ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1873.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1873/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo 25 10 37 68, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Danielem Srncem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, o 235 947,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 136/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. 69 Co 259/2008-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 20. ledna 2007 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 296 479,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 29. ledna 2003 do zaplacení. V žalobě uvedla, že účastníci dne 6. listopadu 2002 uzavřeli leasingovou smlouvu č. 020057808 (dále jen „leasingová smlouva“), jejímž předmětem bylo vozidlo FORD-EU 2.5, které bylo žalovanému zároveň předáno. Žalovaný měl kromě akontace ve výši 35 936 Kč zaplatit 48 měsíčních splátek po 8 087 Kč. Nezaplatil však jedinou z nich a žalobkyně proto dne 22. ledna 2003 od smlouvy odstoupila. Žalovaný je tak v souladu s ustanovením čl. 6.3.4. Všeobecných smluvních podmínek (dále jen „VSP“), jež jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy, povinen zaplatit jí shora uvedenou částku, sestávající ze „smluvní sankce za předčasné ukončení leasingové smlouvy“ ve výši 288 947,56 Kč, nákladů na vymáhání splnění povinností žalovaného ve výši 21 961,44 Kč, nákladů spojených s odebráním předmětu leasingu žalovanému ve výši 36 909,44 Kč a uhrazeného zákonného pojištění předmětu leasingu ve výši 1 661 Kč po odpočtu částky 53 000 Kč, za niž byl předmět leasingu prodán.
Žalovaný s obsahem žaloby nesouhlasil, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a 32 Odo 1089/2004 namítal především, že vymáhání leasingových splátek, jež se v době ukončení smlouvy nestaly splatnými, je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku [§265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] a výhrady vznášel rovněž vůči výši nákladů žalobkyně a výši prodejní ceny předmětu leasingu.
Rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 8 C 136/2007-144, Obvodní soud pro Prahu 5 zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 296 479,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 29. ledna 2003 do zaplacení (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení (výrok II.). Soud prvního stupně považoval žalobu za důvodnou, neboť žalovaný neplnil povinnosti, které mu vyplývaly z leasingové smlouvy, žalobkyně proto od smlouvy po právu odstoupila a jí požadované plnění je v souladu s ujednáním účastníků pod bodem 6.3.4. VSP. Toto ustanovení je výrazem smluvní volnosti účastníků obchodně právních vztahů, nelze proto akceptovat stanovisko žalovaného, že výkon práva z něj vyplývající je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Poukazoval-li žalovaný na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jím uvedená rozhodnutí dopadají na jinou skutkovou situaci.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2008, č. j. 69 Co 259/2008-171, napadený rozsudek v částce 60 531,94 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 29. ledna 2003 do zaplacení potvrdil a v částce 235 947,56 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v částce 235 947,56 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba byla zamítnuta, a ve výrocích o nákladech řízení a nákladech odvolacího řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. února 2010, č. j. 32 Cdo 135/2009-204, a věc v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem přijatým Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, s konstatováním, že nemá důvod se od tohoto rozhodnutí odchýlit ani v této věci. Konstatoval, že pokud si účastníci leasingové smlouvy sjednají pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky uhradit.
Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudkem ze dne 14. července 2010, č. j. 69 Co 259/2008-214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé ohledně částky 235 947,56 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 29. ledna 2003 do zaplacení a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok I.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že požadavek žalobkyně na úhradu souhrnné částky ve výši zbývajících leasingových splátek v případě odstoupení od smlouvy podle článku 6.3.4. VSP má oporu v projevené vůli účastníků, že toto ustanovení má trvat i po ukončení smlouvy. S odkazem na uvedený závazný právní názor dovolacího soudu potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 235 947,56 Kč s příslušenstvím, stanoveným v souladu s §369 odst. 1 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a zároveň podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá nesprávné právní posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nároku leasingového pronajímatele (žalobkyně) na zaplacení leasingových splátek při předčasném ukončení leasingové smlouvy odvolací soud řešil v rozporu s ustanovením §351 a §265 obch. zák.
Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který při rozhodování poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, v němž Nejvyšší soud zaujal odlišné stanovisko od předchozí rozhodovací praxe, když uzavřel, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech dlužných splátek, včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, a že výkon tohoto práva není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy, a jestliže požadavek leasingového pronajímatele na úhradu všech těchto splátek má oporu v projevené vůli účastníků.
Dovolatel zdůraznil, že předmětné ujednání, týkající se práva na úhradu splátek, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, je nutno brát jako nepřiměřenou ochranu leasingového pronajímatele (žalobkyně). Má za to, že je v rozporu s poctivým obchodním stykem ujednání, podle něhož pronajímatel obdrží nejen částky odpovídající sjednaným sankcím, ale rovněž částku za případný prodej vozidla. Dovolatel je tohoto názoru, že v případě ukončení leasingové smlouvy vzniká nový závazek leasingového nájemce spočívající v povinnosti uhradit leasingovému pronajímateli majetkové sankce za porušení smluvní povinnosti, ale leasingový pronajímatel nemůže oprávněně požadovat po leasingovém nájemci splnění stejných povinností, které mají původ v již zaniklém závazkovém vztahu. Pokud by se předmětný nárok žalobkyně měl posuzovat jako sankce – smluvní pokuta, pak žalovaný zdůrazňuje, že vázat smluvní pokutu na odstoupení je neplatným ujednáním. Navíc sjednaná výše sankce byla podle jeho názoru nepřiměřeně vysoká.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že právě rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, v jehož smyslu odvolací soud věc rozhodl, je rozhodnutím, které mělo sjednotit judikaturu. Považuje tedy za nepřípadnou námitku dovolatele, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl jinak než v dřívějších rozhodnutích, na které dovolatel poukazuje.
Nesouhlasí rovněž s tvrzením dovolatele, že leasingový pronajímatel získává výhodu, která je v rozporu s poctivým obchodním stykem, spočívající v tom, že obdrží nejen částky odpovídající sjednaným sankcím, ale rovněž částku za případný prodej vozidla. Poukazuje na skutečnost, že výtěžek z prodeje předmětu leasingu nezůstane leasingovému pronajímateli, ale je započten na dluh leasingového nájemce.
Pokud se dovolatel domnívá, že nárok na zaplacení budoucích dlužných splátek po ukončení leasingové smlouvy je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, žalobkyně poukazuje na to, že žalovaný vyslovil souhlas s nároky, které budou žalobkyni vyplývat v souvislosti s předčasným ukončením leasingu, a že to byl právě žalovaný, který porušením povinností leasingové smlouvy (neplacením leasingových splátek) zavinil předčasné ukončení leasingu. Domnívá se tedy, že by naopak bylo v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, kdyby chování žalovaného mělo jít k tíži žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se dovolatel nesprávně domnívá. Je třeba zdůraznit, že oba soudy rozhodly o uplatněném nároku ve výši 235 947,56 Kč s příslušenstvím stejně, neboť odvolací soud potvrdil v tomto rozsahu vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nerozhodly o uplatněném nároku v tomto rozsahu rozdílně. Jedině v případě, že odvolací soud o tomto nároku rozhodl jinak, tedy odlišně od soudu prvního stupně, jednalo by se o výrok měnící a o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. O takový případ se však v dané věci nejedná. V tomto směru je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999, pod číslem 52, podle něhož přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde podle uvedeného rozhodnutí tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení §219 či §220 o. s. ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé ohledně částky ve výši 235 947,56 Kč s příslušenstvím jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má v posuzovaném rozsahu ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§351 odst. 1 obch. zák.) a v souladu se sjednocující judikaturou velkého senátu Nejvyššího soudu – viz rozhodnutí pod sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz . V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud si účastníci leasingové smlouvy sjednají pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Nejvyšší soud tehdy též konstatoval, že výkon tohoto práva není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Dovodil dále, že pokud jsou náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, čemuž odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky uhradit.
Dovolací soud nemá důvod na právním názoru učiněném v předešlém rozhodnutí velkého senátu nic měnit. Vzhledem k tomu, že otázka ohledně placení leasingových splátek splatných po předčasném ukončení leasingu, která je předmětem řešení i v dané věci, byla v tomto uvedeném rozhodnutí vyřešena, nemá tak napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, jestliže odvolací soud rozhodl v souladu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu.
V posuzované věci je případné odkázat i na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. září 2010, Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu. V tomto stanovisku je též řešena situace, kdy leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, obsahují dohodu stran, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci). Nejvyšší soud konstatoval, že taková dohoda není v rozporu s dobrými mravy a odpovídá zásadám finančního leasingu, jehož klíčovou funkcí je pořizovací funkce a cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu.
Pokud dovolatel namítá, že je v rozporu s poctivým obchodním stykem ujednání, podle něhož pronajímatel obdrží nejen částky odpovídající sjednaným sankcím, ale rovněž částku za případný prodej vozidla, je třeba konstatovat, že toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování. Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění, že předmět leasingu byl prodán za 53 000 Kč a tato částka byla žalovanému odečtena od žalobkyní požadované částky vypočtené na základě provedeného vyrovnání po odstoupení od leasingové smlouvy.
V této souvislosti je nutno připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Námitka dovolatele, že odvolací soud neposoudil nárok žalobkyně správně podle §265 obch. zák., vychází z jeho vlastního skutkového zjištění, že leasingový pronajímatel obdrží mimo částek odpovídajících sjednaným sankcím i částku za případný prodej vozidla. Takové skutkové zjištění však soudy neučinily. Jak výše uvedeno, soudy při posouzení věci vyšly ze skutkového závěru, že předmět leasingu byl prodán za 53 000 Kč a tato částka byla žalovanému odečtena od žalobkyní požadované částky vypočtené na základě provedeného vyrovnání po odstoupení od leasingové smlouvy.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného není přípustné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 15. srpna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu