ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4849.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4849/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Brně, Radnická 14/16, proti žalovanému E. Š. , zastoupenému JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, o 42 276 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 29/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 54 Co 27/2009-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 54 Co 27/2009-72, v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 38 433 Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. září 2008, č. j. 27 C 29/2008-55, v rozsahu, v němž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 38 433 Kč, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. září 2008, č. j. 27 C 29/2008-55, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 42 276 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 27. 12. 2002 v 17.00 hod. došlo na parkovišti u obchodního domu Hornbach, Slánská 2, Praha 5 – Řepy, k dopravní nehodě, při které žalovaný zadní částí svého vozidla narazil do pravé boční části vozidla, které řídil pan F. B. a jehož vlastníkem byla společnost Lease Plan ČR, s.r.o. Průběh dopravní nehody byl takový, že pan F. B. couval ze svého parkovacího místa, stejně tak žalovaný. Hrozícímu střetu se chtěl pan F. B. vyhnout úplným zastavením vozidla, avšak žalovaný nereagoval stejně a do vozidla řízeného panem F. B. narazil. Tímto nárazem došlo u vozidla řízeného panem F. B. k poškození předních a zadních dveří pravé strany. O této nehodě byl sepsán tzv. formulář o dopravní nehodě, který žalovaný podepsal a vyslovil souhlas nejen s průběhem nehody tam popsaným, ale i se svým zaviněním. V řízení bylo prokázáno, že v předmětné době žalovaný neměl sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalobkyně dopisem ze dne 6. 3. 2003 delegovala likvidaci pojistného plnění z garančního fondu členu žalobkyně, konkrétně České pojišťovně, a. s. Česká pojišťovna, a. s., u žalobkyně uplatnila celkem 42 276 Kč (částku 29 772,20 Kč za opravu vozidla, částku 5 210 Kč jako nájemné za vůz najatý po dobu opravy vozidla, částku 3 450 Kč za úhradu právního zastoupení v souvislosti s uplatněním náhrady škody vůči žalobkyni a částku 3 843 Kč jako úhradu České pojišťovně, a. s., za vyřízení pojistné události). Tuto částku žalobkyně poukázala na účet České pojišťovny dne 9. 2. 2006. Dopisem ze dne 14. 2. 2006 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě částky 42 276 Kč, kterou za žalovaného plnila, nejpozději do 16. 3. 2006.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle ustanovení §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, poskytuje Česká kancelář pojistitelů z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti. Podle §24 odst. 7 tohoto zákona má žalobkyně právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odst. 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něj plnila. Výplatou částky 42 276 Kč z garančního fondu vznikl po právu žalobkyni nárok vůči žalovanému na náhradu toho, co za něj plnila, včetně nákladů na vyřízení pojistné události a účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků poškozeným v souladu s ustanovením §6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
K námitce promlčení vznesené žalovaným soud prvního stupně nepřihlédl, neboť se jedná o nárok uplatněný vůči žalovanému na základě speciálního zákona. Tříletá promlčecí doba počíná v souladu s §101 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) běžet ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Nárok žalobkyně tak byl v řízení uplatněn včas. Soud prvního stupně odmítl i námitku, že provedená oprava není v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, neboť mezi škodní událostí a opravou samotnou uplynulo několik měsíců. Soud s ohledem na rozsah fakturovaných prací má za to, že oprava poškozeného vozidla řešila právě a jen následky dopravní nehody, kterou žalovaný zavinil.
Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl v plném rozsahu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2009, č. j. 54 Co 27/2009-72, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 38 433 Kč potvrdil, co do částky 3 843 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se žaloba zamítá, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl soudem prvního stupně posouzen správně s jedinou výjimkou – odvolací soud nevzal za prokázané, že žalovaný svou vinu přiznal. Otázka zavinění v daném případě význam nemá. Ke škodě na vozidle došlo nepochybně v důsledku střetu vozidla žalovaného s vozidlem poškozeného, tudíž u poškozeného jde o škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou dle §428 obč. zák. odpovídá provozovatel vozidla objektivně. Otázka zavinění je v tomto ohledu nerozhodná. Výše škody 38 433 Kč z provedených důkazů vyplývá, jelikož poškození vozidla, jak bylo popsáno v provedených důkazech, odpovídá tomu, co bylo následně opravováno. Současně nemohlo jít o nárok promlčený, jelikož žalobkyně poskytla plnění dne 9. 2. 2006 a žaloba byla podána dne 15. 6. 2006.
Na rozdíl od soudu prvního stupně ale nepovažoval odvolací soud za oprávněný požadavek na zaplacení částky 3 843 Kč s příslušenstvím (poplatek zaplacený žalobkyní České pojišťovně, a. s., za provedení likvidace škodní události). Právo na úhradu „nákladů na jinou osobu pověřenou kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění“ založil až zákon č. 377/2005 Sb., s účinností od 29. 9. 2005. V době provedení likvidace tato úprava ještě účinná nebyla. Z toho důvodu v této části odvolací soud rozsudek změnil a žalobu zamítl.
V části týkající se úroku z prodlení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro vady řízení a vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud současně zrušil závislý výrok o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalovaný dovoláním.
Žalovaný uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá, že soud pominul odpovědnost druhého účastníka nehody. Podle §431 obč. zák. platí, že střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody. Za střet dopravních prostředků je ve smyslu §431 obč. zák. přitom považován i náraz jedoucího vozidla do zastaveného motorového vozidla, které řidič uvedl do klidu. Z toho důvodu je nezbytné zjistit míru účasti na vzniku škody a podle toho určit odpovědnost provozovatelů. Dovolatel je navíc toho názoru, že on porušil ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích natolik minimálním způsobem, že odpovědnost za škodu na jeho straně není založena vůbec.
Odvolací soud rozhodl ve věci, jak je výše uvedeno, pravděpodobně proto, že žalovaný na rozdíl od řidiče druhého vozidla, který stál, couval, a škoda vznikla jen na druhém vozidle. Dovolatel namítá, že se v daném případě nejednalo o „klasický náraz“, kdy žalovaný nacouval do vozidla někoho jiného, jelikož skutkové okolnosti, které byly řádně prokázány, jsou odlišné [obě vozidla před střetem couvala, vozidlo žalovaného mělo přednost v jízdě, jelikož se nacházelo po pravé straně druhého vozidla, přesto řidič druhého vozidla zahájil jízdu a při couvání porušil ustanovení §24 odst. 2, §12 odst. 5 a §2 písm. q) zákona o provozu na pozemních komunikacích]. Odpovědnost za takto způsobenou škodu tedy nese dle dovolatele ten, kdo porušil svoje povinnosti, tedy řidič druhého vozidla.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyjádřila názor, že dovolání není přípustné, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Soudy při posuzování aplikovaly správně ustanovení §427 a 428 obč. zák. v souvislosti s §24 odst. 2 písm. b) a §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění ke dni dopravní nehody, a uznaly žalovaného povinným k zaplacení částky ve výši 38 433 Kč, kterou za něj žalobkyně z garančního fondu hradila. Žalobkyně má za to, že věc nebyla řešena v rozporu s hmotným právem. Podle §431 obč. zák. je třeba posuzovat pouze vzájemný vztah provozovatelů dopravních prostředků, kterým, popř. některému z nich, vznikla škoda, zatímco podle §427 obč. zák. je třeba posuzovat nároky třetích osob proti provozovateli na náhradu škody jim způsobené provozem dopravního prostředku.
I pokud by soud zkoumal míru zavinění žalovaného, pak žalobkyně uvádí, že žalovaný couval bez dostatečného výhledu, čímž porušil ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. Navíc je žalovaný ten, kdo provozoval vozidlo bez povinného pojištění, čímž porušil svou zákonnou povinnost a žalobkyně za něj musela v souladu s §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. poskytnout plnění na škodu, kterou způsobil provozem tohoto nepojištěného vozidla. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby je zamítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je v dané věci podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Dovolatel namítá, že soudy pominuly posoudit odpovědnost druhého účastníka nehody podle §431 obč. zák. Toto ustanovení stanoví pravidlo vzájemného vypořádání provozovatelů, jejichž provozy se navzájem střetnou. Podle něj platí, že střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody. Dojde-li tedy ke střetu dvou či více provozů, odpovídají si jejich provozovatelé navzájem podle účasti na způsobení vzniklé škody. Nejde o odpovědnost za zavinění, skutečnost, zda některý z provozovatelů střet zavinil, není sama o sobě rozhodující. Rozhodná je jen účast, kterou měli jednotliví provozovatelé na vzniku škody. Jestliže je zavinění na straně některého z provozovatelů dáno, může (a musí) být hodnoceno v rámci jeho objektivní účasti na vzniku škody. Vzájemné vypořádání provozovatelů, účastníků střetu provozů, proto závisí na zhodnocení všech objektivních skutečností, jež byly hlavní příčinou nebo jednotlivými příčinami vzniku škody. Účast na způsobení škody představuje podíl, v jakém se provozovatel podílel na jejím vzniku (a tímto podílem je potom dán poměr jeho odpovědnosti vůči ostatním provozovatelům nebo naopak ostatních provozovatelů, jejichž provozy se střetly s tím jeho, vůči němu).
Ze skutkových zjištění učiněných v řízení, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že k dopravní nehodě došlo střetem provozu dvou vozidel ve smyslu §431 obč. zák., jelikož náraz jedoucího vozidla do vozidla krátkodobě zastaveného střetem provozů je. Dovodil-li odvolací soud, že v dané věci šlo o škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou dle §428 obč. zák. odpovídá provozovatel vozidla objektivně, a neposuzoval míru účasti provozovatelů obou účastníků provozu při střetu podle ustanovení §431 obč. zák., je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. května 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu