ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2688.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2688/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Ing. M. J. , zastoupeného JUDr. Františkem Divišem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Okružní 15, proti žalované TOTALs.r.o ., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 41189671, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky 1,973.950,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 89/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 11 Cmo 202, 212/2008-196, takto:
I. Dovolání se zamítá v části směřující proti třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 11 Cmo 202, 212/2008-196, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 39 Cm 89/2001-102, co do částky 521.494,- Kč s úrokem z prodlení ve výši rozdílu mezi součtem úroků z prodlení ve výši 10 % z částky 420.665,40 Kč od 15. ledna 2000 do zaplacení a 7,69 % z částky 143.558,30 Kč od 23. prosince 1999 do zaplacení a úrokem ve výši 10 % z částky 3.053,70 Kč od 6. ledna 2000 do zaplacení tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 24.348,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 39 Cm 89/2001-102, uložil žalované zaplatit žalobci částku 564.253,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 420.665,40 Kč od 15. ledna 2000 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,69 % z částky 143.588,30 Kč od 23. prosince do zaplacení (výrok I), v části o zaplacení částky 1.409.696,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 420.665,40 Kč od 15. ledna 2000 do zaplacení a dále úroku z prodlení ve výši 10,56 % z částky 143.588,30 Kč od 23. prosince 1999 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 30.9.1999 uzavřena Smlouva mandátní a o nájmu čerpací stanice v České Lípě. Již předtím účastníci uzavřeli Smlouvu o pronájmu čerpací stanice TOTAL dne 4.7.1996. Dne 16.12.1999 účastníci uzavřeli Dohodu o ukončení platnosti smlouvy mandátní a o nájmu čerpací stanice v České Lípě ke dni 4.1.2000 a Dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek, která byla nedílnou součástí dohody o ukončení platnosti. Vzájemný zápočet pohledávek se týkal pohledávek splatných ke dni 14.12.1999. Žalovaná dluží žalobci částku 420.665,40 Kč z titulu odprodeje vybavení prodejny a částku 561.200,- Kč za tzv. zvláštní závazky podle vystaveného dobropisu žalovanou. Oproti tomu pohledávky žalované činí 417.611,70 Kč. Rozdíl mezi těmito pohledávkami po jejich započtení ve výši 564.253,70 Kč je žalovaná povinná zaplatit žalobci.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2009, č. j. 11 Cmo 202, 212/2008-196, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení o odvolání se nezastavuje (první výrok) a dále rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 42.759,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 3.053,70 Kč od 6. ledna 2000 do zaplacení (druhý výrok), ve výroku II tak, že v části o zaplacení částky 1,931.190,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 1,872.759,70 Kč od 16. prosince 1999 do zaplacení se žaloba zamítá (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (čtvrtý výrok) a soudem odvolacím (pátý výrok).
Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, shledal nedůvodným nárok žalobce na zaplacení částky 561.200,- Kč. K vystavení dobropisu žalovanou došlo omylem, když uvedená částka odpovídá součtu částky 460.000,- Kč a DPH ve výši 22 %. Žalobci již žalovanou byla přiznána částka 400.000,- Kč plus 460.000,- Kč plus DPH, tedy 1,049.200,- Kč. Žalobci by se tak částka 460.000,- Kč, na které se dohodli účastníci při uzavření dohody dne 16.12.1999 dostala dvakrát, podruhé bez právního důvodu. Žalovanému naopak nepřísluší částka 39.706,- Kč za úroky za dobu do uzavření dohody o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 16.12.1999.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a přiznal žalobci celkem částku 42.759,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 3.053,70 Kč od 6. ledna 2000 do zaplacení. V části o zaplacení částky 1,931.190,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 1,872.759,70 Kč od 16. prosince 1999 do zaplacení rozhodl, že se žaloba zamítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a podle jeho obsahu co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud měl snížit celkovou výši pohledávek žalovaného k započtení o částku 39.706,- Kč. Pohledávka žalované za žalobcem tak činí pouze 377.905,70 Kč a pohledávka žalobce činí součet částek 561.200,- Kč, 420.665,40 Kč a 39.706,- Kč, celkem tedy 643.665,70 Kč. Rozdíl představuje částku 82.468,70 Kč, kterou podle dovolatele by žalovaná měla být zavázána zaplatit žalobci.
Dovolatel dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, že není dán závazek žalované zaplatit žalobci částku 561.200,- Kč na základě vystaveného dobropisu žalovanou č. 898495 ze dne 30.12.1999. Žalovaný se k důvodům vystavení v průběhu řízení vyjadřoval rozporně. V této souvislosti žalobce zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědkyně F., která byla zaměstnankyní žalované.
Dovolatel nesouhlasí ani s pohledávkou žalované ve výši 219.600,- Kč, která byla zahrnuta ve vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 16.12.1999. Rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalobce plnit tuto částku žalované nad rámec dohody o vzájemném zápočtu zvýhodňuje žalovanou, je nelogické a diskriminační.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je zčásti nepřípustné a zčásti nedůvodné. Zpochybňuje-li dovolatel výpočet výše dluhu odvolacím soudem, jsou jeho námitky nedůvodné, stejně jako ty směřující do právních závěrů odvolacího soudu o tom, že žalovaná nedluží žalobci částku 561.200,- Kč, ač byl na ni žalovanou vystaven dobropis. Námitky proti shodným závěrům obou soudů o pohledávce žalované ve výši 219.600,- Kč přípustnost dovolání založit nemohou.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro posouzení přípustnosti dovolání je nutno nejprve rozlišit, v jakém rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v jakém změnil. V projednávané věci přitom nelze zcela vycházet z výroků rozsudku odvolacího soudu označených jako měnící a potvrzující.
Odvolací soud mj. rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 42.759,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 3.053,70 Kč od 6. ledna 2000 do zaplacení (druhý výrok), ve výroku II tak, že v části o zaplacení částky 1,931.190,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 1,872.759,70 Kč od 16. prosince 1999 do zaplacení se žaloba zamítá (třetí výrok). To vše za situace, kdy soud prvního stupně předtím uložil žalované zaplatit žalobci částku 564.253,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 420.665,40 Kč od 15. ledna 2000 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,69 % z částky 143.588,30 Kč od 23. prosince do zaplacení (výrok I), v části o zaplacení částky 1.409.696,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 420.665,40 Kč od 15. ledna 2000 do zaplacení a dále úroku z prodlení ve výši 10,56 % z částky 143.588,30 Kč od 23. prosince 1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu dále zamítl co do částky 521.494,- Kč s úrokem z prodlení ve výši rozdílu mezi součtem úroků z prodlení ve výši 10 % z částky 420.665,40 Kč od 15. ledna 2000 do zaplacení a 7,69 % z částky 143.558,30 od 23. prosince 1999 do zaplacení a úrokem ve výši 10 % z částky 3.053,70 kč od 6. ledna 2000 do zaplacení.
V rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 42.755,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 3.053,70 Kč od 6.1.2000 do zaplacení, není dovolání subjektivně přípustné. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 42.755,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 3.053,70 Kč od 6.1.2000 do zaplacení, nenastala v poměrech žalobce rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma, neboť jeho návrhu bylo v tomto rozsahu vyhověno. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobce (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti nákladovému výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003).
V rozsahu měnícího věcného výroku je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávným matematickým výpočtem určil výši přiznaného nároku žalobci, jsou jeho námitky nedůvodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalované nepřísluší pohledávka na zaplacení částky 39.706,- Kč odpovídající kapitalizovanému úroku z prodlení. Pohledávka žalované k započtení činí částku 377.905,70 Kč, sníženou z původní žalovanou uplatněné výše 417.611,70 Kč. Z obsahu spisu naopak nevyplývá, že odvolací soud opomněl a nezapočetl do celkového souhrnu pohledávek žalobce jinou jeho pohledávku na zaplacení částky 39.706,- Kč. Dovolatel dále zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o okolnostech vystavení dobropisu č. 898495, který podle dovolatele měl osvědčovat jeho pohledávku ve výši 561.200,- Kč. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně hodnotil důkaz tímto dobropisem ve spojení s účelovými tvrzeními žalované a výslechem svědkyně F., které pro svůj zaměstnanecký poměr k žalované není věrohodná.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Samotná okolnost, že svědkyně Z. F. byla zaměstnankyní žalované nezpůsobuje, že její výpověď je nevěrohodnou. Po poučení podle ustanovení §136 o. s. ř. se svědkyně z titulu postavení hlavní účetní vyjadřovala k okolnostem vystavení dobropisu. Dovolatel žádné další důvody zpochybňující věrohodnost výpovědi svědkyně nepředkládá. Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Proto ani polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu o mylném vystavení dobropisu není rozhodná. Odvolací soud logickým způsobem v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil skutková zjištění, k nimž dospěl zejména ze svědecké výpovědi svědkyně F., která mj. vypověděla, že žalovanou nedopatřením byly na uvedenou částku vystaveny dva dobropisy, jeden s datem plnění 20.12.1999 a druhý s datem 30.12.1999.
Další námitky dovolatele směřují do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byla žaloba zamítnuta. Poukazuje na nesprávné skutkové závěry soudů obou stupňů o pohledávce žalované ve výši 219.600,- Kč, která byla předmětem započtení na pohledávku žalobce. Dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem, že uvedená pohledávka nebyla zahrnuta ve vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 16.12.2000. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že pohledávka žalované ve výši 219.600,- Kč byla způsobilá započtení na pohledávku žalobce a v tomto rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými otázkami než právními. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat.
Jelikož se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu v rozsahu měnícího věcného výroku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání žalobce v tomto rozsahu podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Ve zbývající části podané dovolání není z výše uvedených důvodů podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto je dovolací soud, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolací řízení náklady žalované spočívající v odměně za zastupování advokátem určené z částky 1,973.950,30 Kč, tedy ze součtu předmětu dílčích řízení 521.494 Kč a 1,452.456,30 Kč [srov. §17 písm. a), §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění - dále jen „vyhlášky“] by odpovídaly výši 76.780,- Kč. Protože nárok na náhradu nákladů řízení se v případě zamítnutí dovolání ohledně částky 521.494 Kč řídí ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., zatímco nárok na náhradu nákladů řízení v části, v níž bylo dovolání odmítnuto, je dán ustanovením §146 odst. 3 o. s. ř., je třeba se samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení; poměrná část odměny za zastupování (cca 26 %) ve výši 19.963,- Kč, odpovídající dílčímu předmětu řízení 521.494 Kč, je podle ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. snižována o 50 %, když zástupce žalované učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání, činí tedy 9.981,- Kč. Poměrná část odměny za zastupování (cca 74 %), v rozsahu, v němž bylo dovolání odmítnuto odpovídá podle §14 odst. 1 a §18 odst. 1 citované vyhlášky částce 10.000,- Kč - srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. února 2006 sp. zn. 21 Cdo 2989/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 2007. Celková odměna za zastupování tedy spočívá (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru - srov. §16 odst. 2 vyhlášky) v odměně ve výši 19.990,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, tedy celkem v částce 20.290,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 4.058,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 24.348,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu