ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3648.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3648/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce V. R. , zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168 – „Na Rybárně“, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, IČO 47115971, o zaplacení částky 109 127,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 108/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 15 Co 507/2008-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. dubna 2008, č. j. 20 C 108/2005-109, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 31 372 Kč s 3% p.a. úrokem z prodlení od 30. 8. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit částku 77 755,06 Kč s 3% p.a. úrokem z prodlení od 30. 8. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V).
Žalobce se v řízení domáhal po žalované podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), zaplacení celkové částky 109 127,06 Kč, z toho částky 34 359,20 Kč jako náhrady věcné škody (nákladů na opravu vozidla) a částky 74 797,86 Kč jako náhrady ušlého zisku za období od 1. 9. 2000 do 30. 6. 2001, kdy bylo vozidlo v opravě a žalobce jej nemohl používat.
Soud prvního stupně zjistil, že dne 1. 9. 2000 došlo na silnici č. 57 ve Valašském Meziříčí, ulice Nádražní k dopravní nehodě, při níž byla způsobena škoda na vozidle žalobce. Ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Jana Uškrta bylo zjištěno, že obecná cena žalobcova automobilu Zastava 1100, SPZ VSE 07 - 11, ke dni 1. 9. 2000 činila 17 822 Kč. Náklady na opravu tohoto vozidla po dopravní nehodě byly znalecky odsouhlaseny podle faktur a účtenek ve výši 31 372 Kč a provedenou opravou bylo vozidlo uvedeno do původního stavu a k jeho znehodnocení nedošlo. Žalovaná pojistnou událost likvidovala formou totální škody a uhradila žalobci částku 12 600 Kč, jakož i částku 1 084 Kč představující náklady na odtah vozidla. Žalobce však toto plnění nepřevzal.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle §442 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) se nahrazuje skutečná škoda, která v tomto případě spočívá v nákladech vynaložených žalobcem na opravu vozidla, čímž došlo k uvedení vozidla do stavu před poškozením a zároveň i k likvidaci škody. Skutečnost, že vozidlo mělo nižší obecnou cenu, není v tomto ohledu z hlediska náhrady škody podstatná, protože pokud by nedošlo k dopravní nehodě, mohl by žalobce automobil dále užívat.
Pokud se jedná o žalobcem požadovaný ušlý zisk, soud prvního stupně dovodil, že smyslem zákona o cestovních náhradách není generovat zisk, když se jedná o náhradu nákladů vzniklých mj. v souvislosti s pracovními cestami. Nejedná se o ušlý zisk ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák. proto, že žalobci v této souvislosti nic neušlo. Zároveň si žalobce ani po dobu opravy předmětného vozidla nevypůjčil vozidlo náhradní; není tak odůvodněné tvrzení žalobce, že poškozené vozidlo potřeboval bezpodmínečně k výkonu svého podnikání, protože své podnikání provozoval bez problémů i bez svého automobilu.
Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 31 372 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 15 Co 507/2008-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Žalobce v odvolání zdůraznil, že byl a je fyzickou osobou podnikající s místem podnikání ve Valašském Meziříčí, Vsetínská 992, a provozovnou v Hranicích na Moravě, Struhlovsko 1218. Předmětné vozidlo není a nebylo zahrnuto do obchodního majetku žalobce. Žalobce uplatňoval cestovní náhrady jako daňově uznatelný výdaj na dosažení příjmu, o nějž se snižuje daňový základ ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, když v případě cestovních náhrad převyšujících skutečně vynaložené výdaje za pohonné hmoty se jedná fakticky o zisk žalobce. V důsledku škodní události došlo k tomu, že za období od 1. 9. 2000 do 30. 6. 2001 nemohl žalobce dosáhnout tímto způsobem zisku jako rozdílu mezi předpokládanou výší cestovních náhrad v částce 129 879,36 Kč a předpokládanými náklady za nákup pohonných hmot ve výši 55 091,50 Kč, tedy zisku ve výši 74 767,86 Kč, kterého dosáhl ve srovnatelném období od 1. 9. 1999 do 30. 6. 2000 a kterého by dosáhl i v předmětném období, neboť by se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. a nepochybil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na náhradu ušlého zisku. V souvislosti s událostí má sice poškozený právo na tzv. ušlý zisk, avšak za tento nelze považovat náhrady cestovného, které žalobce v minulosti uplatňoval podle §7 odst. 2 a 4 zákona č. 586/1992 Sb. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje to, zda je možné částku sazby základní náhrady za dopravu vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku poplatníka, kterou je poškozenému jako fyzické osobě podnikající znemožněno v důsledku škodné události uplatnit jako výdaj na dosažení příjmů, o který se snižuje daňový základ ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve spojení s §24 odst. 2 písm. k) bodem 3. uvedeného zákona, považovat za náhradu škody ve formě ušlého zisku.
Žalobce má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], jelikož nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku vyplývá pro žalobce z ustanovení §442 odst. 1 obč. zák., jakož i z ustanovení §6 odst. 2 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb.
V dané věci se žalobce domáhá nároku na náhradu ušlého zisku za období od 1. 9. 2000 do 30. 6. 2001, kdy bylo předmětné poškozené vozidlo v opravě, a tudíž jej žalobce nemohl používat. Ušlý zisk v tomto případě je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedošlo v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač by se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Žalobce jako podnikající fyzická osoba od roku 1995 uplatňoval výdaje na dopravu vlastním silničním motorovým vozidlem jako výdaj na dosažení příjmů, o který se snižuje daňový základ ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. V důsledku škodné události došlo k tomu, že za období od 1. 9. 2000 do 30. 6. 2001 žalobci vznikla škoda ve výši rozdílu mezi předpokládanou výší těchto daňově uznatelných výdajů, o něž se snižuje daňový základ, v částce 129 879,36 Kč a předpokládanými náklady na nákup pohonných hmot ve výši 55 091,50 Kč. Žalobce tedy celkem nárokuje ušlý zisk ve výši 74 767,86 Kč, tedy ve výši sazby základní náhrady ve srovnatelném období od 1. 9. 1999 do 30. 6. 2000, kterou by dosáhl i v předmětném období, neboť by se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. V důsledku škodné události však o tuto částku přišel.
Podle dovolatele nelze na danou věc aplikovat zákon o cestovních náhradách, jelikož ten upravuje cestovní náhrady vyplácené zaměstnancům (a pro danou věc se použije pouze pro výpočet sazby základní náhrady za použití motorového vozidla), ale věc je nutné posoudit podle zákona o daních z příjmů.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i výroky pod body II, III a IV rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyjádřila názor, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, zopakovala svoje námitky vznesené v průběhu řízení a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Ušlý zisk je obecně újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Dovolatel se domáhá vydání ušlého zisku ve výši daňově uznatelných výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle zákona č. 586/1992 Sb. vzniklých provozem předmětného vozidla, které je možné odečíst od základu daně.
Možnost odpočtu nákladů na dosažení zisku ze základu daně se týká výdajů, které byly prokazatelně vynaloženy na dosažení zisku při podnikání. Pokud dovolatel z důvodu opravy předmětného vozidla náklady na jeho provoz reálně nevynakládal, není možné požadovat po žalované, aby mu vynahradila nevynaložené výdaje, které by byly bývaly vynaloženy, pokud by předmětný automobil nebyl v opravě, ve formě ušlého zisku. Tyto výdaje, které by při používání předmětného vozidla dovolatel vynaložil, nejsou jeho ziskem, který by při používání vozidla získal, ale reálně vynaloženým nákladem na zajištění podnikání dovolatele. Rozhodnutí odvolacího soudu, který dovolateli náhradu škody ve formě ušlého zisku z tohoto důvodu nepřiznal, proto není v rozporu s hmotným právem.
Pokud se pak týká částky 2 987,20 Kč, představující rozdíl mezi zamítnutou částkou 77 755,06 Kč a nárokovaným ušlým ziskem, neuvádí žalobce žádné důvody, pro něž by mělo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro něž by mělo toto rozhodnutí zásadní právní význam.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu