ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2179.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2179/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalované Ing. V. a spol. a.s., Podnikatelství staveb, Roudnice nad Labem, se sídlem v Roudnici nad Labem, ulice B. Němcové 1345, PSČ 413 01, identifikační číslo osoby 10432019, zastoupené JUDr. Jaroslavem Krupičkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Holčovická 2924, o zaplacení částky 683 413,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 328/2003, o dovolání žalobce a dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č. j. 2 Cmo 384/2008-256, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. dubna 2008, č. j. 61 Cm 328/2003-176, uložil žalované zaplatit žalobci částku 71 489 Kč s 9,7% úrokem z prodlení p.a. od 31. 7. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu na zaplacení částky 611 924,50 Kč s 26% úrokem z prodlení p.a. z částky 281 820 Kč od 1. 4. 1998 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení p.a. z částky 330 104,50 Kč od 31. 7. 1999 do zaplacení a s 2,3% úrokem z prodlení p.a. z částky 71 489 Kč od 31. 7. 1999 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 28. 11. 1997 smlouvu, kterou označili jako příkazní, v níž se žalobce zavázal zajistit a poskytnout svými zaměstnanci v prostorách stavby rodinných domků v K. u P. fyzickou ostrahu majetku žalované s tím, že bude konána 2 osobami se psem v době od 17 do 7 hodin. Ve smlouvě byla dále sjednána cena plnění - částka 110 Kč za jednoho pracovníka za hodinu + 5% DPH. Soud prvního stupně převzal shodná tvrzení účastníků, podle nichž žalobce sjednanou ostrahu pro žalovanou provedl, a pokud jde o výši sjednané odměny, tato činila dle shodných tvrzení celkem 265 188 Kč, tj. o 16 632 Kč méně, než činila celková částka vyúčtovaná žalobcem třemi fakturami – daňovými doklady. Žalovaná požadované částky neuhradila, což v dopise z 13. 3. 1998 zaslaném žalobci odůvodnila tak, že vyúčtování neobsahuje výkaz odpracovaných hodin.
Soud prvního stupně dále v řízení zjistil, že dne 6. 1. 1998 došlo na stavbě k vniknutí neznámého pachatele do několika objektů stavby, poškození vchodových dveří a odcizení výrobků, materiálu a zařízení. O této události sepsali zaměstnanci účastníků téhož dne protokol se soupisem vzniklých škod v celkové výši 254 644 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaná uhradila společnosti Stafin a.s. za opožděné předání objektů poškozených v důsledku vloupání dne 6. 1. 1998 smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč. Úhrady obou částek se žalovaná domáhala po žalobci daňovým dokladem č. 50010 ze dne 9. 2. 1999 splatným dne 23. 2. 1999.
Soud prvního stupně posoudil poměry účastníků podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), konkrétně podle ustanovení o mandátní smlouvě v §566 a násl. obch. zák. Nárok žalobce na zaplacení úplaty ve výši 265 188 Kč za provedenou ostrahu shledal důvodným a ohledně její splatnosti vycházel z obsahu smlouvy, v jejímž článku IX byla sjednána splatnost odměny tak, že „bezpečnostní služby budou fakturovány 1x měsíčně. Příkazce zaplatí příkazníkovi účtovanou částku do deseti dnů po obdržení faktury. Za opožděnou úhradu náleží příkazníkovi pokuta ve výši 0,3% z dlužné částky za každý den prodlení.“ Podle tohoto článku smlouvy se žalobce dále domáhal zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované s úhradou sjednané úplaty, a to za dobu od 1. 4. 1998 do 20. 7. 1999, t.j. za 475 dnů prodlení, v celkové výši 401 593,50 Kč.
Soud prvního stupně shledal nárok žalobce na zaplacení sjednané odměny po právu s tím, že žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou této částky od 1. 4. 1998 do zaplacení a žalobce má proto nárok na smluvní pokutu sjednanou v článku IX předmětné smlouvy ve výši 0,3% z dlužné částky za každý den prodlení od uvedeného data, přičemž žalobce uplatnil u žalovaného nárok na pokutu za dobu prodlení od 1. 4. 1998 do 20. 7. 1999, jejíž celková výše za tuto dobu (475 dnů) činí částku 401 593,50 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu řízení vznesla v rámci své obrany námitku započtení jejího nároku na náhradu škody ve výši 454 644 Kč oproti žalobcem uplatněnému nároku na dlužnou odměnu a smluvní pokutu, přistoupil soud prvního stupně k hodnocení nároku žalované na náhradu škody vzniklé vloupáním do objektů stavby. Dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním porušil povinnost sjednanou v předmětné mandátní smlouvě zajistit a poskytnout ostrahu majetku žalované. Podle ujednání ve smlouvě odpovídá žalobce za škody, které vzniknou nedbalostí nebo úmyslem jeho zaměstnanců, podle §373 obch. zák. kdo poruší povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalované vznikla v důsledků krádeží a poškození zařízení v bytových domech zhotovených žalovanou škoda ve výši 454 644 Kč, sestávající z částky 254 644 Kč za poškození stavby a částky 200 000 Kč, kterou žalovaná uhradila objednateli díla – společnosti Stafin a.s. jako smluvní pokutu, kterou musela zaplatit pro opožděné předání díla vyvolané jeho poškozením. Soud prvního stupně shledal také existenci příčinné souvislosti mezi škodou žalované a porušením povinností žalobce ze sjednaného smluvního závazku - zajistit řádnou ostrahu jejího majetku, když v době, kdy se zavázal poskytnout žalované ostrahu jejího majetku, došlo ke vloupání do hlídané stavby, poškození a odcizení tohoto majetku.
Pokud jde o započtení vzájemných nároků účastníků, vyšel soud prvního stupně z §580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení, tzn. k okamžiku splatnosti pohledávky, která se stala splatnou později. Odměna žalobce vyúčtovaná třemi daňovými doklady se stala splatnou dne 1. 4. 1998, náhrada škody vyúčtovaná žalovanou ve výši 454 644 Kč se stala splatnou dne 23. 2. 1999. Soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka žalobce ve výši 265 188 Kč splatná 1. 4. 1998 zanikla započtením proti pohledávce žalované na náhradu škody ve výši 454 644 Kč ke dni 23. 2. 1999 a tímto dnem také skončilo prodlení žalované s placením částky 265 188 Kč. Smluvní pokuta za období od 2. 4. 1998 do 23. 2. 1999 (328 dnů), na niž žalobci vznikl nárok, činila částku 260 945 Kč. Proti této pohledávce žalobce na smluvní pokutu je započten zbytek pohledávky žalovaného na náhradu škody ve výši 198 456 Kč. Zbývající nárok žalobce na smluvní pokutu, který není kryt zápočtem, činí částku 71 489 Kč, kterou je povinna žalovaná zaplatit. Návrhu na snížení smluvní pokuty soud prvního stupně nevyhověl, neboť neshledal vzhledem k významu a hodnotě zajišťované povinnosti její nepřiměřenost, takže snížení soudem podle §301 obch. zák. není namístě.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2010, č. j. 2 Cmo 384/2008-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I do částky 66 999,50 Kč s 9,7% úrokem z prodlení p.a. od 31. 7. 1999 do zaplacení, ve zbývající části do výše 4 489,50 Kč s 9,7% úrokem z prodlení p.a. od 31. 7. 1999 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem I), výrok pod bodem II potvrdil (výrok pod bodem II), změnil výrok o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body IV, V a VI).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se i s právním posouzením nároku žalobce na odměnu za výkon strážní služby soudem prvního stupně, neztotožnil se pouze se závěrem, že žalobce má právo na úplatu i za výkon strážní služby od 5. 1. 1998 do 6. 1. 1998, kdy došlo ke vloupání do objektů stavby. V této době nevykonával žalobce strážní službu řádně a přiznání úplaty v tomto rozsahu by bylo ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Jedná se o částku 1 848 Kč včetně DPH a úměrně je pak nutno snížit i základ pro výpočet smluvní pokuty za prodlení s placením úplaty. Oprávněně účtovaná smluvní pokuta se tak snížila o částku 2 641,50 Kč.
Při posouzení nároku žalované na náhradu škody odvolací soud stejně jako soud prvního stupně aplikoval ustanovení §373 obch. zák., podle něhož kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Tato odpovědnost k náhradě škody má objektivní charakter s možností liberace. Za okolnosti vylučující odpovědnost se podle §374 odst. 1 obch. zák. považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. Předmětný areál staveb byl, jak vyplynulo z dokazování, sice neoplocen, byl však osvětlen a dal se přejít cca za 15 minut. Jestliže bylo prokázáno, že ke vloupání a poškození majetku žalovaného muselo dojít v době od 17 hodin dne 5. 1. 1998 do 7.15 hodin dne 6. 1. 1998, kdy bylo poškození nahlášeno zaměstnanci žalovaného, porušil žalobce svoji povinnost ze závazku vykonávat ostrahu majetku žalovaného řádně. Toto porušení povinnosti je přitom i podle závěru odvolacího soudu v příčinné souvislosti se vznikem škody a žalovaná má nárok na její náhradu. Na věc přitom nelze aplikovat občanskoprávní úpravu náhrady škody, neboť se jedná o škodu vzniklou porušením povinnosti ze smlouvy mezi dvěma podnikatelskými subjekty.
Odvolací soud se ztotožnil i s dalšími závěry soudu prvního stupně o zániku vzájemných pohledávek žalobce a žalovaného započtením, s výhradou snížení výše pohledávky žalobce na zaplacení úplaty za výkon ostrahy a snížení pohledávky na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalovaného s placením, přičemž podle §580 obč. zák. nastane zánik okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání v části výroku pod bodem I, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 4 489,50 Kč s příslušenstvím zamítá s tím, že je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a dále proti výroku pod bodem II, a výrokům o náhradě nákladů řízení pod body III, IV, V a VI., kde považuje dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Vadu řízení měl odvolací soud způsobit tím, že v rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) připustil výslech svědků J. J. a M. P., když žalovaný jejich výslech v řízení před soudem prvního stupně nenavrhoval.
Odvolací soud podle názoru žalobce nesprávné posoudil předmětnou smlouvu účastníků, která je označena jako příkazní, a v obchodním zákoníku upravena jako smluvní typ není. Z toho dovozuje, že když nedošlo k uzavření dohody podle §262 odst. 1 a 2 obch. zák., řídí se předmětná smlouva ve smyslu §853 obč. zák., na který odkazuje, výlučně ustanoveními občanského zákoníku.
Podle žalobce nebylo v řízení prokázáno naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalobce za vloupání do objektu stavby. Konstatování odvolacího soudu, že ke vzniku škody muselo dojít v době, kdy pracovníci žalobce měli povinnost strážit objekt, hodnotí žalobce jako pouhou hypotézu, a to nepřípustnou, představující další vadu řízení, neboť žádný důkaz, který by uvedené osvědčoval, proveden nebyl, takové hodnocení nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobce argumentuje tím, že pokud by tomu tak bylo, muselo by ze strany Policie ČR dojít k zahájení trestního stíhání zaměstnanců žalobce a nikoliv k odložení věci. Žalobce je přesvědčen, že nebyla naplněna základní podmínka vzniku odpovědnostního vztahu, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by žalobce porušil nějakou svoji povinnost ze smlouvy, např. že nebyla realizována pochůzková činnost, a právě při ní došlo ke vzniku škody apod. Uzavření smlouvy o ostraze objektu neznamená, že žalobce měl objekt a veškeré věci v něm převzaty, a že staveniště bylo hermeticky uzavřeno, za této situace by odpovídal za každou ztrátu.
Žalobce rovněž namítá, že co se týče škody, která žalované vznikla úhradou smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč jejímu objednateli, nehodnotily soudy obou stupňů zásadní obchodněprávní kriterium odpovědnosti, tedy zda takováto škoda moha být žalobcem předvídatelná a odkazuje na ustanovení §379 obch. zák.
Žalobce dále vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k ujednání účastníků v článku X.7 předmětné smlouvy ohledně limitace odpovědnosti žalobce za škodu. V tomto článku byla ujednána povinnost pracovníků žalobce, aby jeden byl, přítomen ve stavební buňce a druhý konal obhlídku. Pro případ nesplnění těchto povinností byla sjednána pokuta ve výši 3 080 Kč. Z toho žalobce dovozuje, že pokud by žalovanému škoda v důsledku vadného výkonu služby žalobcem skutečně vznikla, byl by nárok na ni konzumován smluvní pokutou v citované výši.
Odvolací soud podle názoru žalobce při odůvodnění měnící části rozsudku s následným zamítnutím žaloby do částky 4 489,50 Kč, nesprávně aplikoval §3 obč. zák. za situace, kdy vztah mezi účastníky posoudil jako obchodněprávní a nepřihlédl k výše uvedenému ujednání o smluvní pokutě.
Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, že se žaloba do částky 4 489,50 Kč zamítá, jakož i ve výrocích pod body II, III, IV, V a VI a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce hodnotí dovolání jako opakování vlastních skutkových konstrukcí přednesených žalobcem již v dosavadním řízení a odkazuje na vlastní dovolání.
Proti potvrzujícímu výroku pod bodem I odvolacího soudu, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit částku 66 999,50 Kč s 9,7% úrokem z prodlení od 31. 7. 1999 do zaplacení, a proti výrokům pod body III, IV a VI rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení, které je podle jejího názoru „v rozporu s obvyklou judikaturou“.
Žalobce hodnotí dovolání žalované jako neúplné, postrádající dovolací návrh a právní důvody dovolání, a zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, což nemůže být při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodné a dovolání by mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že obě dovolání byla podána včas oprávněnými osobami a obsahují stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda jsou dovolání přípustná.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde o obchodní vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti založený smlouvou účastníků označenou jako smlouva příkazní ze dne 28. 11. 1997, který má podle §261 odst. 1 obch. zák. obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní.
Pokud tedy měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu pod bodem I bylo co do částky 4 489,50 Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že žaloba se zamítá, nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 100 000 Kč a přípustnost dovolání žalobce je z toho důvodu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V rozsahu, v němž dovolání žalobce směřuje proti výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, není dovolání rovněž přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se v této věci nejedná a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když žalobce žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce, neformuluje a takovou otázku nelze dovodit ani z uplatněných dovolacích důvodů.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Pokud žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil předmětnou smlouvu účastníků jako smlouvu mandátní ve smyslu ustanovení §566 a násl. obch. zák., nezakládá tato jeho polemika otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud správně dovodil, že se jedná o závazkový vztah mezi podnikateli, který vznikl při jejich podnikatelské činnosti (což vyplývá z toho, jaký předmět podnikání měli v rozhodné době zapsán v obchodním, resp. živnostenském rejstříku a obchodní smlouva mandátní, jako smlouva příkazního typu, je upravena jako smluvní typ v obchodním zákoníku).
Odkazuje-li žalobce ohledně škody, která žalované vznikla úhradou smluvní pokuty ve výši 200 000,- Kč jejímu objednateli, na ustanovení §379 obch. zák. a tvrdí, že se jedná o škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti nepředvídala nebo kterou nebylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči, jde o nová tvrzení, jež nelze v dovolacím řízení uplatňovat (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.), a k nimž dovolací soud nemůže přihlížet.
Žalobce v dovolání nevymezil ani žádnou otázku zásadního významu napadeného rozhodnutí, s níž by se pojila přípustnost dovolání, když nesouhlasí s posouzením zápočtu pohledávek občanskoprávními předpisy za současného posouzení vztahu účastníků jako obchodněprávního. Předpisy obchodního zákoníku o započtení v devátém dílu hlavy první části třetí obch. zák. jsou pouze doplňující povahy k základní právní úpravě zániku závazků započtením, jak ji obsahují ustanovení §580 a 581 obč. zák., jež se použijí s výjimkami v obch. zák. uvedenými rovněž pro oblast obchodních závazkových vztahů. Lze uzavřít, že pokud odvolací soud aplikoval §580 a 581 obč. zák., přičemž přihlédl k úpravě započtení platné pro obchodněprávní závazky v §358 až 364 obch. zák., a dovodil, že vzhledem ke vztahu obou kodexů platí obecná charakteristika započtení upravená občanským zákoníkem plně i v obchodních vztazích, pak právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a též v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 33 Cdo 2693/2000).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ani dovolací důvod opřený o §241a odst. 3 o. s. ř., jak je v §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. července 2009 výslovně uvedeno.
Ze shora uvedeného pak plyne, že pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zpochybňuje-li žalobce připuštění důkazu výslechem svědků J. J. a M. P. před odvolacím soudem, napadá-li dále, že žalovaný důkazní břemeno ohledně vzniku škody neunesl, odvolací soud vzal tvrzenou skutečnost (vznik škody) přesto za prokázanou, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř, který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Uvedené platí i pro námitky žalobce, že se odvolacím soudem nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy) o dohodě účastníků o limitaci náhrady škody podle čl. X. 7. smlouvy. O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná.
Rovněž námitku žalobce, že není právně možné, aby jednostranný úkon započtení učinila žalovaná až v odvolacím řízení, a pokud jej neučinila již dříve, nelze jej nově realizovat a odvolací soud k němu neměl přihlížet, lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak nemůže založit. Přitom o „kvalifikovanou“(§237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé opět nejde; žalobce v rámci námitky procesní vady žádnou otázku zásadního procesně právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Konečně žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu o naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalobce za vloupání do objektu stavby. Z vylíčení důvodů dovolání přitom vyplývá, že žalobce nesouhlasí především s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně vzniku škody, doby vzniku škody, porušení povinnosti ze smlouvy, příčinné souvislosti, nebyl zjištěn správně. Jestliže žalobce namítá, že skutková zjištění dovolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, pak nevytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale napadá odvolacím soudem přijatá skutková zjištění. Pro výtky směřující do skutkových zjištění však nelze otevřít přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Otázka existence příčinné souvislosti je předně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívající ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007 nebo ze dne 11. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1874/2009) přitom žalobcem zpochybňováno není.
V této souvislosti dovolací soud pro úplnost uvádí, že závěr odvolacího soudu o porušení povinnosti a příčinné souvislosti je i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která se v typově podobných věcech porušením povinnosti při výkonu smluvní ostrahy a příčinnou souvislostí mezi porušením této povinnosti a škodou vzniklou odcizením věcí ze střeženého objektu zabývala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2005, sp. zn. 1180/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 5329/2008).
Dovolání žalobce směřuje výslovně i do výroků odvolacího soudu o nákladech řízení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné, jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, ani v něm nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně.
Směřuje-li dovolání žalobce proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, je dovolací soud povinen, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítnout.
Dovolání žalované v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde o obchodní vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti založený smlouvou účastníků označenou jako smlouva příkazní ze dne 28. 11. 1997, který má podle §261 odst. 1 obch. zák. obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní.
Pokud tedy potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu pod bodem I bylo žalované uloženo zaplatit částku 66 999,50 Kč s příslušenstvím, nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 100 000 Kč a přípustnost dovolání žalované je z toho důvodu vyloučeno ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání žalované směřující výslovně proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, která mají povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), není přípustné, když přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Směřuje-li dovolání žalované proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, je dovolací soud povinen, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žádný z dovolatelů nebyl v řízení úspěšný. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu