ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4768.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4768/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce E. M., zastoupeného Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, K Merfánům 47, proti žalovanému P. L., zastoupenému Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, o zaplacení 280 364 Kč a smluvní pokuty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 68/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2010, č.j. 12 Cmo 14/2010-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleny Chaloupkové, advokátky se sídlem v Plzni, K Merfánům 47.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2010, č.j. 12 Cmo 14/2010-88, potvrdil rozsudek pro uznání Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2009, č. j. 48 Cm 68/2009-25, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 280 364 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,5% denně od 1.5.2008 do zaplacení a nahradit náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalovaný neprokázal, že mu bránil vážný důvod, pro který nemohl podat vyjádření k žalobě ve třicetidenní lhůtě od doručení usnesení vydaného podle §114b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na usnesení, jímž byl žalovaný vyzván k písemnému vyjádření se k žalobnímu návrhu, k vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu, připojení či označení důkazů, které mu bylo doručeno dne 20.4.2009, reagoval až dne 1.6.2009, v němž uvedl jako důvod opožděného vyjádření zdravotní indispozici. Toto tvrzení doložil žalovaný až k odvolání připojenou lékařskou zprávou, v níž ošetřující lékař potvrdil, že žalovaný v období od 6.5. do 21.5.2009 byl léčen pro akutní katar hrtanu a průdušnice virového původu a ve dnech 21.5.2009 až 31.5.2009 došlo k recidivě bolesti bederní a křížové páteře, avšak neschopenku si žalovaný nedal vystavit. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že zdravotní stav žalovaného za této situace nebyl tak závažný, aby nemohl soudu ve stanovené třicetidenní lhůtě od doručení usnesení sdělit, jaký důvod mu brání ve vyjádření se k žalobou uplatněnému nároku nebo požádat o prodloužení lhůty k podání vyjádření. Uzavřel, že tak ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou a byly tak splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolává se dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud sám posoudil zdravotní stav žalovaného a uzavřel, že onemocnění nebylo tak závažné, aby bránilo žalobci komunikovat se soudem. Dovolatel považuje takový závěr odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud neuvedl žádná hlediska, na jejichž základě zdravotní stav žalovaného posuzoval. Dovolatel má za to, že k posouzení zdravotního stavu žalovaného si měl soud zajistit odbornou pomoc. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda je soud oprávněn činit závěry o závažnosti onemocnění účastníka, aniž by si opatřil odborné posouzení jeho zdravotního stavu.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhl jeho zamítnutí, neboť jej považuje za neoprávněné. Je přesvědčen, že řízení není žádnou vadou postiženo, když soud postupoval přesně v souladu s §114b o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud konstatuje, že námitka o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, může odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň považuje za nutné uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná. Dovolatel pouze namítá, že si soud měl pro posouzení vážnosti zdravotního stavu v dané věci zajistit odborné posouzení, čímž poukazuje na neúplnost dokazování v tomto konkrétním případě.
Soud postupoval v dané věci podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pokud to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v §120 odst. 2.
K podání vyjádření určí předseda senátu podle §114b odst. 2 o. s. ř. lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (srov. §114b odst. 5 o. s. ř.).
Opožděně podané vyjádření ve věci může mít - jak vyplývá z výše uvedeného - právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve včasném vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat včas písemné vyjádření; pak ovšem nenastává - jak vyplývá z ustanovení §114b odst.5 o. s. ř. - fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě .
V projednávané věci žalovaný na výzvu soudu prvního stupně k podání písemného vyjádření ve věci, učiněnou mu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., ve stanovené lhůtě nereagoval a ani soudu nesdělil, že by mu v podání vyjádření bránil vážný důvod. Až ve vyjádření ze dne 1.6.2009 uvedl jako důvod opožděného vyjádření zdravotní indispozici. Toto tvrzení doložil teprve k odvolání připojenou lékařskou zprávou, v níž ošetřující lékař potvrdil, že žalovaný v období od 6.5. do 21.5.2009 byl léčen pro akutní katar hrtanu a průdušnice virového původu a ve dnech 21.5-2009 až 31.5.2009 došlo k recidivě bolesti bederní a křížové páteře, ale neschopenku si žalovaný nedal vystavit. Za této situace odvolací soud správně dovodil, že žalovaným tvrzený vážný důvod nemohl vést k závěru, že nenastala fikce uznání uplatněného nároku, neboť jestliže žalovaný nebyl pro nemoc práce neschopen, mohl zcela jistě o důvodu, pro něž nemůže podat vyjádření ve stanovené lhůtě, vyrozumět soud prvního stupně alespoň telefonicky, když pro takové sdělení není stanovena žádná forma.
Odvolací soud správně uzavřel, že ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastala v daném případě fikce uznání nároku uplatněného žalobou a byly tak splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud na základě výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. října 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu