ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1877.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1877/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně INOLYMP spol. s r.o., se sídlem v Jihlavě, Hellerova 4707/16, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 26946726, zastoupené JUDr. Pavlem Kasalem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Židovská 27, proti žalovanému J. F. , zastoupenému JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem, se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, o zaplacení částky 75 942,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 25 C 287/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2009, č. j. 25 Co 301/2008-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 025 Kč k rukám JUDr. Pavla Kasala, advokáta, se sídlem v Jihlavě, Židovská 27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 75 942,65 Kč, jež představuje vyplacené zálohy na provize podle smluv o obchodním zastoupení, na něž žalovanému nevzniklo právo.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 25 C 287/2006-70, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 75 942,65 Kč se 7% úrokem z prodlení od 19. 9. 2006 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 25. 11. 2004 smlouvu o obchodním zastoupení, v níž se žalovaný zavázal dlouhodobě vyvíjet pro žalobkyni činnost směřující k uzavírání a zpracovávání návrhu pojistných smluv, smluv o penzijním připojištění, smluv o stavebním spoření, hypotečních smluv a dalších druhů smluv podle nabídky žalobkyně. Účastníci podřídili smlouvu v článku VII odst. 8 režimu obchodního zákoníku. Soud prvního stupně předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o obchodním zastoupení s prvky smlouvy mandátní a smlouvy o zprostředkování. Žalobkyně vyplácela žalovanému za uzavřené případy provizi, která byla považována podle článku V bodu 11 smlouvy za zálohu na provizi a stanovila podmínky, za nichž vzniká na provizi nárok. V případě předčasného storna smluv ve stanovené lhůtě pak měl žalovaný povinnost provizi vracet, neboť pojišťovny vyžadují určitou minimální dobu trvání pojistné smlouvy. Žalobkyně tak přenesla na žalovaného tuto svoji povinnost. Nešlo přitom o klasické ručení, jak je uvedeno v zákoně, ale o smluvní závazek mezi účastníky. Oba účastníci se uvedenou smlouvou bez námitek řídili, po ukončení smluvního vztahu však žalovaný nebyl ochoten vracet sjednaná storna. Stejný právní vztah měl žalovaný se společností OLYMP 2002, a.s., který vznikl na základě smlouvy z roku 2002, nároky z této smlouvy však převzala dle zjištění soudu prvního stupně žalobkyně podle smlouvy o předání kmene pojistných smluv uzavřených mezi Kooperativou, pojišťovna, a.s., OLYMP 2002, a.s., a INOLYMP, spol. s r.o., z 15. 3. 2005.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. ledna 2009, č. j. 25 Co 301/2008-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Mezi účastníky nebylo sporné, že uzavřeli dne 25. 11. 2004 smlouvu o obchodním zastoupení, na jejímž základě vznikla žalobkyni povinnost uhradit žalovanému provizi v souladu se smlouvou. Nebylo také sporné, že žalovaný dostal vyplacenou žalovanou částku 39 229,15 Kč, ani to, že dostal vyplacenou částku 36 643,50 na základě smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené se společností OLYMP 2002, a.s. Odvolací soud neměl pochybnosti o souladu smlouvy o obchodním zastoupení s obchodním zákoníkem. Podle článku V bodu 11 této smlouvy vzniká nárok na provizi zástupci až po uplynutí doby ručení za storna zprostředkovaných smluv. Všechny do té doby vyplacené částky jsou zálohami na provizi. Takové ujednání není podle závěru odvolacího soudu v rozporu s kogentním ustanovením §660 odst. 4 a odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť není sjednáno v neprospěch obchodního zástupce. Tak by tomu bylo např. tehdy, když by obchodnímu zástupci nebyla vyplácena žádná záloha na provizi a obdržel by provizi až po uplynutí lhůty na právo stornovat smlouvu ze strany pojištěného (podle smlouvy „doby ručení“). Pokud tedy žalobkyně přistoupila k vyúčtování záloh na provizi a požadovala debetní rozdíl po žalovaném, je její nárok v souladu s článkem V bodem 4 smlouvy. Co se týče nároků ze smlouvy mezi žalovaným a společností OLYMP 2002, a.s., jednalo se o stejný režim a aktivní legitimace žalobkyně je dána smlouvou o převzetí dalších práv a povinností z 23. 3. 2005 s přílohou 1. Tato smlouva je podle svého obsahu smlouvou o postoupení pohledávek podle §524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a žalobkyně tak i bez souhlasu žalovaného vstoupila do práv a povinností věřitele a je tedy aktivně legitimována k uplatnění nároku na vrácení částky vyplývající z vyúčtování záloh na provizi vyplacených společností OLYMP 2002, a.s., na žalovaném.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].
Žalovaný uvedl, že žalobní nárok je třeba rozdělit na dvě částky. První je částka 36 645,50 Kč požadovaná žalobkyní z důvodu přechodu pojistného kmene, který dovolatel spravoval pro společnost OLYMP 2002, a.s., a který byl převeden na žalobkyni. Dovolatel v této části nároku namítá nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, neboť v řízení neprokázala smlouvou o postoupení pohledávky, že došlo k převodu pohledávky této společnosti na žalobkyni.
Druhá část nároku ve výši 39 299,15 Kč představuje podle názoru dovolatele „jakýsi záporný zůstatek na provizním účtu, který vedl žalobce pro dovolatele“. Takovým nárokem však podle názoru dovolatele žalobkyně nedisponuje, neboť jej nezakládá ani zákon, ani smluvní vztah. Dovolatel zdůraznil, že žalobkyně stanovovala podmínky smluvního vztahu, a pokud smluvně neošetřila podmínky vyplácení provizí, je nutné, aby si svá rizika nesla sama. Obsahem činnosti dovolatele rozhodně nebylo ručení dovolatele za to, že zájemce o uzavření smlouvy dodrží svůj smluvní závazek s pojišťovnou, neboť žalovaný neměl vliv ani na jednu z těchto osob, které uzavřely vlastní závazkový vztah. Vztah účastníků je třeba posuzovat jako vztah podřízený režimu smlouvy mandátní, u níž platí ustanovení §573 obch. zák., podle kterého dovolatel jako mandatář neodpovídá za porušení závazku zájemce, s nímž uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti pro žalobkyni, a nepřevzal ani povinnost ručení za splnění jeho závazku. Provize dovolatele byla splatná v souladu s úpravou mandátní smlouvy v obchodním zákoníku, a proto vytváření rezervního fondu žalobkyní představuje neoprávněné zadržování a nakládání peněžních prostředků náležejících dovolateli z titulu provize.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je podle názoru dovolatele založen na judikatuře jiných soudů, které rozhodovaly o žalobách založených na stejných skutkových základech, a nároky uplatněné jako v tomto řízení zamítaly. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že žalovaný po dlouhou dobu přijímal plnění na základě smluv, k nimž neměl žádných připomínek, a nyní když by měl vracet plnění podle těchto smluv, nesouhlasí s jejich obsahem. Dovolatel taktéž nikterak nevymezuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a podle názoru dovolatelky předmětné posouzení odvolacím soudem nemá zásadní judikatorní přesah do obecné roviny. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem. Dovolání žalovaného by proto mělo být odmítnuto jako nepřípustné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání však ve všech těchto případech není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
V daném případě taková situace nastala. Částka 75 942,65 Kč, jež byla předmětem sporu, v sobě zahrnuje dva nároky se samostatným skutkovým základem. Jde jednak o nárok na zaplacení částky 36 643, 50 Kč, který žalobkyně založila na skutečnosti, že se stala právní nástupkyní společnosti OLYMP 2002, a.s., ohledně nároku na vrácení zálohy na provize podle smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené v mezi žalovaným a společností OLYMP 2002, a.s., v roce 2002, jednak o nárok na zaplacení částky 39 299,15 Kč, jež představuje nárok na vrácení zálohy na provize podle smlouvy uzavřené mezi stranami dne 25. 11. 2004. V obou případech jde přitom o věc obchodní. Smlouva z roku 2002 mezi společností OLYMP 2002, a.s., byla podle skutkového zjištění odvolacího soudu sjednána za stejných podmínek jako smlouva mezi účastníky ze dne 25. 11. 2004. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně obsahuje smlouva v článku VII odstavci 8 dohodu o podřízení této smlouvy režimu obchodního zákoníku, tedy dohodu ve smyslu ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. Smlouvu ze dne 25. 11. 2004 pak žalovaný uzavíral v době, kdy již byl od 24. 3. 2004 držitelem živnostenského oprávnění. pro činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců. Smlouvou tedy byl založen obchodní závazkový vztah podle ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. Ačkoliv tedy součet obou částek převyšuje hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou samostatných nároků se samostatným skutkovým základem spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže tedy v dané věci nebylo žádným z dovoláním dotčených výroků rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 4 725 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč [§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu