ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2269.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2269/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti žalované EUTECH akciová společnost , se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1/1617, PSČ 785 13, identifikační číslo 471 51 421, zastoupené JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, o zaplacení částky 147 799,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 48/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2009, č.j. 4 Cmo 279/2009-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhá zaplacení 147 799,37 Kč s příslušenstvím, představující jemu postoupenou pohledávku, jakožto smluvní pokutu za prodlení v období od 1.3.2008 do 30.4.2008 se zaplacením dlužné částky podle smlouvy o zneškodnění odpadu, uzavřené mezi předchůdkyní žalobce a žalovanou dne 18.9.1995. Žalobce tvrdí, že platby na úhradu dluhu uskutečněné žalovanou na účet majitelky účtu A. M. nemají právní účinky zániku dluhu.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. října 2009, č.j. 4 Cmo 279/2009-89, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2009, č.j. 41 Cm 48/2008-68, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 147 799,37 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty za období od 1.3.2008 do 30.4.2008 není důvodný, neboť bylo prokázáno, že žalovaná uhradila žalobci dluh ve dvou splátkách, když dne 21.12.2007 zaplatila částku 4 924 123 Kč a dne 28.12.2007 prostřednictvím třetí osoby Ing. Ch. částku 3 992 034 Kč, a to na účet majitelky účtu A. M. č. 154100645/0300, který žalobce určil k přijetí plnění, resp. vyjádřil opakovaně ochotu přijmout od žalované zaplacení dluhu na tento účet. Odvolací soud poukázal na ustanovení §339 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění před novelou z.č. 285/2009 Sb. (dále jen „obch. zák.“), které bylo dispozitivním ustanovením, a tudíž umožňovalo upravení platebních podmínek jiným způsobem než stanovil zákon, jak i sám žalobce připouští. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobce dal žalované opakovaně najevo ochotu přijmout plnění jejího dluhu na účet A. M. č. 154100645/0300 a žalovaná na tento účet 21.12.2007 a 28.12.2007 plnila, došlo tím k zániku peněžitého závazku žalované, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty za prodlení se zaplacením dlužné částky za období od 1.3.2008 do 30.4.2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem právní otázku uskutečnění nabídky plnění (§332 odst. 1 obch. zák.) a právní otázku obsahu pojmu „banky věřitele“ (§339 odst. 1 obch. zák.). Dovolatel tím zároveň uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Dovolává se i důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. s jeho odvolacími námitkami týkajícími se výkladu §332 odst. 1 a §339 odst. 1 obch. zák. a rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné.
Dovolatel, vědom si skutečnosti, že skutkový stav věci nelze v dané věci v dovolacím řízení přezkoumávat, brojí přesto proti skutkovému závěru soudu, že žalobce dal žalované opakovaně najevo ochotu přijmout plnění jejího dluhu na účet A. M. č. 154100645/0300. Poukazuje na to, že dopis ze dne 27.12.2007, o něž soudy uvedený skutkový závěr opíraly, není podle dovolatele právně významný, neboť vzhledem k datu připsání částek na účty A. M., byl doručen žalované opožděně. Jako právně významné by podle žalobce mohly být dopisy žalobce z 5.6., 8.6., 28.6., 29.6., 30.8. a 31.10.2007, ale obsah pokynů věřitele k přijetí plnění se však v jednotlivých dopisech měnil. Dovolatel namítá, že obsahem dopisů není označení toliko účtu A. M., ale také označení dalšího účtu majitele a označení jednotlivých částek, jak mají být dlužníkem na tyto účty zaplaceny. Za právně relevantní považuje dovolatel dopis ze dne 31.10.2007, který však obsahuje pokyny jen o částce 4 845 881 Kč, ale nikoliv o další částce úroků z prodlení. V tomto dopise žalobce konkrétně sdělil žalované, že může uhradit část jistiny ve výši 900 000 Kč na účet nového postupníka č. 154100645/0300 a část jistiny ve výši 3 945 881 Kč na účet věřitele č. 44969466/7500. Přitom majitelem účtu č. 44969466/7500 je jiný subjekt než Ing. L. M. a A. M. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s problémem, že částka 3 992 034 Kč byla zaplacena z účtu Ing. Z. Ch., tedy osoby odlišné od dlužníka a připsána na účet A. M., osoby odlišné od věřitele. Poukazuje dále na to, že Ing. Z. Ch. dal příkaz k úhradě částky 3 992 034 Kč dne 18.12.2007 a přitom smlouva o půjčce, v níž bylo podle zjištění soudu prvního stupně dohodnuto, že Ing. Z. Ch. poukáže částku 3 992 034 Kč na účet Ing. L. M. č. 154100645/0300, byla uzavřena až dne 21.12.2007.
Dovolatel odkazuje na ustanovení §339 odst. 2 obch. zák., podle něhož je při placení prostřednictvím banky závazek splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky. Ze skutkových zjištění vyplývá, že věřitelem byl Ing. L. M. a dlužné částky byly připsány na účet A. M. Připomíná ustanovení §709 obch. zák., z něhož vyplývá, že osoba oprávněná vůči bance ze smlouvy o vedení účtu je označována jako majitel účtu. Konstatuje, že z žádného zákona nevyplývá, že by účtem věřitele ve smyslu §339 odst. 2 obch. zák. byla označována jiná osoba než majitel účtu. Zdůrazňuje, že z tohoto ustanovení ani nevyplývá, že by za účet věřitele byl považován také účet cizí osoby (majitele účtu) jen proto, že věřitel dlužníkovi sdělí, že má na tento účet dluh uhradit a ten úhradu dluhu takto přijme. Je tedy přesvědčen, že pokud odvolací soud učinil závěr, že žalovaný uhradil dluh věřiteli Ing. L. M. tím, že plnil na účet A. M. č. 154100645/0300 a že tím došlo k zániku peněžitého závazku žalované, není závěr odvolacího soudu v souladu s ustanovením §339 odst. 1 a 2 obch. zák., za situace, kdy soudy podle dovolatele nezjistily, že došlo k dohodě věřitele a dlužníka o určitých platebních podmínkách a že dlužník plnil na účet A. M. Podle dovolatele měly soudy aplikovat ustanovení §332 odst. 1 obch. zák., podle něhož, jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Zdůrazňuje, že právní podmínkou účinků řádného plnění je právě „nabídka třetí osoby“, avšak ze skutkových zjištění nevyplývá, že by taková nabídka věřiteli byla učiněna a na účtu A. M. se bez jakýchkoli souvislostí najednou objevila částka od odesílatele Ing. Z. Ch.
Procesní pochybení soudu spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud použil ustanovení §339 odst. 2 obch. zák. o splnění peněžitého závazku připsáním částky na účet věřitele a přitom ve shodě se soudem prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že dlužné částky byly připsány na účet A. M., aniž přezkoumal rozpor mezi osobou věřitele Ing. L. M. a osobou majitelky účtu A. M. Z těchto důvodu považuje dovolatel rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný podle §157 odst. 2 o. s. ř.
V doplnění dovolání podaném v dovolací lhůtě dovolatel reaguje na závěr odvolacího soudu, že ustanovení §339 odst. 1 obch. zák. má dispozitivní charakter a tudíž umožňuje upravení platebních podmínek jiným způsobem než stanoví zákon. Dispozice není podle dovolatele ničím jiným, než uzavření smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem o platebních podmínkách jiných, než stanoví zákon. V této souvislosti poukazuje na §43a a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Namítá, že pokud se týká minimálně částky 3 945 881 Kč, která měla být podle žalobce zaplacena na účet 44969466/7500, chybí k jejímu konkrétnímu zaplacení příslušný návrh žalobce ve smyslu §43a obč. zák. Zaplacením této částky na účet A. M. nemohla žalovaná dosáhnout v rámci dispozičních oprávnění účastníků uzavření dohody o platebních podmínkách tichým souhlasem, neboť k takovému přijetí neměla návrh věřitele s příslušným obsahem. Poukazuje dále na to, že pokud v určitých dopisech žalobce označil účet k plnění č. 154100645/0300, pak dopis ze dne 5.6.2007, 8.6.2007 a 30.8.2007 se týkal zaplacení smluvní pokuty, dopis ze dne 28.6.2007 ušlého zisku, tudíž se vůbec netýkaly předmětných nároků. Dopis z 29.6.2007 hovoří o úhradě částky 600 000 Kč, ale bez specifikace.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je tedy třeba posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je nutno připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatel ve svém dovolání namítá ve vztahu ke skutkovému zjištění odvolacího soudu, že žalobce dal žalované opakovaně najevo ochotu přijmout plnění dluhu žalované na účet A. M. č. 154100645/0300. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový závěr, že žalobce dal žalované najevo ochotu přijmout plnění jejího dluhu na účet A. M. č. 154100645/0300 nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, toto skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže odvolací soud na základě tohoto skutkového zjištění poté aplikoval §339 odst. 1 obch. zák., které má ve smyslu §263 odst. 1 obch. zák. dispozitivní charakter, a dovodil, že za situace, kdy žalobce dal žalované najevo ochotu přijmout plnění jejího dluhu na účet A. M. č. 154100645/0300 a žalovaná na tento účet plnila, došlo k zániku peněžitého závazku žalované, nelze dovodit, že by jeho rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem.
Podle §339 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném před novelou zákonem č. 285/2009 Sb., peněžitý závazek lze též platit u banky věřitele ve prospěch jeho účtu, jestliže to není v rozporu s platebními podmínkami sjednanými mezi stranami.
V daném případě s ohledem na skutková zjištění odvolacího soudu došlo mezi účastníky k dohodě o platebních podmínkách ve smyslu uvedeného ustanovení tak, že peněžitý závazek mohla žalovaná uhradit na účet A. M. č. 154100645/0300.
Žalobce v dovolání dále poukazuje na to, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou, že na účtu A. M. se dne 28.12.2007 bez jakýchkoli souvislostí najednou objevila částka od odesílatele Ing. Z. Ch. Připomíná ustanovení §332 odst. 1 obch. zák., podle něhož, jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Zdůrazňuje, že právní podmínkou účinků řádného plnění je nabídka třetí osoby, avšak ze skutkových zjištění nevyplývá, že by taková nabídka věřiteli byla učiněna.
V této souvislosti je třeba odkázat na skutková zjištění soudu prvního stupně, v jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, a která, jak výše uvedeno, nemohou v dovolacím řízení doznat žádné změny, že přijetí dluhu ve výši 3 992 034 Kč z účtu Ing. Z. Ch. na účet A. M. č. 154100645/0300, bylo v souladu se smlouvou o půjčce ze dne 21.12.2007, podle níž byl také dluh dne 28.12.2007 na účet určený žalobcem uhrazen. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně byl uvedený část dluhu uhrazen třetí osobou za podmínek §332 odst. 1 obch. zák., tj. v daném případě se souhlasem dlužníka.
Za této skutkové situace pak byla v souladu s hmotným právem aplikace §332 odst. 1 obch. zák., podle něhož, jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí.
Namítá-li dále dovolatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí ohledně nevypořádání se s rozporem v osobě věřitele a majitele účtu, na něž bylo plněno a namítal-li vadu řízení, která měla spočívat v tom, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho námitkami, pročež považuje rozhodnutí odvolacího soudu též za nepřezkoumatelné, je nutno konstatovat, že v takovém případě by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale jak výše uvedeno, z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Jestliže tedy rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem (§339 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném před novelou zákonem č. 285/2009 Sb.), dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst 1 věta první o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. září 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu