ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4204.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4204/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce E. P. , proti žalované ESSOX s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7, PSČ 370 21, IČO 26764652, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 96/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 28 Co 94/2009-75, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 28 Co 94/2009-75, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 19 C 96/2008-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 19 C 96/2008-51, zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. P. U., vydaný dne 28. 4. 2008 pod sp. zn. E 2007/05871 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 5. 2005 žalobce stvrdil podpisem, že se seznámil s obchodními podmínkami smlouvy o spotřebitelském úvěru a smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce a sazebníkem poplatků žalované. Z článku VI bodu 7 obchodních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázané, že žalobce a žalovaná se dohodli, že majetkové spory, které vzniknou ze smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení. Spory budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení, a. s., podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Dále bylo mj. ujednáno, že pokud to rozhodce nepovažuje za potřebné, rozhoduje spor bez ústního jednání na základě předložených písemností. Dne 5. 11. 2007 JUDr. P. J., označený jako Správce Seznamu rozhodců Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., osvědčil, že JUDr. P. U. byl určen rozhodcem k projednání a rozhodnutí věci. Žalobce se po výzvě rozhodce vyjádřil, že nesouhlasí, aby věc byla řešena v rozhodčím řízení, nesouhlasí s rozhodcem Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., nesouhlasí s výší žalované částky a vyzývá k osobnímu jednání ve věci. Žalobce namítl, že nesouhlasí s obsahem obchodních podmínek a žádá svou osobní účast na jednání.
Rozhodčí nález, jímž bylo uloženo žalobci zaplatit žalované částku 32 090 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 31 890 Kč ode dne 1. 5. 2006 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 3 153 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 680,28 Kč, nabyl právní moci dne 14. 5. 2008.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu byl podán žalobcem v zákonné lhůtě podle ustanovení §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, a že jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) a e) zákona o rozhodčím řízení. Soud prvního stupně dovodil, že rozhodčí smlouva je platná, neboť tvoří součást všeobecných obchodních podmínek, jimiž se řídí platně uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru. Ve věci se ale zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy ani jinak povolán k rozhodování, čímž byl naplněn důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Rozhodce totiž nebyl v rozhodčí smlouvě řádně označen a způsob jmenování rozhodce upravený v rozhodčí doložce není dostatečně určitým označením osoby rozhodce ve smyslu §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Jelikož Společnost pro rozhodčí řízení není stálým rozhodčím soudem ve smyslu §13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, musí být veškerá pravidla včetně jmenování rozhodců mezi stranami dohodnuta v rozhodčí smlouvě či následně.
Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodce JUDr. P. U. neměl způsobilost být rozhodcem ve smyslu §8 zákona o rozhodčím řízení, a to pro svůj poměr k žalované. Ze samotného rozhodčího nálezu vzal totiž soud prvního stupně za prokázané, že rozhodce čerpal informace od žalované i jiným způsobem, než na základě obsahu spisu, jelikož odůvodnění rozhodčího nálezu obsahuje informace, které nijak z obsahu rozhodčího spisu nevyplývají.
Soud prvního stupně shledal i naplnění důvodu ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, tedy že žalobci nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat, jelikož nebyla dodržena ústnost řízení. Na tom nemůže změnit nic ani ujednání v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí řízení je neveřejné, a pokud to rozhodce nepovažuje za potřebné, rozhoduje spor bez ústního jednání na základě předložených písemností. Toto ujednání je neurčité, neboť jednoznačně nevymezuje podmínky, za kterých lze rozhodovat bez ústního jednání. Vzhledem k tomu, že byly naplněny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. c) a e) zákona o rozhodčím řízení, rozhodl soud prvního stupně o zrušení rozhodčího nálezu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2009, č. j. 28 Co 94/2009-75, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně si opatřil dostatek skutkových zjištění, z nichž vyvodil i odpovídající skutkové závěry, a věc správně posoudil i po právní stránce. Námitku žalované, že soud prvního stupně překročil návrh účastníka řízení, jelikož rozhodoval o jiných skutečnostech, než které byly žalobcem spornému rozhodčímu nálezu vytýkány, odvolací soud odmítl. Jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení žalobci přiznal požadované plnění, nejedná se o překročení návrhu podle §153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ve věci mohl soud rozhodovat, jelikož mu v tom nebránilo ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení. Žalobce totiž reagoval na výzvu rozhodce dne 14. 11. 2007 tak, že nesouhlasí s tímto rozhodcem Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., tedy uplatnil tento důvod před jednáním ve věci samé. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) a e) zákona o rozhodčím řízení, a proto rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodoval nad rámec toho, co bylo vymezeno žalobou, pokud se zabýval způsobem ustanovení rozhodce, jelikož v řízení nebyla námitka nesprávného postupu při jmenování rozhodce vůbec vznesena.
Co se týče způsobu jmenování rozhodce, dovolatelka namítá, že podle §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je v rozhodčí doložce možné stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Jednou z legálních možností je ujednání v rozhodčí smlouvě, jímž bude sjednán způsob, jak má být rozhodce určen. Tímto způsobem může být i delegace tohoto oprávnění na jiný subjekt, a to i takový, který není stálým rozhodčím soudem. I takový subjekt může mít své statuty a řády, neboť mu to zákon nezakazuje, a teoreticky v nich může upravovat i způsob jmenování rozhodce. Na rozdíl od stálého rozhodčího soudu ale způsob jmenování rozhodce musí být mezi účastníky sjednán přímo v rozhodčí smlouvě, a tak tomu v daném případě bylo.
Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, že stranám nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat, jelikož v řízení neproběhlo ústní jednání. Dovolatelka namítá, že dle §19 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. V rozhodčí doložce bylo stranami sjednáno, že pokud to rozhodce nepovažuje za potřebné, rozhoduje spor bez ústního jednání na základě předložených písemností. Dle §19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení je řízení před rozhodci ústní, pokud se strany nedohodnou jinak. Nelze tedy hovořit o zásadě ústnosti rozhodčího řízení. Pokud rozhodce rozhodl bez ústního řízení ve věci, je zřejmé, že potřebu ústního jednání neshledal. Postupoval tak plně v souladu s dohodou stran.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl v dané věci v rozporu se současnou judikaturou Nejvyššího soudu ve věcech zrušování rozhodčích nálezů. Dovolání je tudíž i důvodné.
Právní otázky týkající se způsobu jmenování rozhodce ve vztahu k platnosti rozhodčí doložky, na nichž je rozhodnutí v této věci postaveno, byly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny rozporně. K otázce způsobu jmenování rozhodce ve smyslu §7 zákona o rozhodčím řízení a jeho dopadu na platnost rozhodčí doložky vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sjednocující právní závěr v usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dostupném na www.nsoud.cz . V tomto usnesení Nejvyšší soud dovodil následující: „Při úvaze, zda si takto účastníci dohodli pro řešení jejich případných budoucích sporů (za situace, kdy sdružení rozhodců nemělo a nemá charakter stálého rozhodčího soudu, který může být podle §13 odst. zákona o rozhodčím řízení zřízen pouze na základě zákona), že je bude rozhodovat ad hoc rozhodce, nelze pominout, že výběr příslušného rozhodce byl podřazen režimu Rozhodčího řádu vydaného sdružením rozhodců. Tato obchodní společnost však podle zákona nebyla (a není) oprávněna vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jejichž statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku – §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení), které by mimo jiné především upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, resp. případně vymezovaly způsob jmenování rozhodců, apod. […] Je třeba zdůraznit, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz (a nadto odkaz jen zcela obecný) na Rozhodčí řád obchodní společnosti Sdružení rozhodců, s.r.o. nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat. Jinak řečeno, jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen).“ Nejvyšší soud tedy vyjádřil názor, že rozhodčí doložka je v případě, že neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, ale odkazuje na rozhodčí řád společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku, nikoli pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jímž má být rozhodce určen.
V řešené věci učinily soudy skutkové zjištění, že rozhodčí doložka obsahovala ujednání, že spory mezi účastníky ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení, a. s., podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Skutkově se jedné o obdobný případ, který byl řešen v citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, jelikož sjednaná rozhodčí doložka neobsahuje přímé označení rozhodce, ale odkazuje v tomto na řád rozhodčí společnosti, která není stálým rozhodčím soudem. Ve světle citovaného rozhodnutí velkého senátu je nutné dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není správný, jelikož odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení rozhodčího nálezu, ačkoli o zrušení rozhodčího nálezu bylo rozhodnuto z nesprávných důvodů. Důvody, pro které se rozhodčí nález ruší obsažené v §31 zákona o rozhodčím řízení, mají zásadní dopad v oblasti procesněprávní (§34 zákona o rozhodčím řízení). V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) a e) zákona o rozhodčím řízení, jelikož rozhodce nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování a stranám nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat. Vycházeje z citovaného rozhodnutí velkého senátu je ovšem v daném případě nutné prohlásit rozhodčí doložku za absolutně neplatnou podle §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Tím je naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, a nikoliv důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud rovněž nesprávně dovodil, že žalobci nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat [§31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení], neboť nebyla dodržena ústnost řízení. Podle ustanovení §19 odst. 3 prvé věty zákona o rozhodčím řízení je řízení před rozhodci ústní, nedohodnou-li se strany jinak. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně si strany v rozhodčí doložce sjednaly, že pokud to rozhodce nepovažuje za potřebné, rozhoduje spor bez ústního jednání na základě předložených písemností. Z tohoto ujednání vyplývá, že rozhodce zásadně spor rozhoduje bez ústního jednání, nic mu však nebrání v tom, aby podle svého uvážení nařídil ústní jednání. Tato dohoda není neurčitá, jak dovodily soudy obou stupňů a tudíž sama o sobě by nebyla ani neplatná. Jinou věcí je, že ze shora uvedených důvodů je neplatná celá rozhodčí doložka.
Vzhledem ke shora uvedenému nebylo již třeba posuzovat, zda žalobce předmětem řízení učinil návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z žaloby vyplývá, že žalobce žalobou uplatnil návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy. Žalobce totiž požadoval zrušení rozhodčího nálezu, neboť nebyl seznámen se smluvními podmínkami a nesouhlasil s rozhodčím řízením, resp. s rozhodcem určeným žalovanou. Odkázal rovněž na bod 13 rozhodčího nálezu, podle něhož ve vyjádření k rozhodčí žalobě uvedl, že nesouhlasí, aby věc byla řešena v rozhodčím řízení a už absolutně nesouhlasí s rozhodcem Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s. Žalobce tím stručnou a laickou formou v podstatě uplatnil důvody, které vedly velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k citovanému závěru.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu