ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2215.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2215/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně ELPACK, s.r.o., se sídlem v Brně, Krásného 20, čp. 3866, okres Brno-město, PSČ 636 00, identifikační číslo 25701592, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti žalované Mgr. M. H., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o zaplacení 372 188,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 8 Cm 271/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2010, č.j. 8 Cmo 432/2009-127, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. února 2010, č.j. 8 Cmo 432/2009-127, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.10.2009, č.j. 8 Cm 271/2006-112, kterým bylo rozhodnuto, že přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované Echinacea s.r.o., Brno, Dornych 44, identifikační číslo 26926083, se nepřipouští.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není možno podle §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyhovět návrhu žalobkyně, aby do řízení přistoupila další účastnice, jestliže žalobkyně v návrhu neuvedla, jak mají být obě žalované zavázány k plnění. Žalobkyně po výzvě soudu k upřesnění návrhu požadovala, aby žalované 1) a 2) byly zavázány alternativně, tj. aby byla k plnění zavázána buď žalovaná 1) Mgr. M. H. nebo žalovaná 2) společnost Echinacea s.r.o.
Soudy se shodly, že takovému návrhu nelze vyhovět, neboť institut přistoupení dalšího účastníka k řízení slouží k tomu, aby v řízení bylo rozhodnuto proti oběma účastníkům, tedy proti původnímu žalovanému i proti přistoupivšímu žalovanému. Návrh žalobkyně na vydání petitu ale představoval nepřípustné alternativní postavení účastníků na straně žalované, kdy mělo být rozhodnuto buď proti žalované 1) nebo žalované 2), čímž žalobkyně požaduje po soudu, aby si vybral sám, kterou z žalovaných zaváže k požadovanému plnění. Odvolací soud konstatoval, že takový postup není možný, neboť navrženému petitu musí odpovídat skutková tvrzení a v těch musí žalobkyně jednoznačně tvrdit (má-li být žaloba projednatelná), co po které z žalovaných požaduje, a tvrdit okolnosti vzniku uplatněného nároku vůči oběma žalovaným. Pokud žalobkyně požadovala, aby soud teprve na základě provedeného dokazování osvětlil, která z obou žalovaných má být vůči žalobkyni zavázána k úhradě žalovaného nároku, soud uvedl, že podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, což znamená, že je vyloučeno, aby skutečnosti, které má účastník tvrdit, byly získány teprve provedeným dokazováním. Odkazovala-li žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vedené pod sp. zn. 29 Odo 121/2003, shledal odvolací soud tento odkaz za nepřípadný, neboť na rozdíl od skutkového stavu projednávaného v dané věci v uvedeném rozhodnutí soud řešil případ, kdy žalobce uplatňoval nárok jak vůči původní žalované, tak vůči osobě, kterou navrhl k přistoupení do řízení na straně žalované. V posuzovaném případě ale žalobkyně uplatnila jeden nárok s tím, že nepřípustně ponechává na soudu, aby místo ní určil toho, kdo je ve sporu z případně více žalovaných pasivně legitimován.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolává se ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávného právního posouzení otázky přistoupení dalšího účastníka do řízení.
Namítá, že soudy nepřihlédly k důvodům, na jejichž základě požadovala, aby před soudem prvního stupně bylo dokazováním nevyvratitelně objektivně prokázáno, která z obou žalovaných žalobkyni odpovídá za zaplacení žalobou požadované částky. Poukazuje rovněž na to, že se soudy neřídily rozhodnutím Nejvyššího soudu, podle něhož je žaloba projednatelná, jestliže žalobce si je vědom skutečnosti, že s žalobou může uspět toliko proti jednomu z žalovaných.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a též usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., nikoliv podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak se dovolatelka nesprávně domnívá, neboť přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno o přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) upravuje právě ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatnila možný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze brojit proti nesprávnému právnímu posouzení.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Dovolací soud se proto dále zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V daném případě je přezkoumáváno rozhodnutí o nepřipuštění dalšího účastníka do řízení.
Podle §92 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník.
Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř., jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá, jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného (srov. judikát R 9/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 2/2002).
V daném případě žalobkyně ani po výzvě soudu neuvedla, čeho se vůči případnému přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá. Oby soudy tedy správně dovodily, že petit, podle něhož by mělo být rozhodnuto buď proti žalované 1) nebo žalované 2), představuje nepřípustné alternativní postavení účastníků na straně žalované. Z takového petitu není najisto postaveno, čeho se žalobkyně vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá. Dokonce žalobkyně po soudu požaduje, aby za ni rozhodl, zda se má po přistoupivšímu účastníku řízení domáhat plnění. Takovému návrhu, jak správně odvolací soud rozhodl, nelze vyhovět, neboť by takové rozhodnutí bylo v rozporu s §92 odst. 1 o. s. ř. a ustálenou judikaturou, na níž nemá Nejvyšší soud důvod nic měnit.
Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 29 Odo 121/2003, na případ v dané věci nedopadá, neboť v poukazovaném rozhodnutí, na rozdíl od skutkového stavu projednávaného v této věci, žalobce uplatňoval nárok jak vůči původní žalované, tak vůči osobě, kterou navrhl k přistoupení do řízení na straně žalované. V posuzovaném případě ale žalobkyně uplatnila jeden nárok s tím, že ponechává na soudu, aby místo ní určil toho, kdo je ve sporu z případně více žalovaných pasivně legitimován.
S ohledem na výše uvedené nelze odvolacímu soudu tedy vytknout nesprávné právní posouzení, potvrdil-li závěr soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno návrhu žalobkyně, aby do řízení přistoupil další účastník na straně žalované.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení bude rozhodnuto v řízení o věci samé.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu