ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3990.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3990/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ČSAD Hodonín a.s. , se sídlem v Hodoníně, Brněnská ul. 48, PSČ 695 01, IČO 60747536, proti žalovaným 1) P. J. , zastoupenému JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 599, a 2) Z. K., zastoupenému opatrovníkem Bc. G. K., soudním tajemníkem Městského soudu v Brně, pracoviště Moravské nám. 2, 601 89 Brno, o zaplacení částky 1 198 188 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 17/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2009, č. j. 7 Cmo 82/2008-189, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 2006, č. j. 22 Cm 17/2002-138, ve znění opravného usnesení ze dne 17. prosince 2007, č. j. 22 Cm 17/2002-172, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 1 198 188 Kč s 8% úrokem od 22. 5. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní uzavřeli smlouvu o sdružení pod názvem P. J. – J. K. T. a že dne 7. 5. 1999 byla tímto sdružením provedena přeprava zboží ze Slovenska do České republiky. Žalobkyně se v záruční listině ze dne 7. 5. 1999 zavázala ručit za celní dluh výše uvedeného sdružení. Záruční listina je opatřena otiskem razítka žalobkyně s podpisem osoby oprávněné za žalobkyni (ručitele) jednat, pana S. Přepravované zboží bylo odcizeno. Celní dluh byl Sdružení P. J. – J. K. T. vyměřen platebním výměrem ze dne 27. 9. 1999, č. j. 2430-0226/99, který byl prvnímu žalovanému doručen do vlastních rukou dne 11. 10. 1999. Z doručenky vyplývá, že tuto zásilku první žalovaný tohoto dne převzal. Právnímu zástupci prvního žalovaného, JUDr. Radku Foralovi, byl platební výměr doručen dne 29. 9. 1999, kdy tuto zásilku převzal. Sdružení P. J. - J. K. T. celní dluh nezaplatilo. Proto byla žalobkyni jako ručiteli rozhodnutím celního úřadu ze dne 22. 2. 2000, zn. 327/0226/2000, uložena povinnost celní dluh ve výši 1 053 815 Kč zaplatit. Výzvou ze dne 16. 2. 2001, č. j. 366-0226/2001, byla žalobkyně vyzvána k úhradě dlužných úroků ve výši 144 373 Kč. Žalobkyně zaplatila jistinu včetně úroků z prodlení, žalovaní však žalobkyni jako ručitelce za ně zaplacené částky nevrátili.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodnutí celního orgánu ze dne 27. 9. 1999, č. j. 2430-0226/99, je platným právním aktem, jelikož obsahuje všechny podstatné náležitosti, včetně odkazů na zákonné předpisy a konkrétní ustanovení zákona, na kterých předmětné rozhodnutí stojí. Soud prvního stupně neshledal závadu ani v označení povinného subjektu na této listině, kterým je fyzická osoba – podnikatel P. J. – J. K. T., se sídlem v Bohuslavicích u Zlína. Uvedené označení je podle soudu prvního stupně v souladu s §8 a 9 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně dovodil, že rozhodnutí bylo řádným způsobem doručeno právnímu zástupci prvního žalovaného, který byl prvním žalovaným zvolen pro jednání s celním úřadem, a nabylo právní moci.
Soud prvního stupně odmítl námitku prvního žalovaného, že se mu nezdá, že by podpis na záruční listině ze dne 7. 5. 1999 patřil panu S., jelikož právní zástupce prvního žalovaného neví, jak vypadá podpis osoby L. S., a žalobkyně potvrdila, že uvedený podpis patří pracovníku žalobkyně, který v té době byl v Sudoměřicích.
Soud prvního stupně proto dovodil, že žalobkyně prokázala, že má vůči žalovaným pohledávku plynoucí z rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit celní dluh ručitelem ve výši 1 053 815 Kč a sankci 144 373 Kč obsaženou ve výzvě celního úřadu ručiteli ze dne 16. 2. 2001, č. j. 366-0226/2001.
Jelikož žalovaní uzavřeli smlouvu o sdružení ve smyslu §821 obč. zák., jsou podle ustanovení §835 odst. 2 obč. zák. vůči žalobkyni zavázáni společně a nerozdílně.
K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. února 2009, č. j. 7 Cmo 82/2008-189, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu k prvnímu žalovanému ohledně povinnosti zaplatit žalobkyni částku 1 198 188 Kč (výrok pod bodem I), ve zbývající části výroku I, tj. ohledně příslušenství, a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z důkazů shora uvedených a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud jde o povinnost žalovaných zaplatit žalobkyni částku 1 198 188 Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav a správně věc posoudil po právní stránce. V mezích, v nichž je soud oprávněn přezkoumávat platnost správních aktů, odvolací soud dovodil, že rozhodnutí Celního úřadu v Hodoníně, pobočka Sudoměřice, ze dne 27. 9. 1999, zn. 2430-0226/99, není nicotným právním aktem, jelikož projednávaná věc spadá do působnosti celních orgánů a rozhodnutí č. 2430-0226/99 ze dne 27. 9. 1999 bylo vydáno v mezích pravomoci příslušného správního orgánu. Námitka, že rozhodnutí nebylo prvnímu žalovanému doručeno, není důvodná, jelikož v řízení bylo prokázáno, že rozhodnutí bylo doručeno do vlastních rukou prvního žalovaného dne 11. 10. 1999 a současně bylo doručeno jeho zástupci, JUDr. Radku Foralovi, dne 29. 9. 1999.
Odvolací soud dovodil, že žalovaní jsou povinni uhradit i sankci ve výši 144 373 Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně tuto částku celnímu úřadu zaplatila za dlužníka, který se dostal s úhradou celního dluhu do prodlení.
Ve zbývající části, tj. ohledně úroků z prodlení, dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, a to pro absenci řádného odůvodnění. Z toho důvodu odvolací soud v tomto rozsahu a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadl první žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v řešení právní otázky, zda může soud vycházet při rozhodování ze správního aktu, který je nicotný, jelikož neobsahuje všechny formální náležitosti, které právní úprava vyžaduje, a který nebyl účinně doručen prvnímu žalovanému, jelikož ten se v době doručování v daném místě nezdržoval, a doručení písemnosti právnímu zástupci prvního žalovaného je irelevantní, jelikož tento již v době doručování písemnosti prvního žalovaného nezastupoval.
Rozhodnutím odvolacího soudu byla podle dovolatele porušena jeho ústavně zaručená práva, spočívající především v dotčení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí celního orgánu mu nebylo řádně doručeno, jelikož se v místě doručování fakticky nezdržoval. Předmětné rozhodnutí bylo sice uloženo, ale přesto nemohla nastat fikce doručení, neboť ta přichází do úvahy pouze za situace, že se adresát zásilky v místě trvalého bydliště zdržuje a pouze zde nebyl doručovatelem zastižen. Za této situace nemohlo rozhodnutí celního úřadu nabýt právní moci. Toto rozhodnutí bylo doručováno i právnímu zástupci dovolatele, nicméně v době, kdy již dovolatele nezastupoval, neboť mu vypověděl plnou moc.
Záruční listina ze dne 7. 5. 1999 nebyla dle mínění dovolatele řádně uzavřena. Za původní žalobkyni uzavíral smlouvu její údajný zaměstnanec, pan S. Původní žalobkyně ovšem za celé řízení neprokázala, že by pan S. byl jejím zaměstnancem a že byl oprávněn za ni záruční listinu sjednat, resp. že podpis na záruční listině je jeho podpisem, tedy že tato smlouva byla řádně uzavřena. Soud prvního stupně ani soud odvolací se těmito skutečnostmi ve svých rozhodnutích nezabývaly.
Další námitka dovolatele směřuje proti postupu Krajského soudu, který usnesením vydaným dne 12. 12. 2002 a poté opravným usnesením ze dne 17. 12. 2007 připustil změnu subjektu na straně žalobkyně, když povolil, aby do řízení namísto původní žalobkyně, tj. ČSAD Hodonín, IČO 494 47 769, vstoupil jiný subjekt, a to ČSAD Hodonín, IČO 607 47 537. Krajský soud o tom rozhodl pouze na základě sdělení původní žalobkyně ze dne 16. 11. 2004, že došlo ke zrušení původní žalobkyně bez likvidace a že všechna práva a povinnosti přešly na ČSAD Hodonín, IČO 607 47 537. Tato skutečnost byla doložena nesprávně pouze výpisem z obchodního rejstříku, ačkoli platná právní úprava požaduje doložení této změny příslušnými dokumenty. Dovolatel proto namítá, že došlo k porušení ustanovení vztahujících se ke spravedlivému soudnímu řízení, když na straně žalobkyně vystupuje subjekt, který k tomu není aktivně legitimovaný.
Platební výměr je dle dovolatele nulitním právním aktem, jelikož z jeho výroku nevyplývá, na základě kterých ustanovení hmotného práva bylo rozhodnuto. Platební výměr tedy neobsahuje veškeré podstatné náležitosti rozhodnutí. Dále dovolatel namítá, že v platebním výměru je za příjemce rozhodnutí označen subjekt práva, který neexistuje, tedy „fyzická osoba – podnikatel P. J. – J. K. T.“.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně zcela ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci však takový případ nenastal.
Dovolatel předně namítá, že rozhodnutí Celního úřadu v Hodoníně, pobočka Sudoměřice, ze dne 27. 9. 1999, zn. 2430-0226/99, mu nebylo řádně doručeno, jelikož se v místě doručení fakticky nezdržoval. Odvolací soud vyšel při rozhodování ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a sice že celní dluh byl prvnímu žalovanému vyměřen platebním výměrem ze dne 27. 9. 1999, č. j. 2430-0226/99, který byl prvnímu žalovanému doručen do vlastních rukou dne 11. 10. 1999. Tuto zásilku první žalovaný tohoto dne převzal. Právní zástupce prvního žalovaného, JUDr. Radek Foral, platební výměr převzal dne 29. 9. 1999. Při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolací soud oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. Pokud tedy soudy učinily v řízení skutkové zjištění, že první žalovaný zásilku převzal, pak jeho závěr, že platební výměr ze dne 27. 9. 1999, č. j. 2430-0226/99, byl prvnímu žalovanému řádně doručen, není v rozporu s hmotným právem. Námitka dovolatele, že rozhodnutí celního úřadu bylo doručováno i JUDr. Radku Foralovi v době, kdy již dovolatele nezastupoval, je nepřípadná. I kdyby tomu tak bylo, v řízení bylo prokázáno, že rozhodnutí celního úřadu bylo doručeno prvnímu žalovanému dne 11. 10. 1999, proto rozhodnutí nabylo právní moci.
Další námitkou dovolatel napadá platnost záruční listiny ze dne 7. 5. 1999, jelikož tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, že by záruční listinu podepsala osoba k tomu oprávněná. Ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně vyplývá, že listinu podepsal zaměstnanec žalobkyně, pan S. V řízení nebylo prokázáno, že by záruční listinu ze dne 7. 5. 1999 za žalobkyně podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Vychází-li dovolací soud z tohoto skutkového zjištění, pak nelze než dovodit, že závěr obecných soudů o platnosti záruční listiny není v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel současně vznáší námitky proti postupu, kterým soud prvního stupně připustil změnu subjektu na straně žalované. K tomu dovolací soud předně podotýká, že tato námitka směřuje proti usnesení soudu prvního stupně o procesním nástupnictví, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud v řízení o dovolání proti konečnému rozhodnutí ve věci přezkoumávat. Navíc by tato námitka směřovala proti vadám řízení, ke kterým není dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn přihlížet. Nad rámec toho Nejvyšší soud uvádí, že pokud první žalovaný namítá, že žalobkyně v průběhu řízení nedoložila, jakým způsobem přešla uplatňovaná pohledávka na společnost ČSAD Hodonín, a. s., IČO 60747536, pak ani tato námitka není opodstatněná. K prokázání procesního nástupnictví ve věci v případě, že došlo k převodu celého obchodního jmění na právního nástupce původní žalobkyně a k zániku původní společnosti bez likvidace, postačuje výpis z obchodního rejstříku, kterým toto žalobkyně dokládala.
Dovolatel dále namítá, že platební výměr je nicotný, jelikož neobsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/1996, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 11/2000, dovodil, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Odvolací soud dospěl k závěru, že věc, v níž celní úřad rozhodoval, spadá do meze jeho pravomoci, jelikož se jednalo o celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu, který vzniká nezákonným odnětím takového zboží (§240 odst. 1 celního zákona). Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu není v rozporu s hmotným právem. Námitka dovolatele, která se týká nesprávného označení prvního žalovaného v platebním výměru, je taktéž nepřípadná. Zkoumání správnosti označení subjektu ve správním aktu nespadá do mezí, v nichž je soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn správní akt přezkoumávat. Navíc podle skutkového zjištění soudu prvního stupně byl první žalovaný v platebním výměru – rozhodnutí ze dne 27. 9. 1999, č. 2430-0226/99, označen svým obchodním jménem obsahujícím jeho jméno a příjmení, tedy řádně. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně tento platební výměr též obsahoval odkaz na příslušná ustanovení celního zákona.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Tento rozsudek tedy nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a dovolání prvního žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání prvního žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť o nich bude rozhodováno v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř. – srov. výrok odvolacího soudu pod bodem II).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu