ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.484.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 484/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Capital Recovery Trust, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby : 27232174, zastoupené Mgr. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Radlická 28/663, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Milanem Kopčákem, advokátem se sídlem v Aši, Hlavní 2800, jako opatrovníkem, o zaplacení částky 189.380,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 165/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008, č. j. 25 Co 135/2008-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008, č. j. 25 Co 135/2008-121,
ve věcném výroku I. a nákladovém výroku III. a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. ledna 2008, č. j. 14 C 165/2007-92, ve věcném výroku II. co do částky 78 230,09 Kč a v nákladovém výroku III. se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 14. ledna 2008, č. j. 14 C 165/2007-92, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.591 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 6. dubna 2004 do zaplacení (výrok I) a ve zbytku žalobu co do částky 148.789,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. září 2008, č. j. 25 Co 135/2008-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 78.230,09 Kč s příslušenstvím a závislém nákladovém výroku III (první výrok), zastavil řízení o odvolání žalobkyně směřujícího do části věcného výroku II rozsudku soudu prvého stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 78.230,09 Kč s příslušenstvím (druhý výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně o tom, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 18. března 2003 leasingová smlouva. Dopisem ze dne 4. prosince 2003 právní předchůdce žalobkyně od smlouvy odstoupil. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Odvolací soud se vzhledem k obsahu odvolacích námitek zabýval především přezkumem správnosti závěru soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 78.230,09 Kč, požadované z titulu smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z částky 40.591,- Kč za období od 6. 4. 2004 do 19. 12. 2006, a dospěl k závěru, že žalobkyně ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) právo na zaplacení smluvní pokuty nemá. Právní předchůdkyně žalobkyně jako leasingová pronajímatelka odstoupila od leasingové smlouvy z důvodu nezaplacení sjednaných leasingových splátek a žalovaného jako leasingového nájemce vyzvala k vrácení předmětu leasingu. Smluvní strany se v leasingové smlouvě (článek 4.3.4, 6.3.2, 6.3.3 a 6.3.4 Všeobecných smluvních podmínek pro leasing motorových vozidel leasingové společnosti CCB-Leasing, s. r. o. ze dne 18. 3. 2003, jež byly nedílnou součástí smlouvy, dále též jen „Podmínek“), nedohodly na tom, že nárok na zaplacení smluvní pokuty jako „majetkové sankce“ by měl trvat i po odstoupení od smlouvy a tedy po zániku smlouvy. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, jenž žalobkyni přiznal právo na zaplacení smluvní pokuty v důsledku prodlení žalovaného s placením leasingových splátek pouze do doby ukončení smlouvy, nikoli po odstoupení od smlouvy a rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu věcného potvrzujícího výroku a nákladového výroku) podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek zásadního právního významu, když právní posouzení odvolacím soudem je v těchto otázkách dílem v rozporu s hmotným právem a dílem tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Nejvyšší soud by podle dovolatelky měl posoudit, „je-li možné vyloučit či modifikovat ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. odlišnou dohodou smluvních stran, zda je možné se smluvně dohodnout na právech a povinnostech stran trvajících i po ukončení smlouvy odstoupením, a jak lze určit okamžik, od kterého se nenavyšuje smluvní pokuta stanovená v procentní výši z určité částky narůstající v čase poté, kdy došlo k platnému odstoupení od smlouvy a nárok na smluvní pokutu odstoupením od smlouvy nezanikl“.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že odstoupením od smlouvy zaniká nárok na zaplacení smluvní pokuty vypočtené z částky po dni odstoupení od smlouvy. Vyjadřuje přesvědčení, že v daném případě, kdy se strany v čl. 4.3.4, 6.3.2 a 6.3.4 Podmínek dohodly na povinnosti žalovaného jako leasingového nájemce zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v celém rozsahu i po odstoupení od smlouvy, je její nárok oprávněný, neboť ukončením smlouvy doručením odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně není dle dohody stran dotčeno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v celé výši, tzn. včetně smluvní pokuty vypočítané z dlužných plateb splatných do odstoupení do smlouvy i za dobu po odstoupení od smlouvy a včetně smluvní pokuty určené z dlužné částky po dni odstoupení od smlouvy.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil jednotlivá ujednání ve smlouvě, ve kterých se žalovaný zavázal i po odstoupení od smlouvy zaplatit splatné a neuhrazené splátky do odstoupení od smlouvy, smluvní a mimosmluvní majetkové sankce a finanční vyrovnání po odstoupení od smlouvy. Smluvní pokuta tak není příslušenstvím pohledávky a může být samostatným vymahatelným nárokem.
Dále dovolatelka nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů, které dostatečně nevysvětlily důvody, pro něž došlo ke snížení výše smluvní pokuty soudem. Rozhodnutí se v tomto rozsahu, tj. ohledně uplatnění moderačního práva soudem, jeví jako nepřezkoumatelné.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil prostřednictvím svého opatrovníka toliko tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud, který vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, nesprávně aplikoval ustanovení §302 obch. zák. a §351 obch. zák. na zjištěný skutkový stav o nároku žalobkyně na smluvní pokutu sjednanou mezi účastníky pro případ prodlení žalovaného se splátkami splatnými před odstoupením žalobkyně od smlouvy.
Otázka nároků stran při předčasném zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu byla dlouho v judikatuře řešena rozporně. Za účelem sjednocení judikatury v těchto věcech přijal Nejvyšší soud dne 8. září 2010 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu sp. zn. Cpjn 204/2007, v němž komplexně řeší otázky nároků při předčasném ukončení leasingu (dostupné např. na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v citovaném stanovisku dovodil, že jestliže byl leasingovou smlouvou založen obchodní závazkový vztah (jako tomu bylo v daném případě), aplikuje se ustanovení §351 obch. zák. Podle tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odst. 2).
Ustanovení §351 obch. zák. má dispozitivní povahu (srov. §263 obch. zák.). Leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy odkazují, obvykle obsahují úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle §351 odst. 2 obch. zák. Tak je tomu i daném případě.
Odvolací soud správně dovodil, že v projednávané věci je dán nárok žalobkyně na zaplacení dlužných splátek splatných do odstoupení žalobkyně od leasingové smlouvy a že v důsledku dohody účastníků tato povinnost trvá, i když žalobkyně využila své právo od leasingové smlouvy odstoupit.
Podle ustanovení §302 obch. zák. odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty.
Jestliže strany projevily v leasingové smlouvě ve smyslu §351 odst. 1 obch. zák. vůli, aby v případě odstoupení od smlouvy právo na zaplacení leasingových splátek splatných do dne odstoupení od smlouvy nadále trvalo, trvá po odstoupení od smlouvy i právo na zaplacení smluvní pokuty vázané na porušení povinnosti tyto splátky včas uhradit.
Byl-li tedy žalovaný v prodlení se zaplacením leasingových splátek splatných před odstoupením od smlouvy i poté, co žalobkyně své právo odstoupit od smlouvy využila, vznikl jí, v důsledku dohody účastníků v leasingové smlouvě, nárok na zaplacení smluvní pokuty určené ve výši 0,2 % denně z dlužných splátek, splatných před odstoupením od smlouvy a to i za dobu prodlení trvající po odstoupení od smlouvy.
Smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost., a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě. Mělo-li by odstoupení věřitele od dlužníkem nerespektované smlouvy ve svém důsledku vést k zániku (již existujícího a po dobu prodlení dlužníka s plněním narůstajícího) nároku na smluvní pokutu ke dni odstoupení od smlouvy, byly by v takovém případě ohroženy zajišťovací i sankční funkce institutu smluvní pokuty (dlužník by v rozporu se smlouvou nenesl dohodou o smluvní pokutě předvídanou majetkovou újmu za porušení svých závazků – s výjimkou případné vzniklé škody). Zánik existujícího nároku na zaplacení smluvní pokuty by ve svých důsledcích znamenal ze strany věřitele nucené prominutí dluhu jako následek realizace jeho práva na zrušení právního vztahu, v němž dlužník neplní své závazky. Takový závěr by vyvíjel nepřiměřený nátlak na věřitele, aby nerealizoval svá práva a setrvával v nevyváženém právním vztahu a neodůvodněně by zvýhodňoval dlužníka porušujícího smluvní povinnost plnit včas (v podmínkách občanskoprávních vztahů srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003).
Dovolání žalobkyně je proto z uvedených důvodů opodstatněné.
Odvolacímu soudu však naopak nelze ničeho vytknout, pokud při výkladu ujednání smluvních stran v leasingové smlouvě o jejich právech a povinnostech pro případ odstoupení od smlouvy dospěl k závěru, že si smluvní strany nesjednaly povinnost leasingového nájemce zaplatit leasingovému věřiteli smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti (založené dohodou stran v důsledku odstoupení od smlouvy) uhradit včas leasingové splátky do odstoupení od smlouvy dosud nesplatné. Povinnost žalovaného uhradit žalobkyni v případě odstoupení od smlouvy „souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek poníženou o splátky pojištění do konce leasingové smlouvy“ jako povinnost nová, vzniklá dohodou stran pro případ odstoupení od smlouvy, již smluvní pokutou, pro případ porušení povinnosti žalovaného plnit žalobkyni včas, zajištěna nebyla.
Nejvyššímu soudu proto vzhledem k uvedenému nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit a poněvadž důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem a odst. 3 citovaného ustanovení).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu