ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2440.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2440/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Komerční pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 8, Karolinská 1, čp. 650, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998017, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem, se sídlem v Praze – Nové Město, Karlovo náměstí 19, proti žalovanému D. Š. , zastoupenému Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, o zaplacení částky 36 604 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 148/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 2008, č.j. 12 Co 515/2005-79, takto:
I. Dovolání se zamítá v části směřující proti věcnému výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 2008, č.j. 12 Co 515/2005-79, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2005, č. j. 7 C 148/2004-43, co do částky 27 453 Kč s 8% úrokem z prodlení od 13. června 2001 do zaplacení tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 7 824 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. února 2005, č. j. 7 C 148/2004-43, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 36 604 Kč s 8% úrokem z prodlení od 13. června 2001 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 14 954 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 11. března 2001 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem byl soubor nemovitostí na adrese Ústí nad Labem, Školní 6 (hotel a bytové jednotky), v níž se žalobkyně jako pojistitel zavázala poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění pro případ živelních událostí; smlouva se dále vztahovala na pojištění skel, výloh, neonových trubic a markýz a pojištění odpovědnosti za škodu ohledně uvedeného souboru nemovitostí. Žalovaný se jako pojistník zavázal uhradit roční pojistné ve výši 36 604 Kč s tím, že pojištění se prodlužuje na další rok, pokud pojištěný nebo pojišťovna nesdělí druhému účastníku, že na dalším pojištění nemá zájem. Pojistné mělo být hrazeno ve čtvrtletních splátkách po 9 151 Kč. Soud prvního stupně shledal pojistnou smlouvu dostatečně určitou a posoudil ji podle §788 a násl. občanského zákoníku účinného ke dni uzavření pojistné smlouvy (dále též jen „obč. zák.“) jako uzavřenou platně. Žalovaný nezaplatil ani první splátku pojistného a k zániku pojištění došlo ke dni 12. června 2001. Žalobkyni však náleží celé jednorázové roční pojistné a smluvní pokuta, která byla v pojistné smlouvě sjednána ve výši 0,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou pojistného.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 12 Co 515/2005-79 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 27 453 Kč s 8% úrokem z prodlení od 13. června 2001 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 13 465,50 Kč, a jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného týkající se neplatnosti pojistné smlouvy pro nesprávné označení předmětu pojištění. Nesrozumitelnost právního úkonu je dána pouze tehdy, jestliže nelze identifikovat obsah právního úkonu, event. nelze věcné nedostatky právního úkonu překlenout ani s použitím interpretačního pravidla podle §35 obč. zák. I když ve smlouvě byl objekt pojištění vymezen jako soubor nemovitostí na adrese v Ústí nad Labem, Školní 6, kde se pojišťovaný hotel nenachází, úmyslem účastníků bylo pojištění hotelu a předmět pojistné smlouvy byl vymezen dostatečně určitě. Toto označení bylo evidentním omylem (nepřesné označení hotelu vyvolal žalovaný, který podklady k obsahu pojistné smlouvy dodával), protože hotel, který byl v souladu s vůlí žalovaného pojištěn, se nenalézá v bydlišti žalovaného, nýbrž v Ústí nad Labem – Neštěnice, Sibiřská 560.
Ve vztahu k výši uplatněného nároku vyšel odvolací soud z ustanovení §803 odst. 1 obč. zák., podle kterého má pojistitel právo na pojistné za dobu do zániku pojištění. V projednávané věci došlo k zániku pojištění pro neplacení pojistného ke dni 12. června 2001 a pouze do tohoto data přísluší žalobkyni právo na zaplacení pojistného a smluvní pokuty. Co do částky 27 453 Kč s 8% úrokem z prodlení od 13. června 2001 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 13 465,50 Kč proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a podle jeho obsahu co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pojistitel má nárok na pojistné a smluvní pokutu pouze za dobu trvání pojištění. Poukazuje na právní úpravu nároků pojistitele při zániku pojištění v ustanovení §803 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 obč. zák., kde se podle dovolatelky rozlišuje běžné pojistné a jednorázové pojistné. Podle §803 odst. 3 obč. zák. platí, že nastala-li pojistná událost a důvod dalšího pojištění tím odpadl, náleží pojistiteli pojistné do konce pojistného období, v němž pojistná událost nastala. Žalobkyně je přesvědčena, že z tohoto ustanovení vyplývá, že má nárok na celé pojistné za sjednanou dobu trvání pojištění. Podle ustanovení §803 odst. 1 obč. zák. by nárok pojistitele na „nezkonzumované“ pojistné nevznikl, ale zároveň by pojistiteli podle odst. 2 citovaného ustanovení nevznikla povinnost tuto „nezkonzumovanou“ část jednorázového pojistného vrátit.
Dovolatelka v dalším obsahu dovolání polemizuje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 1038/2003, který dovodil, stejně jako odvolací soud, že zaniklo-li pojištění podle §801 obč. zák. (tj. proto, že jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do 3 měsíců od jeho splatnosti), náleží pojistiteli pojistné jen do zániku pojištění (§803 odst. 1 obč. zák.); pojistník tak není povinen hradit pojistné v plné výši.
Dovolatelka namítá že přijatá interpretace jednorázového pojistného může mít dopad na dlouhodobé závazky pojistitele plynoucí z dlouhodobých životních smluv se zaplaceným jednorázovým pojistným. V případě jejich předčasného ukončení podle výkladu §803 odst. 1 obč. zák. je pojistitel zavázán nejen k poskytnutí plnění z pojištění formou odbytného podle §804 obč. zák., které je kryto rezervou pojistného životních pojištění ve smyslu zákona č. 363/1999 Sb., ale zároveň k vrácení „nezkonzumovaného“ jednorázového pojistného, které je kryto rezervou na nezasloužené pojistné toliko u pojištění s pojistným běžným. V případě pojištění s jednorázovým pojistným tato rezerva vytvořena není. Plošné použití tohoto výkladu by znamenalo, že pojistitelé, kteří mají ve svém portfoliu jednorázové pojistné u smlouvy, jejímž předmětem je životní pojištění, nemají vytvořeny dostatečné rezervy ke krytí svých budoucích závazků. Rozsudek odvolacího soudu je proto nesprávný.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 9 151 Kč s 8% úrokem z prodlení od 13. června 2001 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 4 488,50 Kč, není dovolání subjektivně přípustné. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 9 151 Kč s 8% úrokem z prodlení od 13. června 2001 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 4 488,50 Kč, nenastala v poměrech žalobkyně rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma, neboť jejímu návrhu bylo v tomto rozsahu vyhověno. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobkyně (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti nákladovému výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003).
Konečně dovolání není přípustné ani proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byla zamítnuta žaloba co do smluvní pokuty ve výši 13 465,50 Kč. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Ačkoliv součet uplatněných nároků převyšuje hranici 20 000 Kč, je zřejmé, že se skládá ze dvou samostatných nároků se samostatným skutkovým základem spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže tedy v dané věci dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o smluvní pokutě ve výši 13 465,50 Kč, nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o.s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 27 453 Kč s 8% úrokem z prodlení od 13. června 2001 do zaplacení je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení bylo těmito vadami zatíženo.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolací soud je vázán dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, který dovodil, že pojistitel i v případě jednorázového pojistného má nárok na jeho zaplacení jen do doby zániku pojištění, nikoli na celé jeho plnění.
Podle ustanovení §796 odst. 1 a 2 obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření pojistné smlouvy, tj. 11. března 2001 (dále jen „obč. zák.“) ten, kdo s pojistitelem uzavřel pojistnou smlouvu, je povinen platit pojistné, a to za dohodnutá pojistná období (běžné pojistné); lze též dohodnout, že pojistné bude zaplaceno najednou za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno (jednorázové pojistné). Nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění.
Placení pojistného, tj. plnění základního závazku účastníka, který uzavřel pojistnou smlouvu, má vliv nejen z hlediska prodlení a jeho důsledků, nýbrž především pro existenci tohoto závazkového vztahu vůbec. Pojištění tak může zaniknout nejen výpovědí (§800 obč. zák.) či odstoupením od pojistné smlouvy (§802 obč. zák.), ale rovněž i v důsledku nezaplacení pojistného, které je vlastně konkludentním projevem vůle účastníka v pojištění nepokračovat. Posledně zmiňovaný způsob zániku pojištění je upraven v ustanovení §801 obč. zák., podle něhož pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období nebo jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za další pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti; tyto lhůty lze dohodou prodloužit. Pojištění zanikne uplynutím příslušné lhůty. Totéž platí, byla-li zaplacena jen část pojistného.
V projednávané věci bylo sjednáno jednorázové pojistné, k jehož zaplacení žalobkyni se žalovaný v pojistné smlouvě zavázal ve smyslu ustanovení §796 odst. 2 obč. zák. Žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobkyni jednorázové pojistné v dohodnuté výši. Vzhledem k tomu, že v zákonné lhůtě vyplývající z ustanovení §801 obč. zák. sjednané jednorázové pojistné žalovaným zaplaceno nebylo, je správný závěr odvolacího soudu, že pojištění ke dni 12. června 2001 zaniklo.
Problematiku práva pojistitele na pojistné pro případ zániku pojištění v rozhodné době uzavření pojistné smlouvy upravovalo ustanovení §803 obč. zák. V jeho prvním odstavci se obecně stanoví, že pojistitel má právo na pojistné za dobu do zániku pojištění. Druhý odstavec citovaného ustanovení upravuje vztahy mezi pojistitelem a pojistníkem v případě zániku pojištění před uplynutím doby, za kterou bylo zaplaceno běžné pojistné (stanoví pojistiteli povinnost vrátit pojistiteli tzv. nezkonzumované běžné pojistné). Třetí odstavec ustanovení §803 obč. zák. dopadá na situace, kdy nastala pojistná událost a důvod dalšího pojištění tím odpadl.
Protože v dané věci nejde ani o případ, kdy mezi účastníky pojistné smlouvy bylo sjednáno běžné pojistné, ani o případ, kdy by nastala v době trvání pojištění pojistná událost a důvod dalšího pojištění tím odpadl, nelze na něj ustanovení §803 odst. 2 a 3 obč. zák. aplikovat a vztah účastníků je nutné posoudit výlučně podle ustanovení §803 odst. 1 obč. zák.
Zatímco §795 obč. zák. upravuje počátek doby, za kterou je pojistník povinen platit pojistné, určuje §803 odst. 1 obč. zák. konec této doby; je jím zánik pojištění podle §801 obč. zák. Z této úpravy vyplývá nutnost stanovení důsledků zániku pojištění před koncem doby, za niž bylo zaplaceno pojistné, současně však i nároky pojistitele na doplacení dlužné částky pojistného za dobu do zániku pojištění pro neplacení pojistného. Vzhledem k tomu, že po dobu tří měsíců od splatnosti jednorázového pojistného až do zániku pojištění zákon pojištěnému zachovává právo na plnění ze strany pojistitele, jeví se logickým, že trvá i právo pojistitele na pojistné až do dne zániku pojištění. Toto pojistné je pak ekvivalentem práva na plnění pojistitele v době do skončení pojištění. Z ustanovení §803 odst. 1 obč. zák. nelze dovodit jiný závěr, než že pojistiteli náleží pojistné (bez rozlišení zda běžné či jednorázové) jen za dobu do zániku pojištění, neboli po zániku pojištění mu pojistné již nenáleží. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že jednorázové pojistné je - nebylo-li dohodnuto jinak - splatné již dnem počátku pojištění (tj. v okamžiku uzavření pojistné smlouvy). Splatnost pojistného má vliv pouze na posouzení okamžiku zániku pojištění pro neplacení pojistného, není však významná z hlediska úvahy, zda pojistitel má v případě zániku pojištění nárok na jednorázové pojistné v plné výši. Domoci se splatného jednorázového pojistného v plné výši by totiž mohl pojistitel pouze v době trvání pojištění, zánik pojištění je právě důsledkem toho, že jednorázové pojistné nebylo (v době uvedené v §801 obč. zák.) zaplaceno. Jinak řečeno vymohl-li by pojistitel na pojistníkovi jednorázové pojistné v době od jeho splatnosti do uplynutí 3 měsíců od této splatnosti, pojištění by vůbec nezaniklo.
Od uvedených závěrů (shodně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 1038/2003 nebo ze dne 29. března 2007, sp. zn. 30 Cdo 391/2006) nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalobkyně má nárok i v případě smluveného jednorázového pojištění nárok jen na jeho část do zániku pojištění, je tento jeho závěr správný a dovolání žalobkyně v tomto rozsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu neopodstatněné.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu v měnícím věcném výroku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání žalované v tomto rozsahu podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Ve zbývající části podané dovolání není z výše uvedených důvodů podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto je dovolací soud, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 6 220 Kč určené z částky 54 558 Kč, tedy ze součtu předmětu dílčích řízení 27 453 Kč a 27 105 Kč [srov. §17 písm. a), §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění - dále jen „vyhlášky“]. Protože nárok na náhradu nákladů řízení se v případě zamítnutí dovolání ohledně částky 27 453 Kč řídí ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., zatímco nárok na náhradu nákladů řízení v části, v níž bylo dovolání odmítnuto, je dán ustanovením §146 odst. 3 o. s. ř., je třeba se samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení; poměrná část odměny za zastupování (cca 50 %) ve výši 4 145 Kč, odpovídající dílčímu předmětu řízení 27 453 Kč, přísluší zcela, zatímco poměrná část odměny za zastupování (cca 50 %), tj. částka 4 145 Kč, musí být snížena na polovinu – protože zde bylo dovolání odmítnuto, a to na částku 2 072,50 Kč (§14 odst. 1 vyhlášky) - srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. února 2006 sp. zn. 21 Cdo 2989/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 2007. Celková odměna za zastupování tedy spočívá (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru - srov. §16 odst. 2 vyhlášky) v odměně ve výši 6 220 Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, tedy celkem v částce 6 520 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1 304 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7 824 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu