ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1883.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1883/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Střešovická 31, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo 47115971, o zaplacení 1 115 000 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 221/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č.j. 18 Co 255, 498/2009-395, takto:
I. Dovolání proti části výroku pod bodem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j. 18 Co 255, 498/2009-395, týkající se příslušenství z jistiny ve výši 665 000 Kč a 175 000 Kč, se zamítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č.j. 18 Co 255, 498/2009-395, v části výroku pod bodem II, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. dubna 2008, č.j. 22 C 221/98-321, ve znění opravného usnesení a usnesení o výši náhrady nákladů řízení ze dne 7. srpna 2009, č.j. 22 C 221/98-366, 21 C 59/99, týkající se příslušenství z jistiny ve výši 125 000 Kč, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. dubna 2008, č.j. 22 C 221/98-321, ve znění opravného usnesení a usnesení o výši náhrady nákladů řízení ze dne 7. srpna 2009, č.j. 22 C 221/98-366, 21 C 59/99, v části výroku pod bodem I, jíž bylo rozhodnuto o příslušenství z jistiny 125 000 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. dubna 2008, č.j. 22 C 221/98-321, ve znění opravného usnesení a usnesení o výši náhrady nákladů řízení ze dne 7. srpna 2009, č.j. 22 C 221/98-366, 21 C 59/99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 665 000 Kč, částku 175 000 Kč a částku 125 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 965 000 Kč ve výši 9,75 % od 8. 8. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 25. 4. 2008 a za období od 26. 4. 2008 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá součtu čísla 7 a výše repo sazby České národní banky platné vždy k prvému dni kalendářního pololetí, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části o zaplacení částky 150 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 23 % z částky 1 115 000 Kč od 19. 10. 1998 do 7. 8. 2007 a z částky 150 000 Kč od 8. 8. 2007 do zaplacení, dále s úrokem z prodlení z částky 965 000 Kč ve výši 13,25 % od 8. 8. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 12,5 % od 1. 1. 2008 do 25. 4. 2008 a za období od 26. 4. 2008 do zaplacení ve výši, která odpovídá rozdílu mezi číslem 26 a součtem čísla 7 a výše repo sazby České národní banky platné vždy k prvému dni kalendářního pololetí (výrok pod bodem II), zastavil řízení v části 3% úroku z prodlení z částky 1 115 000 Kč od 19. 10. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem III), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod body IV a V) a o vrácení přeplatku soudního poplatku (výrok pod bodem VI).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako pojistníkem a současně pojištěnou a žalovanou jako pojistitelem byla uzavřena dne 29. 11. 1994 pojistná smlouva č. 00097305 ve smyslu §788 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „obč. zák.“). Mezi účastníky řízení nebylo sporu o existenci pojistných událostí ve smyslu §797 odst. 2 obč. zák. Předmětem sporu byla především existence dílčích trvalých následků jednotlivých úrazů a dále jejich procentuální ohodnocení podle oceňovacích tabulek žalované.
Z dopisu žalované žalobkyni ze dne 10. 10. 1998 soud prvního stupně zjistil, že žalovaná na trvalé následky úrazu ze dne 10. 12. 1994 uznala vyplatit celkem 44 % a na trvalé následky úrazu ze dne 24. 5. 1995 celkem 20 %. Žalovaná projevila nesouhlas s ohodnocením trvalých následků úrazu, jak vyplývá z jejího dopisu ze dne 12. 11. 1998, a to s poukazem na vyšetření lékařů, jejichž zprávy současně předložila.
Soud prvního stupně ve svých závěrech vyšel ze zpracovaného znaleckého posudku a ze znaleckých ohodnocení trvalých následků, které bylo oceněno na podkladě oceňovacích tabulek žalované, a doplnil je o položky, které znalci již s odstupem času neshledali, avšak již dříve na základě šetření smluvních lékařů pojišťovny byly žalovanou uznány a plněny. Dospěl k závěru, že v případě úrazu ze dne 10. 12. 1994 činí součet ohodnocení trvalých následků podle jednotlivých položek celkem 73 %, v případě úrazu ze dne 24. 5. 1995 se jedná o 35 %. V případě úrazu ze dne 12. 11. 1997 činí ohodnocení 25 %. Po zohlednění progresivního plnění a odpočtu žalovanou již zaplacených částek činí dlužné pojistné plnění celkem 665 000 Kč, 175 000 Kč a 125 000 Kč.
Co se týče požadovaného úroku z prodlení, soud prvního stupně dovodil, že o prodlení žalované s úhradou žalované částky lze hovořit teprve od okamžiku, kdy jí bylo doručeno i doplnění znaleckého posudku, ze kterého výše plnění jednoznačně vyplývala. Žalované vznikla povinnost plnit po uplynutí přiměřené lhůty 15 dní od doručení znaleckého posudku jako nezbytného podkladu pro definitivní uzavření šetření, a to analogicky podle §797 odst. 3 obč. zák. Ode dne následujícího po uplynutí patnáctidenní lhůty (8. 8. 2007) tak žalovaná byla v prodlení a je povinna platit zákonné úroky z prodlení.
K odvolání žalobkyně a zpětvzetí odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 18 Co 255, 498/2009-395, zastavil odvolací řízení ohledně odvolání žalované (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II co do příslušenství z jistiny ve výši 965 000 Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 23 % z této částky od 19. 10. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V).
Odvolání žalobkyně směřovalo proti výrokům týkajícím se příslušenství a výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že otázka splatnosti pojistného plnění je upravena v §797 odst. 3 obč. zák. Dle něj je plnění splatné do patnácti dnů, jakmile pojistitel skončí šetření nutné k zjištění rozsahu povinnosti pojistitele plnit. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně vyplývá, že žalovaná žalobkyni doručila písemně dopis ze dne 10. 10. 1998, v němž sdělila, že ukončila šetření ve věci trvalých následků jejich úrazů, a oznámila jí, jakým způsobem a v jaké výši ji hodlá odškodnit. Splatnost plnění žalovaných pohledávek je tak dle odvolacího soudu nutné vázat na 19. 10. 1998. Výše úroků z prodlení je nutné vypočítat podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. jako dvojnásobek diskontní sazby vyhlášené Českou národní bankou, která ke dni 19. 10. 1998 činila 11,5 %, tj. celkem 23 %.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II, III, IV a V napadla žalovaná včas podaným dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uplatňuje §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatnila i dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka namítá, že obsahem dopisu ze dne 10. 10. 1998 nebylo sdělení o ukončení šetření ve věci trvalých následků, jak uvádí odvolací soud. Jednalo se o reakci žalované na požadavek žalobkyně o sdělení výše možného plnění z úrazu ze dne 10. 12. 1994. Na toto sdělení bylo žalobkyní reagováno dopisem ze dne 12. 11. 1998, ve kterém vyslovila žalobkyně nesouhlas s výsledkem šetření a plnění při odškodnění trvalých následků úrazu. Žalobkyni bylo dopisem ze dne 25. 11. 1998 sděleno, že spisová dokumentace byla předána lékaři žalované k posouzení, po obdržení stanoviska bude žalovaná obratem informována. Dne 16. 12. 1998 žalovaná zaslala žalobkyni dopis, ve kterém reagovala na učiněnou reklamaci. Dne 18. 12. 1998 obdržela žalovaná další stížnost žalobkyně na postup při likvidaci pojistné události. Dne 29. 12. 1998 byl opět žalobkyni vysvětlen postup při likvidaci pojistné události, přičemž byl žalobkyni i velmi detailně popsán způsob zvoleného postupu likvidace. Žalobkyně opět dne 14. 1. 1999 vyslovila nesouhlas s postupem. Dne 18. 1. 1999 byla žalobkyni zaslána společně s průvodním dopisem kopie lékařské zprávy.
V řízení tedy dle dovolatelky nebyla sporná existence pojistných událostí ve smyslu §797 odst. 2 obč. zák. Předmětem sporu byla existence dílčích trvalých následků jednotlivých úrazů a jejich procentuální ohodnocení podle oceňovacích tabulek žalované. Odpověď na tyto otázky přinesly až znalecké posudky vypracované v průběhu řízení před soudem prvního stupně.
Dovolatelka tak namítá, že o jejím prodlení s úhradou žalované částky lze hovořit teprve od okamžiku, kdy jí bylo doručeno i doplnění znaleckého posudku, ze kterého výše plnění jednoznačně vyplývala. Za takového stavu bylo možné plnit až po seznámení se závěry znaleckého posudku, tedy ode dne 8. 8. 2007.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvádí, že šetření nutné ke zjištění rozsahu povinnost plnit bylo ukončeno nejpozději dne 10. 10. 1998, kdy žalovaná zaslala žalobkyni poslední dopis o likvidaci nároku. Žalované pak počala běžet lhůta pro zaplacení pojistného v plné výši, se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolání žalované proti výroku pod bodem II je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, co se týče příslušenství žalované jistiny.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka v dovolání sice uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak nespecifikovala, v čem spatřuje takovou vadu řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že z obsahu spisu se žádné takové vady nepodávají, a proto řízení není postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy nebyl uplatněn důvodně.
Dovolací soud se ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř. dále zabýval věcí z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolatelka namítá, že do prodlení s výplatou pojistného plnění se dostala až v okamžiku, kdy se mohla seznámit se závěry znaleckého posudku, z něhož jednoznačně vyplývala výše pojistného plnění. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje. Podle §797 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1994, bylo pojistné plnění splatné do patnácti dnů, jakmile pojistitel skončil šetření nutné k zjištění rozsahu povinnosti pojistitele plnit. Šetření muselo být provedeno bez zbytečného odkladu. Pokud nemohlo být skončeno do jednoho měsíce po tom, kdy se pojistitel o pojistné události dozvěděl, byl pojistitel povinen poskytnout pojištěnému na požádání přiměřenou zálohu.
Splatnost pojistného plnění v daném případě je tedy ze zákona vázána na ukončení šetření ze strany pojistitele. Pro správné posouzení počátku běhu prodlení žalované je tedy třeba posoudit, kdy žalovaná ukončila šetření ve smyslu §797 odst. 3 obč. zák.
Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že žalovaná informovala žalobkyni dopisem ze dne 10. 10. 1998 o tom, že na trvalé následky úrazu ze dne 10. 12. 1994 uznala vyplatit celkem 44 % a na trvalé následky úrazu ze dne 24. 5. 1995 uznala vyplatit celkem 20 %. Z toho lze dovodit, že šetření žalované nutné ke zjištění rozsahu povinnosti pojistitele plnit ohledně předmětných pojistných událostí ze dne 10. 12. 1994 a 24. 5. 1995 muselo skončit předtím, než žalovaná zaslala žalobkyni dopis ze dne 10. 10. 1998. V tomto dopise totiž již žalovaná informuje o tom, jakou výši pojistného plnění žalobkyni vyplatila, což by nemohla učinit před skončením likvidačního šetření. Pokud žalovaná vyplatila pojistné plnění uvedené v dopise ze dne 10. 10. 1998 v souladu se lhůtou uvedenou v §797 odst. 3 obč. zák., tedy ve lhůtě do 15 dnů od ukončení šetření, pak je nutné dospět k závěru, že ke dni 19. 10. 1998, od něhož žalobkyně požaduje příslušenství, byla již žalovaná v prodlení s placením výše pojistného plnění za tyto dvě pojistné události, které je povinna zaplatit. Skutečnost, že konečná výše plnění byla zjištěna až v rámci soudního řízení z provedených znaleckých posudků, na okamžiku splatnosti pojistného plnění nic nemění.
Dovolatelka tedy s ohledem na výše uvedené neuplatnila, v rozsahu týkajícím se příslušenství ohodnocení trvalých následků úrazu ze dne 10. 12. 1994 ve výši 665 000 Kč a úrazu ze dne 24. 5. 1995 ve výši 175 000 Kč, oprávněně dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž namítala nesprávné právní posouzení otázky prodlení s úhradou těchto žalovaných částek.
Protože ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska tohoto uplatněného dovolacího důvodu v uvedené části správný, Nejvyšší soud proto podané dovolání směřující do části výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu týkající se příslušenství z jistiny ve výši 665 000 Kč a 175 000 Kč, podle §243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že obsahem dopisu ze dne 10. 10. 1998 nebylo sdělení o ukončení šetření ve věci trvalých následků u všech pojistných událostí, jak uvádí odvolací soud.
Nutno konstatovat, že ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se pojí s námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nastala situace, jež naplňuje předpoklady tohoto dovolacího důvodu v případě skutkového zjištění ohledně skončení šetření nutného k zjištění rozsahu povinnosti pojistitele plnit ohledně pojistné události ze dne 12. 11. 1997. Skutkové zjištění soudu, že v dopisu ze dne 10. 10. 1998 je obsaženo skončení šetření ohledně pojistné události ze dne 12. 11. 1997, nemá v podstatné části podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně oznámila žalované trvalé následky úrazu ze dne 12. 11. 1997, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, až ve formuláři oznámení úrazu ze dne 7. 9. 2000, včetně doložení zprávy ošetřujícího lékaře. Na tuto pojistnou událost odmítla žalovaná plnit, neboť po likvidačním šetření dospěla k závěru, že projevem úrazu je zhoršení nemoci žalobkyně. Toto stanovisko sdělila žalovaná žalobkyni dne 10. 1. 2001.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy ohledně skutkového zjištění o skončení šetření nutného k zjištění rozsahu povinnosti pojistitele plnit z pojistné události ze dne 12. 11. 1997, uplatněn oprávněně.
Odvolací soud na základě skutkového zjištění, že v dopisu ze dne 10. 10. 1998 je obsaženo skončení šetření ohledně pojistné události ze dne 12. 11. 1997, které však nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, dospěl poté k nesprávnému právnímu posouzení počátku prodlení se zaplacením ohodnocení trvalých následků úrazu ve výši 125 000 Kč z pojistné události ze dne 12. 11. 1997. Rozhodnutí odvolacího soud v této části je v rozporu s §797 odst. 3 obč. zák., podle něhož je plnění splatné do patnácti dnů, jakmile pojistitel skončí šetření nutné k zajištění rozsahu povinnosti pojistitele plnit.
Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v této části, týkající se příslušenství z jistiny 125 000 Kč, vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v této části zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. srpna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu