ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4535.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4535/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně J. F. , zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované Amcico pojišťovna a.s. (dříve pod obchodní firmou PRVNÍ AMERICKO-ČESKÁ POJIŠŤOVNA, a.s.), se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, PSČ 117 21, IČO 45794944, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 22, o určení neplatnosti ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 269/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2009, č. j. 3 Cmo 12/2009-93, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Luďka Krajhanzla, advokáta, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 22.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2008, č. j. 51 Cm 269/2005-66, určil, že odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení, které žalovaná oznámila žalobkyni dopisem ze dne 8. 11. 2004, je neplatné (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že mezi účastníky byla dne 15. 10. 1999 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, jejímž předmětem bylo zprostředkování a poskytování služeb v oblasti životního a úrazového pojištění mezi žalovanou a žalobkyní jako obchodním zástupcem. V článku IX této smlouvy upravující ukončení platnosti smlouvy bylo v odst. 1 písm. f) sjednáno, že platnost této smlouvy může být ukončena v případě, že obchodní zástupce nesplní jakékoliv z následujících kritérií, mimo jiné získat a doručit společnosti během jakýchkoli 90 dnů tři návrhy na uzavření pojistné smlouvy v oblasti životního pojištění, na jejichž základě jsou vydány pojistné smlouvy a zaplaceny první splátky pojistného. Z dopisu žalované ze dne 8. 11. 2004 pak soud prvního stupně zjistil, že jím žalobkyně s odkazem na článek IX bod 1 písm. c) uvedené smlouvy oznamuje, že od smlouvy o obchodním zastoupení odstupuje z důvodu závažného porušení smlouvy ze strany žalobkyně, neboť nesplnila kritéria uvedená v článku IX bod 1 písm. f) smlouvy, a to konkrétně za 90 dnů předcházejících datu 8. 11. 2004. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání v článku IX bod 1 písm. f) smlouvy o obchodním zastoupení je neurčité a tudíž i neplatné, neboť stanovení lhůty, ve které je obchodní zástupce povinen získat a doručit společnosti tři návrhy na uzavření pojistné smlouvy, v délce 90 dnů nemůže připouštět různý výklad. Jedná se o časový úsek, který je stanoven 90 dny, a to jakýmikoliv dny, nepřichází proto v úvahu výklad žalované, že se jedná o tři měsíce po sobě jdoucí. Pokud bylo v tomto článku dále uvedeno, že obchodní zástupce musí udržet v platnosti alespoň 80 % uzavřených smluv, nebylo zde již dále sjednáno, za jaké období musí být tato povinnost plněna, zda se jedná o měsíc, rok, či celou dobu působení žalobkyně ve funkci obchodního zástupce, je proto taktéž neurčité a tudíž neplatné a nelze se jej proto dovolávat. Naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je dán, neboť rozhodnutím o platnosti odstoupení od smlouvy se stanoví právní základ vztahu mezi účastníky sporu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2009, č. j. 3 Cmo 12/2009-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 15. 10. 1999 žalovanou se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a pro svá vlastní zjištění považoval za potřebné zopakovat dokazování rozhodujícími listinami, tj. smlouvou o obchodním zastoupení a dopisem žalované ze dne 8. 11. 2004 o odstoupení od smlouvy.
Odvolací soud se zabýval především otázkou, zda jsou naplněny podmínky §80 písm. c) o. s. ř., tedy zejména tím, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení. O naléhavý právní zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Určovací žaloba má tedy preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah již byl porušen a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba na plnění. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní rámec pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Podle závěru odvolacího soudu tomu však v daném případě tak nebylo, neboť je-li právo porušeno, mělo se žalovat již na plnění. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy není dán v případě, že platnost této smlouvy představuje jen předběžnou otázku pro závěr, zda tu právo nebo právní vztah je či není. Odvolací soud uzavřel, že pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na jí požadovaném určení. Odůvodnění rozsudku hodnotí jako obecné bez vztahu k věci, rozsudek tak podle jejího názoru nesplňuje požadavky kladené na jeho obsah v §157 odst. 2 o. s. ř., je proto nepřezkoumatelný a zcela nepřesvědčivý, neboť z něho není patrné, jakou cestou ke svému právnímu závěru dospěl. Jelikož odvolací soud dostatečně nezdůvodnil a nevysvětlil, proč nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení a nekonkretizoval, na jaké plnění měla dovolatelka žalovat, má nyní za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, dále pak byl porušen i článek 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům poskytovat v souladu s občanským soudním řádem ochranu právům. Dovolatelka je přesvědčena, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení jistě má. Měla a stále má zájem na existenci smluvního vztahu s žalovanou, nebyl tudíž jiný právní prostředek, který by odstranil nejistotu a sjednal odpovídající nápravu, než žaloba na určení, že odstoupení žalované od smlouvy je neplatné. Jen takto lze odstranit stav právní nejistoty žalobkyně a najisto postavit, zda právní vztah založený smlouvou o obchodním zastoupení nadále trvá či nikoli. Pouze tímto určením by se vytvořil komplexní právní základ pro další vztahy účastníků sporu a současně by se předešlo dalším případným sporům o případné vypořádání vzájemných vztahů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1489/2001, dovolatelka dovozuje, že vydáním navrhovaného rozsudku by bylo současně deklarováno, že právní vztah založený smlouvou o obchodním zastoupení nadále existuje. Pokud odvolací soud nedospěl k závěru o existenci naléhavého právního zájmu, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a také tak došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces tak, jak jej zakotvuje článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, který se podle jejího názoru dostatečně vypořádal se zdůvodněním svého rozsudku a osvětlil, proč neshledal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy. Pokud žalobkyně v dovolání uvádí, že jí není zcela jasné, na jaké plnění měla žalovat, pak žalovaná poukázala na žalobu, kterou dovolatelka dne 11. 11. 2008 vůči žalované podala u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, a kterou se z titulu smlouvy o obchodním zastoupení domáhá zaplacení částky 139 472 Kč s příslušenstvím. Tato žaloba je tedy žalobou na plnění a v předmětném rozhodčím řízení bude jako předběžná otázka posuzována i platnost odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení žalovanou. Žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 539/2003, v němž dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není dán v případě, je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen. Vydání navrhovaného rozsudku by také neplnilo funkci preventivní, neboť v dané věci nedošlo k pouhému ohrožení práva, právní vztah účastníků byl fakticky ukončen a žalobkyně již 5 let pro žalovanou pojištění nezprostředkovává, navíc k 1. 1. 2005 ztratila oprávnění ke zprostředkovatelské činnosti v oblasti pojišťovnictví. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad posuzuje dovolací soud v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovodil přitom, že odvolací soud řízení takovou vadou nezatížil.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka napadá právní závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené žalobkyní a žalovanou.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení (žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soudní praxe dovodila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/1997 pod č. 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný pod č. 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Význam určovací žaloby je tedy ryze praktický; je jím nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1708/2007, uveřejněný pod č. C 5302 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2008, svazek CD-6).
Závěr, že bez požadovaného určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, předpokládá, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 3).
Výše uvedená preventivní funkce žaloby na určení je též promítnuta do zásady, že žaloba na určení není zpravidla na místě tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 17/1972). Jakmile bylo totiž právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádný smysl, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již byly opakovaně formulovány judikatorní závěry týkající se otázky žalob na určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu k řešení otázky existence práva nebo právního vztahu. Již v rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 68/2001, ročník 2001, Nejvyšší soud konstatoval, že „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práv nebo právního vztahu týká“. V rozsudku ze dne 27. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 539/2003, se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou naléhavého právního zájmu u žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu a dospěl k závěru, že dán není, neboť otázka platnosti výpovědi nájmu je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud nemá žádných důvodů odchylovat se od svých dosavadních závěrů, k nimž dospěl při posuzování opodstatněnosti žalob na určení ani v nyní posuzované věci. Posouzení platnosti výpovědi žalované ze smlouvy o obchodní spolupráci by totiž představovalo jen posouzení předběžné otázky k úsudku, zda vztah založený smlouvou o obchodní spolupráci mezi účastníky trvá, event. předběžnou otázkou v řízení o uplatnění nároků z této smlouvy. Právní závěr odvolacího soudu, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi ze smlouvy o obchodním zastoupení, je tudíž správný.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka dovolacím řízení ve výši 5 000Kč [§5 písm. d), §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 1 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 25. května 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu