté ve smlouvě mezi žalobkyní a žalovanou ve výši 10 900 Kč, činila za přepravu 17 nedodaných kolli poměrná část ve výši 1 632 Kč. Odvolací soud uzavřel, že na uvedené částky má žalovaná právo podle článku 23 odst. 1, 2 a 4 Úmluvy CMR. Žalovaná byla tudíž oprávněna započíst oproti žalobou vymáhané pohledávce svoji pohledávku v oprávněné výši 193 397,20 Kč. Úkon započtení byl žalovanou učiněn ve smyslu článku 32 bodu 4 Úmluvy CMR včas. V uvedeném rozsahu zanikla pohledávka žalobkyně z přepravného, proto má právo na zaplacení částky 13 543,70 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a napadla druhou a třetí větu výroku pod bodem I a výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, a odkázala ohledně jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů dovolání na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že se žalované nepodařilo prokázat, zda konečnému příjemci zásilky, společnosti Koracell Slovakia s.r.o., skutečně vznikla škoda, neprokázala ani výši této škody, konečně neprokázala ani kontinuitu přechodu práva vymáhat škodu z titulu odpovědnosti za ztrátu části zásilky. Dovolatelka se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že předpokladem odpovědnosti za škodu musí být prokázáno porušení povinnosti, v dané věci však nebylo žádné porušení povinnosti žalobkyni prokázáno. Zastává názor, že odvolací soud učinil skutkový závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování.
Poukazuje na to, že manipulace, naložení a uložení zásilky bylo provedeno odesílatelem, vyložení zásilky bylo provedeno jejím příjemcem. Žalobkyně, ani řidič vozidla s návěsem nikterak nezasahovali do manipulace, naložení, uložení či vyložení zboží. Po uložení zboží do návěsu bylo zaplombováno celním lankem a byl vypsán CMP list o čísle plomby. Je přitom nesporné, že při vyložení zboží společností Drusped-Lgermax Slovakia s.r.o., Trnava, byla plomba neporušená, z čehož vyplývá, že během přepravy řidič ani nikdo jiný nemohl do návěsu vstoupit a odcizit zboží. Neporušenost plomby přitom potvrdila i žalovaná. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že chybějících 17 kolli nebylo naloženo, do listu CMP byly zapsány administrativní chybou. Škoda na zboží byla tudíž zaviněna žalovanou. Dovolatelka v této souvislosti vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad článku 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR obsahující liberační důvody, pro které by byla odpovědnosti za částečnou ztrátu zásilky zproštěna. Odpovědnost za ztrátu zboží přešla na žalovanou, jak vyplývá z článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR.
Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Námitky dovolatelky podle jejího názoru neodpovídají skutkovým závěrům a listinným důkazům, které byly v řízení provedeny. Řidič dopravce – žalobkyně potvrdil na přepravním listu CMR převzetí celé zásilky 113 kolli, a při předání zásilky příjemci rovněž potvrdil částečnou ztrátu zásilky v počtu 17 kolli. Je proto nerozhodné, že naložení zásilky bylo provedeno odesílatelem a její vyložení příjemcem zásilky. Odkazuje na článek 17 Úmluvy CMR, podle kterého dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky, která vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě, a trvá až do okamžiku jejího vydání. Jedná se o odpovědnost za výsledek bez ohledu na to, zda došlo k porušení povinnosti ze strany dopravce. Dopravce se může odpovědnosti zprostit pouze z důvodů uvedených v bodu 2 a 4 článku 17 Úmluvy CMR. Žalobkyně však žádné liberační důvody, které by ji podle Úmluvy CMR zbavily odpovědnosti za ztrátu části zásilky, v řízení neprokázala. Žalovaná se dále podrobněji vyjadřuje k výpočtu výše vzniklé škody a ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto přezkoumal dovoláním napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Ač žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti většinu dovolacích námitek směřuje ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že dovolatelka se kromě důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolává rovněž důvodu opírajícího se o ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka namítá, že žalovaná v průběhu řízení neprokázala vznik škody, resp. její výši, ani kontinuitu přechodu práva vymáhat škodu z titulu odpovědnosti za ztrátu části zásilky. Je názoru, že odvolací soud učinil skutkový závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování. Dále se neztotožňuje s tvrzením odvolacího soudu, že v řízení nebyly prokázány liberační důvody, pro které by dovolatelka byla odpovědnosti za částečnou ztrátu zásilky zproštěna.
Tyto dovolací námitky však nejsou opodstatněné.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 1480/2008).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, pokud jde o obranu žalované, ve které uplatnila k započtení svoji tvrzenou pohledávku z náhrady škody, než které učinil soud prvního stupně. Přitom v souladu s ustanovením §213 odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř. zopakoval dokazování listinnými důkazy, objednávkou žalované č. 02-001-0831 ze dne 28. 8. 2002, mezinárodním nákladním listem č. 4686213, fakturou č. 20020780 ze dne 30. 8. 2002, „Zprávou o vyložení“ ze dne 3. 9. 2002, fakturou
č. 03-0001-0386 ze dne 21. 5. 2003 a dokladem o započtení pohledávek, podepsaným žalovanou dne 29. 5. 2003. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. založit.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tak naplněn není.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká nesprávný výklad článku 17 odst. 2 a 4 písm. c) Úmluvy CMR, obsahující liberační důvody, pro které by byla odpovědnosti za částečnou ztrátu zásilky zproštěna. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Na závazkový vztah účastníků je nutno aplikovat Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněnou pod č. 11/1975 Sb. Podle článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR šlo o přepravní smlouvu v mezinárodní silniční nákladní přepravě, když místo převzetí zásilky a místo jejího předpokládaného dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy, která má ve smyslu §756 obch. zák. přednost před právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku.
Podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty (k povinnostem dopravce pečovat o zásilku po dobu přepravy srov. podrobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 23 Cdo 1383/2009)
V ustanovení článku 17 Úmluvy CMR je zakotvena zásadní povinnost péče dopravce o zásilku, tedy odpovědnost za její neohrožování ať už vlastní činností, nebo i vnějšími vlivy. Jedná se o rozšířenou prevenční povinnost dopravce. Tato povinnost je závazná, kogentní. Povinnost péče o zásilku představuje objektivní odpovědnost dopravce.
Dovolatelka zpochybňuje, že ke ztrátě zásilky došlo během přepravy, což je předpoklad odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce. Poukazuje přitom na skutečnost, že po uložení zboží do návěsu bylo zaplombováno celním lankem a při vyložení zboží byla plomba neporušená.
Podmínkou odpovědnosti dopravce za škodu způsobenou částečnou ztrátou zásilky podle citovaného článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR je, že k ní došlo během přepravy, tedy od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání.
Podle článku 8 Úmluvy CMR při převzetí zásilky k přepravě dopravce přezkoumá správnost údajů v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a zjevný stav zásilky a jejího obalu (odstavec 1). Nemá-li dopravce vhodné prostředky, aby mohl přezkoumat správnost údajů uvedených v odstavci 1 písm. a) tohoto článku, zapíše do nákladního listu výhrady i s jejich odůvodněním. Rovněž musí odůvodnit všechny výhrady, které učinil k zjevnému stavu zásilky a jejího obalu. Tyto výhrady nezavazují odesílatele, ledaže je v nákladním listě výslovně uznal (odstavec 2).
Podle článku 9 Úmluvy CMR nákladní list je, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem (odstavec 1). Neobsahuje-li nákladní list výhrady dopravce s jejich odůvodněním, platí právní domněnka, že zásilka a její obal byly v okamžiku převzetí dopravcem v dobrém zjevném stavu a že počet kusů, jejich značky a čísla se shodovaly s údaji v nákladním listě (odstavec 2).
Podle článku 30 Úmluvy CMR, převzal-li příjemce zásilku, aniž spolu s dopravcem zjistil náležitě její stav nebo ohlásil dopravci výhrady s uvedením všeobecných údajů o povaze ztráty nebo poškození nejpozději při převzetí zásilky, jde-li o ztráty nebo poškození zjevně znatelné, a nejpozději do 7 dnů ode dne vydání zásilky, nepočítaje v to neděle a uznané svátky, jde-li o ztráty nebo poškození zjevně neznatelné, má se za to, pokud se neprokáže opak, že obdržel zásilku ve stavu uvedeném v nákladním listě. Jde-li o ztráty nebo poškození zjevně neznatelné, musí být výše uvedené výhrady učiněny písemně (odstavec 1). Byl-li stav zásilky náležitě zjištěn příjemcem a dopravcem, je proti výsledku takového zjištění přípustný důkaz jen tehdy, jde-li o ztráty nebo poškození zjevně neznatelné a poslal-li příjemce písemné výhrady dopravci do 7 dnů po tomto zjištění, nepočítaje v to neděle a uznané svátky (odstavec 2).
Podle článku 3 Úmluvy CMR, p ři použití této Úmluvy odpovídá dopravce za jednání a opomenutí svých zástupců a pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije při provádění přepravy, jako za vlastní jednání a opomenutí za předpokladu, že tito zástupci, pracovníci nebo ostatní osoby jednají v rámci svých pracovních úkolů.
Jak vyplývá podle obsahu spisu ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, v mezinárodním nákladním listě č. CZ T 4686213 je uvedeno množství 113 kolli (cll) předmětného zboží (příslušenství k mobilním telefonům), přičemž řidič dopravce (žalobkyně) neučinil žádnou výhradu, a nákladní list podepsal. Příjemce, společnost Drusped-Lagermax Slovakia, s.r.o., převzal zboží dne 3. 9. 2002 a téhož dne byla sepsána zpráva o vyložení, kde bylo zaznamenáno, že namísto 113 kolli (cll) zboží bylo na místo vykládky dopraveno pouze 96 kolli (cll) objednaného zboží. Tato zpráva byla podepsána řidičem dopravce (žalobkyně).
Podle článku 9 Úmluvy CMR, nejsou-li v nákladním listě zaneseny výhrady ve smyslu článku 8 odst. 2 Úmluvy CMR, platí právní (vyvratitelná) domněnka o správnosti zanesených údajů o tom, že je nezávadný stav zboží, obalu i označení, že počet kusů se shoduje s údaji v nákladním listě.
V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
V podmínkách projednávané věci nastala vyvratitelná právní domněnka, že množství zboží převzaté dopravcem (žalobkyní) se shoduje s údajem v nákladním listě. Důkazní břemeno o opaku pak spočívalo na žalobkyni, která jej však neunesla. Žalobkyně nepředložila důkazy o opodstatněnosti či vyvratitelnosti domněnky, že zásilka nebyla v době nakládky úplná.
Tím, že se dopravce (žalobkyně) zúčastnil kontroly a svým podpisem (resp. podpisem řidiče) na zprávě o vyložení dopravce stvrdil ztrátu 17 kolli zboží, vztahuje se na něj článek 30 odst. 2 Úmluvy CMR a zamezuje mu, aby později výsledky kontroly, tedy částečnou ztrátu zboží popíral. Společné zjištění stavu zásilky, učiněné příjemcem a dopravcem, je tudíž závazné.
Dovozuje-li dále dovolatelka ze svého přesvědčení, že chybějících 17 kolli zboží nebylo naloženo, závěr, že odpovědnost za částečnou ztrátu zásilky přešla na žalovanou ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, pak ani tato námitka dovolatelky není opodstatněná.
Podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR je dopravce zproštěn odpovědnosti, jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci.
Dopravce se může odvolat na své zproštění odpovědnosti na základně článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, ukáže-li se, že škoda je následkem nějakého tam uvedeného důvodu. Nese však důkazní břemeno, že určitá zprošťující skutečnost či určitá osvobozující okolnost způsobila škodu (viz článek 18 odst. 1 Úmluvy CMR).
V daném případě by přicházelo v úvahu zproštění odpovědnosti dopravce (žalobkyně) z důvodu zavinění částečné ztráty zásilky oprávněným (zde žalovanou). Bylo věcí žalobkyně, aby jakékoliv zavinění na straně žalované a příčinnou souvislost s částečnou ztrátou zásilky prokázala, což se jí však nepodařilo.
Proto nebylo možno dospět k závěru o zproštění odpovědnosti dopravce ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, jak správně dovodil odvolací soud.
Žalobkyně se konečně dovolává nesprávného právního posouzení otázky zproštění odpovědnosti za částečnou ztrátu zásilky odvolacím soudem i s odkazem na článek 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR.
Podle článku 17 odst. 4 Úmluvy CMR je dopravce s přihlédnutím k ustanovení článku 18 odst. 2 až 5 zproštěn odpovědnosti, vznikne-li ztráta nebo poškození ze zvláštního nebezpečí souvisejícího s jednou nebo více z těchto skutečností:
a) použití otevřených vozidel bez plachet, bylo-li takové použití vozidel výslovně dohodnuto a poznamenáno v nákladním listě;
b) chybějící obal nebo vadný obal zásilky, která je pro svoji povahu, není-li řádně balena nebo není-li balena vůbec, vystavena ztrátám nebo poškozením;
c) manipulace, naložení, uložení nebo vyložení zásilky odesílatelem, příjemcem nebo osobami jednajícími za odesílatele nebo příjemce;
d) přirozená povaha určitého zboží, pro kterou podléhá úplné nebo částečné ztrátě anebo poškození, zejména lomem, rzí, vnitřním kažením, vysýcháním, unikáním, normálním úbytkem nebo působením hmyzu nebo hlodavců;
e) nedostatečné nebo vadné značky nebo čísla jednotlivých kusů zásilky;
f) přeprava živých zvířat.
Odvolává-li se žalobkyně (dopravce) na článek 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR, v souladu s článkem 18 odst. 2 Úmluvy CMR musí osvědčit, že částečná ztráta zásilky mohla nastat z tohoto důvodu, tedy z důvodu naložení nebo uložení zásilky odesílatelem, příjemcem nebo osobami jednajícími za odesílatele nebo příjemce.
Domněnka příčinné souvislosti, tak jak je zakotvena v článku 18 odst. 2 Úmluvy CMR, ulehčuje dopravci jeho důkazní břemeno. Prostý poukaz dopravce na některá z nebezpečí uvedená v čl. 17 odst. 4 Úmluvy CMR však ke zproštění dopravce z odpovědnosti nepostačuje. Dopravce musí alespoň osvědčit kauzalitu mezi existencí tvrzeného nebezpečí a možným vznikem škody a tuto kauzalitu alespoň minimálně prokázat. Dopravce musí osvědčit, že škoda mohla vzniknout z tvrzeného zvláštního nebezpečí, nicméně se musí jednat o zdůvodnitelnou a doložitelnou možnost, nikoli pouze pravděpodobnost (srov. shodně Sedláček, P. Úmluva CMR (Komentář). Praha:
1. VOX a.s. - Nakladatelství, 2009, s. 350).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že žalobkyně jako dopravce, nezapsala výhradu k množství zboží do nákladního listu, tudíž se ve smyslu článku 9 odst. 2 Úmluvy CMR uplatnila právní domněnka, že počet kolli zboží se v okamžiku převzetí zboží žalobkyní shoduje s údajem uvedeným v nákladním listě. Žalobkyně by musela předložit důkaz opaku, aby následně mohla osvědčit škodní kauzalitu nebezpečí uvedeného v článku 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR, kterého se dovolává. Jestliže se žalobkyni nepodařilo vyvrátit právní domněnku o tom, že v okamžiku převzetí zboží se jeho reálné množství shodovalo s množstvím uvedeným v nákladním listě, pak ani nemohla osvědčit, že k částečné ztrátě zásilky došlo při nakládce, i když ji neprováděl sám dopravce (žalobkyně).
Lze proto uzavřít, že odvolací soud posoudil otázku liberačních důvodů v souladu s čl. 17 odst. 1, 2 a 4 Úmluvy CMR a dovolatelce se správné právní posouzení odvolacího soudu ani v této otázce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit nepodařilo.
Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) je rozsudek odvolacího soudu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž shledal důvod k nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 20 090 Kč [§3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 4 078 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. října 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu