ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2523.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2523/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Des a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce ing. Z. R., správce konkursní podstaty úpadce, původního žalobce ing. V. S., CSc., žalovanému Fondu národního majetku České republiky, Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha 2, IČ 41692918 , zastoupenému Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, advokátní kancelář Pokorný, Wagner a spol. se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 301/8, PSČ 110 00, o zaplacení částky 409 579,16 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 411/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 20084 č.j. 1 Cmo 35/2003-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo v právní věci mezi žalobcem a žalovaným o zaplacení částky Kč 409 579,16 rozhodnuto ve výroku I, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci Kč 309 102,94, ve výroku II, že žaloba se v částce Kč 100 476,22 proti žalovanému zamítá, ve výroku III, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši Kč 63 115,- a ve výroku IV, že náhrada nákladů řízení se v částce Kč 3 028,- žalobci nepřiznává.
V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl, že se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky Kč 309 102,94 jako náhrady škody, která mu vznikla tím, že nezískal oproti uzavřené smlouvě o prodeji části podniku do svého vlastnictví věci v účetní hodnotě Kč 1 258 093,-. Na zaplacení této částky si však musel vzít úvěr a na tento úvěr musel zaplatit peněžnímu ústavu úrok ve výši Kč 434 197,90. Od této částky žalobce odečetl částku Kč 100 476,22, kterou měl naopak platit žalovanému jako úrok z prodlení pro pozdní úhradu kupní ceny. Žalobu pak v návaznosti na potvrzení banky omezil o částku Kč 24 618,06.
Původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.4.2001, kterým byla žaloba zamítnuta, zrušil Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, a to do výroků II a III, svým usnesením ze dne 25.6.2002. V tomto usnesení zaujal odvolací soud závazný právní závěr, že byly naplněny podmínky pro vznik práva žalobce na náhradu škody a naopak nebyla prokázána existence okolností, které by ve smyslu ust. §374 odst. 1 obch. zák. vylučovaly odpovědnost žalovaného k náhradě škody. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.4.2001 byl zrušen především proto, že součástí obrany žalovaného byla i námitka promlčení, kterou se dosud soud prvního stupně vzhledem k jím přijaté koncepci nezabýval.
V novém řízení o věci soud prvního stupně jsa vázán právním názorem odvolacího soudu se především zabýval hodnocením námitky promlčení práva žalobce na náhradu škody, kterou vznesl žalovaný. V této souvislosti vyšel soud prvního stupně z platné právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku a zabýval se především počátkem běhu subjektivní čtyřleté promlčecí lhůty (§398 v souvislosti s §397 ObchZ). Dospěl k závěru, že pro počátek běhu lhůty nestačí pouze vědomost o tom, že škoda vznikla, aniž by však poškozený znal rozsah škody, který by mu umožňoval uplatnit nárok na její úhradu u soudu ve smyslu ust. §391 odst. 1 ObchZ. Soud prvního stupně proto uzavřel, že pokud se týká stanovení počátku čtyřleté promlčecí lhůty, pak tato mohla začít plynout až dne 30.1.1997, kdy žalovaný poskytl slevu z kupní ceny a s ohledem na pohyblivou výši úrokové sazby, kterou žalobce hradil na jemu poskytnutý úvěr, je dnem, kdy se žalobce dozvěděl o existenci škody včetně její výše, den 30.1.1997. Dle názoru soudu prvního stupně tato škoda právě s ohledem na pohyblivou výši úrokové sazby tvoří jeden celek, neboť proměnlivost úrokové sazby neumožňovala žalobci uplatňovat části jednotlivých škod za určitá konkrétní období.
S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně uzavřel, že žalobcem uplatněná námitka promlčení není důvodná pokud se týká částky Kč 309 102,94. Proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Jiná je však situace dle názoru soudu prvního stupně, pokud se týká částky Kč 100 476,20 uplatněné též z titulu náhrady škody, kterou žalobce uplatnil návrhem na rozšíření žaloby učiněným v podání ze dne 12.6.2001. Jelikož i v tomto případě nastal dle názoru soudu prvního stupně počátek běhu čtyřleté subjektivní promlčecí lhůty dne 30.1.1997, je vznesená námitka promlčení důvodná, neboť v tomto rozsahu byl nárok uplatněn po marném uplynutí čtyřleté subjektivní promlčecí lhůty. Proto v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2004 č. j. 1 Cmo 35/2003 – 127 jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroků II a IV, které zůstaly nedotčeny, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Otázkou existence práva žalobce na vymáhanou náhradu škody se Vrchní soud v Praze zabýval již ve svém usnesení č.j. 1 Cmo 292/2001-73 ze dne 25.6.2002, ve kterém posoudil žalobcem uplatněný nárok jako oprávněný. Proto se odvolací soud v tomto stádiu řízení zabýval pouze námitkou promlčení vznesenou žalovaným.
Pokud jde o tuto námitku, odvolací soud vyšel ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně, zcela se ztotožnil se závěry tohoto soudu a právní kvalifikací, kterou soud prvního stupně provedl. Rozsudek soudu prvního stupně proto v napadených výrocích shledal jako věcně správný a potvrdil jej.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že je považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a odvolací soud řešil právní otázky uvedené v tomto sporu v rozporu hmotným právem. Důvodnost dovolání opírá dovolatel o ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dle ustanovení §391 odst. 1 obchodního zákoníku začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. V případě nároku na náhradu škody je pro uplatnění tohoto nároku nutno mj. být zpraven o tom, že škoda vznikla, jakož o její rámcové výši. Právě okamžik, kdy byla původnímu žalobci známa výše škody, je v tomto případě rozhodný, neboť je nepochybné, že od tohoto okamžiku začala běžet promlčecí lhůta. Dovolatel se neztotožňuje s právním názorem soudů nižších stupňů a domnívá se, že výchozím předpokladem pro určení okamžiku, kdy se původní žalobce mohl dovědět o škodě, resp. o tom, že mu škoda může vzniknout je okamžik, kdy mohl zjistit, že mu přísluší nárok na slevu z kupní ceny za koupi části podniku. Je nepochybné, že původní žalobce již při předání prodávané části podniku věděl, že žalovaný na něho nemůže část plnění ze smlouvy o prodeji části podniku převést. S touto skutečností byl původní žalobce seznámen, neboť tato skutečnost se odrazila již v zápise o předání majetku ze dne 29.1.1993. Stejně tak si nade vší pochybnost byl vědom svého nároku vůči dovolateli na poskytnutí slevy ve výši 1.258.093,- Kč, což byla hodnota nevydaného majetku. Tento svůj nárok ostatně uplatnil u dovolatele již 17.2.1993. Původní žalobce tedy věděl, že má vůči dovolateli nárok na slevu z kupní ceny a věděl, že dovolatel mu jí v té době ještě neposkytl, a to nejpozději již ke dni 17.2.1993. I přesto, že si původní žalobce navzdory svému povědomí o nároku na slevu vzal u banky úvěr v plné výši kupní ceny, věděl, že bude nucen úvěr splácet i se sjednaným úrokem z celé částky 5.000.000,- Kč a že mu tak neposkytnutím slevy ze strany dovolatele vzniká škoda.
Druhou složkou podmínky pro určení počátku promlčecí doby je podle dovolatele okamžik, kdy se původní žalobce dověděl nebo mohl dovědět o výši škody. I tento okamžik je podle mínění dovolatele zřetelně určitelný a rozhodně předchází datu určenému soudem prvního stupně a shodně odvolacím soudem, tedy datum 30.1.1997. Pokud škoda měla spočívat v tom, že původní žalobce byl nucen platit úroky bance z části úvěru, kterou by si nemusel obstarat, pokud by dovolatel poskytl původnímu žalobci slevu z kupní ceny a škodou jsou tedy tyto úroky, je zřejmé, že výši příslušných úroků (škody) bylo možné určit od samého počátku poskytnutí úvěru, tedy ode dne 11.6.1993. Dle názoru dovolatele lze logicky předpokládat, že úroky z úvěru byly vypočítávány (nebo přinejmenším mohly být vypočítávány) denně, resp. každý den od poskytnutí úvěru bylo možné prostým matematickým výpočtem, za použití sazby úroků stanovené v úvěrové smlouvě p.a. (ročně), stanovit výši úroků z částky odpovídající částce slevy z kupní ceny. Dovolatel má za to, že původní žalobce mohl škodu uplatnit k náhradě poprvé v den, kdy začaly nabíhat příslušné úroky a poté každý další den po dobu, kdy úroky z úvěru přirůstaly.
Dovolatel shrnuje svoje námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu takto: 1. původní žalobce již v době, kdy přijímal od úvěrující banky předmětný úvěr, věděl, že neposkytnutím slevy z kupní ceny za koupi části podniku ze strany dovolatele mu zřejmě vzniká a nadále bude vznikat škoda, proto věděl, kdo je za takovou škodu odpovědný,
2. již v den, kdy začaly narůstat úroky z úvěru (od poskytnutí úvěru dne 11.6.1993) měl původní žalobce možnost dovědět se o výši vznikající škody;
3. byly proto splněny podmínky ustanovení §398 obchodního zákoníku v tom smyslu, že promlčecí doba nároku na náhradu škody, spočívající v konkrétním případě ve vynaložení části úroků z původním žalobcem přijatého úvěru, počala běžet mnohem dříve než 30.1.1997 a nárok na zaplacení této škody se, dle názoru odvolatele, promlčoval postupně od každého jednotlivého dne trvání úvěru, v němž úroky z poskytnutého úvěru narůstaly jako dílčí nároky.
Ve světle shora uvedeného je dovolatel přesvědčen, že na uvedený případ lze aplikovat právní názor Nejvyššího soudu ČSR, Rc 38/75 2 Cz 19/74, ze dne 27.9.1974, ze kterého jasně vyplývá, že původní žalobce mohl a měl uplatnit svůj nárok na náhradu škody, jakmile se dozvěděl o její výši při vyúčtování úroků s peněžním ústavem, resp. za každý den, za nějž bylo možné úroky z úvěru jednoduchým matematickým výpočtem určit.
Dovolatel tedy opětovně konstatuje, že nároky původního žalobce, které mohly být uplatněny v období od 11.6.1993 do 10.11.1995 jsou zcela zřejmě promlčeny.
V dalším dovolatel napadá i rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o jeho závěr o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu a zdůrazňuje, že žalobce zanedbal svoje prevenční povinnosti. Svoje argumenty shrnuje takto: 1. neexistuje příčinná souvislost mezi včasným neposkytnutím slevy z kupní ceny za prodej části podniku a škodou, která měla původnímu žalobci vzniknout tím, že platil peněžnímu ústavu úroky z poskytnutého úvěru. Jednalo se totiž o dva nezávislé závazky, a to existující závazek odvolateli na poskytnutí slevy z kupní ceny a vedle toho závazek původního žalobce vůči úvěrujícímu peněžnímu ústavu. Původní žalobce nebyl ničím nucen, aby si obstaral úvěr od peněžního ústavu v celé částce kupní ceny 5.000.000,- Kč, když věděl, že jeho závazek vůči odvolateli (zaplacení kupní ceny) je pouze ve snížené výši, o částku připadající na slevu z kupní ceny.
2. Tím, že si původní žalobce obstaral úvěr v plné výši původní celkové kupní ceny ze smlouvy o prodeji části podniku, ačkoli pro to nebyl na jeho straně právní důvod, nezabránil tím potencionálně hrozící škodě, u níž mohl předpokládat, že vznikne pokud bude jednat tak jak následně jednal. Namísto, aby se původní žalobce domáhal ochrany svého nároku na poskytnutí předmětné slevy z kupní ceny například podáním návrhu k soudu, jímž by se mohl domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody, zvolil žalovaný takový postup, jehož důsledkem byl právě vznik žalované škody, u níž navíc vyčkáva1 její maximalizace a teprve následně se jí uplatnil předmětnou žalobou. Původní žalobce tak nepochybně porušil svou zakročovací povinnost.
Z uvedených důvodů proto není na místě dovozovat oprávněnost nároků původního žalobce na náhradu škody. Jen pro úplnost dovolatel dodává, že soud prvního stupně, ani soud odvolací k těmto již dříve tvrzeným skutečnostem nepřihlédly, resp. nesprávně je právně posoudily, když dovodily plnou odpovědnost dovolatele za vzniklou škodu a přiznaly původnímu žalobci nárok na její náhradu, ačkoliv mu tento zjevně nepřísluší.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhuje, aby dovolací soud z rušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16.3.2004, č.j. 1 Cmo 35/2003-127, a s ohledem na skutečnost, že důvody pro zrušení napadeného rozsudku platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, navrhuje dovolatel, aby dovolací soud zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.10.2002, č.j. 28 Cm 411/99 - 98, a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Nejvyšší soud České republiky posoudil dovolání v dané věci jako nepřípustné.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis – obchodní zákoník, ustanovení o promlčení práva na náhradu škody. Tato ustanovení též správně interpretovaly a aplikovaly na zjištěný skutkový stav.
Dovolání žalovaného otevřelo dovolací přezkum rozhodnutí odvolacího soudu pro řešení právní otázky spočívající ve výkladu okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty stanovené v §398, část věty před středníkem, pro právo na náhradu škody. Podle tohoto ustanovení běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Vědomost poškozeného se musí týkat obou skutečností, tj. osoby škůdce i způsobené škody.
V projednávaném případě je podstatou sporu otázka, zda měl poškozený vědomost o škodě a ve kterém časovém okamžiku tato vědomost nastala. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu se vztahuje, pokud jde o otázku výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody, k výkladu ust. §106 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že tato konstrukce je svou povahou totožná s konstrukcí, kterou obsahuje ust. §398 obchodního zákoníku, lze vycházet z rozhodovací praxe interpretující zmíněné ustanovení §106 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (rozhodnutí ve věci 25 Cdo 1720/2010, obdobně též 25 Cdo 2508/2009, 25 Cdo 224/2010).
Výklad začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty tedy vyžaduje, aby poškozený byl schopen určit majetkovou újmu, která mu byla způsobena natolik objektivně a přesně, že je možno uplatnit právo na její náhradu u soudu. V projednávaném případě mohl být tento požadavek naplněn teprve tehdy, až žalovaný poskytl žalobci slevu z kupní ceny za ten majetek, který nemohl být žalobci na základě smlouvy o převodu části podniku vydán. Teprve v tomto okamžiku mohl žalobce objektivně určit celkovou výši škody, neboť před okamžikem poskytnutí slevy bylo nejisté, zda mu žalovaný vůbec slevu poskytne, a nebylo též možno určit rozsah škody, protože sazba úroku za úvěr poskytnutý žalobci peněžním ústavem byla pohyblivá. Je proto nutno přisvědčit názoru odvolacího soudu o tom, že vědomost o výši škody byla vázána na okamžik poskytnutí slevy.
Namítá-li dovolatel, že výši slevy žalobce znal již při předání majetku dne 29.1.1993 resp. v okamžiku, kdy učinil výzvu k poskytnutí slevy z kupní ceny tj. dne 17.2.1990, tak tyto skutečnosti ze skutkového zjištění nevyplývají. Skutková zjištění v rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud nemůže přezkoumávat. Argumentaci žalovaného ohledně této otázky nelze přijmout, neboť to byl právě žalovaný, který navrhoval výši kupní ceny, byl si vědom skutečnosti, že část majetku nebude možno vydat, ale přesto zvolil řešení situace nikoli změnou (snížením) kupní ceny, nýbrž poskytnutím slevy až po zaplacení ceny stanovené i za tu část majetku, která nemohla být vydána k poskytnutí slevy z kupní ceny tj. dne 17.2.1993, tak skutečnosti ze skutkového zjištění nevyplývají. Skutková zjištění v rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud nemůže přezkoumávat. Jedině na žalovaném též záleželo, zda a jak rychle poskytne slevu. Mohl tedy výši vzniklé škody významně ovlivnit. Pokud by poskytl slevu ihned poté, co bylo zjištěno, že část majetku nemůže původní žalobce nabýt, resp. kdyby k této skutečnosti přihlédl již při sjednávání kupní ceny a zahrnul do ní jen ty součásti majetku, které mohly být na původního žalobce převedeny, ke sporu by nemuselo vůbec dojít. Odhlédneme-li od závěru, že rozsahu škody mohl být s určitostí stanoven až po poskytnutí slevy, neodpovídá ani zásadě procesní úspornosti postup, při němž by žalobce byl nucen uplatňovat právo na náhradu škody postupně podle toho, jak se v jednotlivých obdobích měnila úroková sazba.
K závěru, který je obdobný závěrům odvolacího soudu, dospěl v dnes již historické judikatuře i Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí, na které odkazuje žalovaný (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.9.1974, 2 Cz 19/74, Rc 38/75). I zde (tuto část rozhodnutí žalovaný necituje) uvádí Nejvyšší soud ČSR výklad, podle něhož začíná běžet promlčecí doba teprve tehdy, až se poškozený dozví o celé škodě, pokud nárok na náhradu škody tvoří nedělitelný celek. Závěry Nejvyššího soudu ČR o tom, že z hlediska promlčení nelze považovat nároky na náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, dopadá v kontextu celého tehdejšího případu na skutkové okolnosti, které jsou zcela odlišné od projednávané věci. Nelze je proto pro její řešení použít.
Pokud jde o argumentaci dovolatele směřující ke zpochybnění rozhodnutí odvolacího soudu v otázce předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu, upozorňuje Nejvyšší soud, že tato otázka již nebyla předmětem řízení, neboť o ní rozhodl odvolací soud v předcházející odvolacím řízení a věc vrátil soudu prvního stupně jen pro rozhodnutí o tom, zda právo na náhradu škody je či není promlčeno. Námitkami žalovaného směřujícími ke zpochybnění práva žalobce na náhradu škody jako takového se proto nelze v dovolacím řízení zabývat.
Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a tím i promlčení práva na náhradu škody v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobce nesplňuje požadavek přípustnosti upravený v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písmo c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř., za situace, kdy dovolatel nebyl v řízení úspěšný a žalobci žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu