ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2867.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2867/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, IČ 63998980, proti žalované Mgr. I. I., zastoupena JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem AK Bedrna a spol., pracoviště Praha 6, Jednořadá 53, PSČ 160 00, o zaplacení Kč 54.514,- s přísl., vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 26 C 321/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. Listopadu 2009, č. j. 29 Co 353/2009-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 21. května 2009,
č. j. 26 C 321/2007-160, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 54.514,- Kč s úrokem prodlení ve výši 0,15% za každý den prodlení od 15. 12. 2001 do zaplacení (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 38.237,- Kč (výrok II.).
Předmětem řízení bylo zaplacení nároků, vyplývající z leasingové smlouvy po jejím předčasném ukončení pro neplacení leasingových splátek.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobcem (jako leasingovým pronajímatelem) a žalovanou (jako leasingovým nájemcem) byla uzavřena dne 24. 6. 1999 leasingová smlouva na osobní vůz zn. CITROEN Saxo s výslovným odkazem na Všeobecné smluvní podmínky (dále též „VSP“) s tím, že vztah s leasingové smlouvy se řídí obchodním zákoníkem (čl. 6.14 VSP) podle §273 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Podle bodu 4.4.4. Všeobecných smluvních podmínek si strany dohodly konečné vyrovnání po ukončení leasingové smlouvy. V konečném vyúčtování žalobce ze dne 30. 11. 2001 byl vyčíslen dluh žalované a byla určena jeho splatnost k 14. 12. 2001. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu u soudu dne 2. 8. 2005, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, a žalobce svůj nárok doložil listinnými důkazy, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 20.432,- Kč.
Odvolací soud usoudil, že odvolání žalované není důvodné.
Soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že k ukončení leasingové smlouvy došlo podle čl. 4.4.1 písm. a) VSP z důvodu řádného neplacení leasingových splátek leasingovým nájemcem, a to k datu 19. 1. 2000. Poté dne 30. 11. 2001 žalobce provedl konečné finanční vyrovnání v celkové výši 84.194,76 Kč (po prodeji havarovaného vozidla dne 4. 6. 2001 a částečném prominutí úroků z prodlení).
Odvolací soud dál konstatoval, že mezi účastníky byl založen obchodní závazkový vztah podle §262 obch. zák. a finanční vypřádání po předčasném ukončení leasingové smlouvy bylo provedeno v souladu s VSP se splatností do 14. 12. 2001.
Pokud žalovaná namítá, že došlo k navýšení základní leasingové sazby s odkazem na dodatek č. 1 ke smlouvě, není tato námitka namístě. Dodatek č. 1 se týká důvodů navýšení základní leasingové sazby a k jejímu navýšení ze strany žalobce nedošlo. Navýšení se týkalo pouze pojistného, na které se dodatek č. 1 nevztahuje.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení nároku žalobce, vznesenou žalovanou. Splatnost konečného vyrovnání nastala dne 14. 12. 2001, žaloba byla podána u soudu dne 2. 8. 2005, čili v obecné promlčecí době čtyř let podle §397 obch. zák. V rozporu s dobrými mravy ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) a uměle prodlužující promlčecí dobu není podle odvolacího soudu provedení konečného vyúčtování s určitým časovým odstupem ode dne výpovědi smlouvy ke dni 19. 1. 2000 (konečné vyúčtování bylo učiněno ke dni 30. 11. 2001).
Odvolací soud uzavřel, že žalobce postupoval při uplatňování nároku v souladu se smlouvou a žalovaná jako odvolatelka ani netvrdila, že by tento postup na základě smluvních ujednání byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, resp. s dobrými mravy (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 2333/2007).
Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný včetně závislého výroku o nákladech řízení podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání ze dne 16. 3. 2010, a to „proti všem výrokům rozsudku, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
Podle názoru dovolatelky soud nevzal v úvahu, že se v daném případě jedná o tzv. smlouvu adhézní, kdy je obsah smlouvy pevně stanoven navrhovatelem tj. žalobcem, aniž by adresát návrhu, tj. žalovaná měla možnost vyjednáváním předložený návrh obsahu smlouvy jakkoliv změnit. Ustanovení §261 odst. 1, věta druhá obch. zák. stanoví, že jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. V daném případě je žalovaná fyzickou osobou – nepodnikatelem. Proto měl soud posoudit, zda se na daný právní vztah použijí ustanovení obchodního zákoníku či nikoliv. Podle §262 odst. 4 obch. zák. smluvní strana, která není podnikatelem nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku. Z toho důvodu je žalobní nárok promlčen, jak žalované od počátku tvrdila.
Dovolatelka vytýká, že posouzení konečného finančního vyrovnání až cca 2 roky po ukončení smlouvy jako oprávněného, je nedostačující. Kromě toho oba soudy nepřezkoumaly jednotlivé konkrétní pohledávky žalobce, ale své rozhodnutí opřely pouze o konečné vyúčtování. Je nepřípustné, aby takto byla neúměrně prodlužována promlčecí lhůta.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na předmětné dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava v ust. §236 an. o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., s účinností od 1. 7. 2009, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno (vyhlášeno) dne 25. 11. 2009 (srov. čl. II. bod 12. cit. novely).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč k příslušenství pohledávky s přitom nepřihlíží.
V posuzovaném případě jde nepochybně o obchodní věc, neboť předmětem řízení byl nárok z leasingové smlouvy, která odkazovala na Všeobecné smluvní podmínky podle §237 obch. zák., tj. všeobecné obchodní podmínky podle obchodního zákoníku s tím, že smlouva se řídí obchodním zákoníkem.
Okolnost, že žalovaná je nepodnikatelem, není rozhodná, protože podle ust. §262 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí obchodním zákoníkem.
Pokud dovolatelka namítá, že na odpovědnost nepodnikatele na základě daného závazkového vztahu měl být v její prospěch použit občanský zákoník včetně úpravy promlčení (tj. promlčecí doby v délce 3 roky nemění to nic na podstatě obchodního závazkového vztahu, sjednaného mezi stranami s odkazem na obchodní zákoník. Tomu odpovídá i konstantní judikatura Nejvyššího soudu, že závazkový vztah mezi stranami, které uzavřely dohodu podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák., že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem, je závazkovým vztahem obchodním a spor mezi těmito stranami je z procesního hlediska obchodní věcí.
Z uvedené vyplývá, ž v předmětném případě v němž předmětem dovolání je zaplacení částky nižší než 100 000 Kč, je v obchodní věci dovolání nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a Nejvyšší soud tudíž dovolání podle §243b odst. 5 věta první a zbývající námitky dovolatelky skutkové povahy jsou irelevantní a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 první věta, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto avšak žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu