ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4963.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4963/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce DOMINO, a. s. se sídlem Brněnská 14, Třebíč, IČ 46900756, zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem Nerudova 3, 674 01 Třebíč, proti žalované Česká republika – Ministerstvo financí , Letenská 15, 118 10 Praha 1, IČ 00006947, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2, o zaplacení 1,705.475,40 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 46/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č. j. 11 Cmo 88/2009-230, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2008, č. j. 39 Cm 46/2001-185, co do jistiny v částce Kč 1,200.080,-, se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 12.360,- do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce JUDr. Karla Holuba.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2008, č. j. 39 Cm 46/2001-185, v pořadí druhým, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku Kč 1,200.080,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 3. 2001 do zaplacení (výrok I.), v části o zaplacení částky Kč 505.393,40 řízení zastavil (výrok II.) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení Kč 256.346,50 a státu částku Kč 25.479,- (výrok III.)
Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody (převážně ušlého zisku), a to původně proti Fondu národního majetku České republiky a po jeho zániku posléze proti právnímu nástupci, jímž se stala Česká republika, jednající Ministerstvem financí, způsobené nesprávným postupem při vydání části nemovitostí ve vlastnictví žalobce restituentům (fyzickým osobám.)
Žalobce požadoval náhradu ušlého zisku za nerealizované zakázky nejméně ve výši Kč 740.969,- a náhradu škody za zpětný leasing v částce Kč 459.111,- s tím, že přesnou výši má určit soudem ustanovený znalec. Na základě znaleckého posudku, zpracovaného pro soud, pak žalobce své nároky omezil na částku Kč 1,200.080,- s příslušenstvím a ohledně částky Kč 505.395,40 vzal žalobce se souhlasem žalované zpět a v tomto rozsahu soud prvního stupně proto řízení podle ust. §96 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil.
Po obsáhlém dokazování soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. Karla Machánka, Csc. a zvláště z dalšího znaleckého posudku znaleckého ústavu INFO 7 – znalecká organizace, s. r. o. ze dne 18. 2. 2008, dospívajícího k závěru, že ušlý zisk z nerealizovaných zakázek pro společnost KARA Slovakia činí Kč 742.246,66 a vzniklé vícenáklady při financování výroby celkem částku Kč 459.111,-. Dále měl soud za prokázáno, že žalobce byl založen Fondem národního majetku jako jediným zakladatelem a zapsán do obchodního rejstříku dne 30. 4. 1992, přičemž základní jmění bylo tvořeno majetkem bývalého státního podniku Rukavičkářské závody Dobříš, závod 09 Třebíč, v souladu s privatizačním projektem č. 3807. Součástí tohoto majetku byly i nemovitosti, představující výrobní areál, mimo jiné pozemek parc. č. 1956 a budovy na něm umístěné. Přestože je žalobce ode dne svého vzniku vlastníkem těchto nemovitostí, uzavřel Fond národního majetku ČR dne 1. 5. 1993 a 1. 12. 1994 dohodly s restituanty M. D., JUDr. J. D. a Ing. E. F., jímž uvedený majetek vydal. Příslušný katastrální úřad sice nárok na vklad vlastnického práva podle uvedených dohod zamítl, avšak vyznačil v katastru u těchto nemovitostí tzv. plombu. Bylo poukázáno, že privatizační projekt v části týkající se restituentů byl dodatečně měněn po zjištění, že restituentům měly být vydány nemovitosti, které však byly vloženy do základního jmění žalobce. V řízení bylo také prokázáno, že v privatizačním projektu se vyskytly nesrovnalosti, neboť byly doloženy dvě různě znějící stránky 13 projektu, týkající se právě části o způsobu vypořádání restituentů.
Soud prvního stupně dovodil, že v důsledky „plomby“ vyznačené v katastru byl žalobce omezen ve své obchodní činnosti, v důsledku omezené majetkové dispozice mu nebyly poskytnuty provozní úvěry a pro nedostatek finančních prostředků nemohl realizovat zakázky pro společnost KARA Slovakia v plném rozsahu podle objednávek a musel využít tzv. zpětného leasingu na část svého výrobního zařízení. Požadavek žalobce na ušlý zisk a na vícenáklady na zpětný leasing v celkové částce Kč 1,200.080,- v podstatě odpovídá vyčíslení ve znaleckém posudku ústavu INFO 7. Žalobce tak prokázal vznik škody v rozsahu po částečném zpětvzetí žaloby (ušlý zisk a vícenáklady, jak výše uvedeno) v příčinné souvislosti s jednáním Fondu národního majetku ČR, který uzavřel dohody o vydání nemovitosti ve vlastnictví žalobce restituentům a tím zasáhl neoprávněně do vlastnických práv žalobce v rozporu s ust. §3 odst. 1 a 2, §123 a §126 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) I když Fond národního majetku ČR neodpovídá za vypracovaný privatizační projekt (za ten podle zákona č. 92/1991 Sb., o tzv. velké privatizaci, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá zakladatel či zřizovatel a schvalující orgán státu správy), Fond národního majetku ČR odpovídá za dispozice (resp. žalovaná jako právní nástupce) odpovědný podle §420 odst. 1 a 2 obč. zák.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě ve výši Kč 1,200.080,- včetně příslušných úroků z prodlení vyhověl.
K odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje ve správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku Kč 1,200.080,- s 8% úroky z prodlení od 1. 3. 2001 do 27. 4. 2005, s 9,5% úroky od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2005, s 8,75% úroky od 1. 7. 2005 do 31.12.2005, s 9% úroky od 1. 1. 2006 do 31.12.2006, s 9,5% úroky od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úroky od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úroky od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úroky od 1. 7. 2008 do 29. 10. 2008 a za dobu od 30. 10. 2008 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a dále že ve výroku III. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I.), a konečně že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku Kč 78.024,- (výrok II.)
Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry tohoto soudu.
K právnímu posouzení věci odvolací soud zdůraznil, že podle §20 odst. 2 a 3 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, vypořádal Fond též nároky oprávněných osob, jestliže k odnětí vlastnického práva k majetku došlo způsobem uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za podmínek a ve lhůtách stanovených zákonem. Limitovaným časovým obdobím byla doba do jednoho roku od schválení privatizačního projektu, přičemž podle §20 odst. 1 zák. č. 171/1991 Sb. mohl Fond svým jménem uzavírat smlouvy a činit jiné právní úkony jen při nakládání svým majetkem. Tato kogentní ustanovení zákona však Fond nešetřil, když uzavřel dohody s restituenty o vydání nemovitostí, k nimž měl vlastnické právo žalobce a nadto až po zákonných lhůtách vzhledem k datu schválení privatizačního projektu dne 10. 4. 1992. Výzvy k vydání věci musely být uplatněny nejpozději do 1. 10. 1991 podle §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a Fond ani nezkoumal, zda jsou nároky restituentů oprávněné podle §6 odst. 1 písm. b) cit. zákona, tj. zda věc v rozhodném období přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy. Fond se dopustil zaviněného porušení právních povinností a jeho návrh na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí byl zamítnut pravomocným rozhodnutím Katastrálního úřadu v Třebíči ze dne 14. 11. 2000, č. j. 110-VI-1487/95. Katastrální úřad nemohl postupovat jinak, než podle §12 zák. č. 265/1992 Sb. a k sporným nemovitostem vyznačit v katastru tzv. plombu do skončení vkladového řízení. Provedenými důkazy tak bylo prokázáno, že uvedený zápis v katastru se stal překážkou pro poskytnutí provozního úvěru žalobci v letech 1999-2000.
Odvolací soud uzavřel, že tvrzení žalované, že činnost jejího předchůdce nevedla ke vzniku škody, je toliko účelové. Soud prvního stupně předpoklady odpovědnosti žalované za škodu správně posoudil podle §420 i §415 obč. zák., když speciální úprava náhrady škody podle obchodního zákoníku na daný vztah nedopadá, stejně jako úprava podle zákona č. 82/1998 Sb. Pro úplnost odvolací soud dodal, že zvláštní odpovědnost Fondu národního majetku ČR vyplývá také z ust. §21 zák. č. 171/1991 Sb., podle něhož při uskutečňování činnosti Fondu podle §20 cit. zákona vznikají Fondu práva a závazky, z nichž může odpovídat za nesplnění závazků celým svým majetkem. I když cit. zákon byl zrušen zákonem č. 178/2005 Sb. k datu 1. 1. 2006, s přihlédnutím k datu vzniku škody v předmětném případě v letech 1999-2000 je odpovědnost Fondu národního majetku za škodu dána i podle shora uvedeného zvláštního zákonného ustanovení.
Pokud jde o výši škody, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byla prokázána znaleckým posudkem ústavu INFO 7, přičemž k obsahu posudku byl v souladu s §127 o. s. ř. soudem prvního stupně vyslechnut pověřený zástupce zpracovatele, který zaujal stanovisko k dotazům účastníků a odstranil též vady předchozího neúplného znaleckého posudku Ing. Karla Machánka.
Z uvedených důvodů odvolací soud věcně správný rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil ve výroku I. ve správném znění tak, aby byla odstraněna zřejmá písařská chyba v částce přiznané jistiny, a dále aby zákonné příslušenství pohledávky (úrok z prodlení) odpovídalo právní úpravě v ust. §369 a §502 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001 i nař. vl. č. 163/2005 Sb., kterým bylo změněno nař. vlády č. 142/1994 Sb.
Dovoláním ze dne 2. 11. 2009 žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu z důvodů v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., aniž se výslovně zmiňuje o přípustnosti dovolání a rozsahu dovolání.
V dovolání dovolatelka zejména uvedla, že navrhla výslech původního znalce Ing. Karla Machánka, Csc., který měl vysvětlit nesprávné právní závěry pozdějšího znaleckého posudku společnosti INFO-7 – znalecká organizace, s. r. o., a zároveň měl prokázat, že tento nový znalecký posudek soud vyžádal neodůvodněně.
Z toho plyne podle názoru žalované, že ani oba znalecké posudky vznik a výši škody neprokázaly, oba soudy nezdůvodnily, proč odmítly závěry znaleckého posudku Ing. Machánka i výslech tohoto znalce a tak žalobce neunesl důkazní břemeno. Žaloba proto měla být zamítnuta. Oba soudy pak měly přistupovat k návrhům obou účastníků na provedení důkazů rovnocenně a tak dbát na rovné postavení účastníků (s odkazem na nález Ústavního soudu z 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93.) Řízení tudíž bylo v daném případě ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci (důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) pak podle názoru dovolatelky spočívá v chybné interpretaci §420 obč. zák. Dovolatelka připouští, že došlo k porušení povinnosti, ale stanovené jiným právním předpisem, než zákony č. 92/1991 Sb. a č. 171/1991 Sb., jimiž byla původní žalovaná zřízena. Tato skutečnost nemůže jít k tíži žalované. V každém případě nedošlo k naplnění podmínky zavinění ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák.
Dovolatelka též poukazuje na to, že tzv. plomba byla na předmětné nemovitosti vložena v roce 1995 a katastrální úřad 5 let zkoumal, že žalovaná není vlastníkem a tudíž je otázka, zda žalovaná zavinila, že plomba existovala ještě v roce 2000.
Dovolatelka navrhuje rovněž odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §243 o. s. ř. a zrušení obou rozsudků soudů odvolacího a prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí a přisouzení nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava dovolání v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve znění účinném od 1. 7. 2009 (napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno dne 3. září 2009), tj. včetně zákona č. 7/2009 Sb., účinného od 1. 7. 2009.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání žalované splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanové zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání může být v daném případě přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a to pokud jde o jistinu, jež byla předmětem řízení (tj. částka 1,200.080,- Kč). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části, týkající se úroků z prodlení, kde nahradil paušální 10% úrok sazbami pohyblivými podle platné právní úpravy v rozmezí od 8% do 10,75% v době prodlení od 1. 3. 2001 do 29. 10. 2008 a poté od 30. 10. 2008. Dovolatelka, jak to vyplývá z obsahu dovolání, nenapadla měnící výrok o příslušenství pohledávky. Dovolací soud se proto bude v souladu s ust. §242 odst. 1 o. s. ř. zabývat pouze dovoláním směřujícím proti jistině.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Pokud jde o výrok napadeného rozhodnutí, týkající se jistiny, je dovolání přípustné – jak již shora uvedeno – podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění od 1. 7. 2009.)
Jediným relevantním důvodem dovolání je v takovém případě důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
Z toho vyplývá, že v předmětném případě nelze přihlížet k námitkám dovolatelky, týkajícím se provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, konkrétně znaleckých posudků, neboť tyto námitky nelze podřadit dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pokud se týká dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, ve vztahu k jistině (nároku na náhradu škody) dovolatelka vytýká chybnou interpretaci ustanovení §420 obč. zák., zvláště z hlediska aplikace zavinění ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák.
Obecná odpovědnost za škodu podle ust. §420 obč. zák. je založena na splnění čtyř podmínek, a to porušení právní povinnosti, existence škody, vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a zavinění. První tři podmínky jsou podmínkami objektivními, musí být splněny současně a jejich existenci prokazuje poškozený (žalobce). Nesplnění této povinnosti žalobcem vede k tomu, že ve sporu nemá úspěch. Podmínka zavinění je považována za podmínku subjektivní (jedná se o psychický vztah jednajícího ke svému protiprávnímu jednání a ke škodě jako následku takového jednání) a právní konstrukce obecné odpovědnosti je založena na presumpcí zavinění, tj. prokáže-li poškozený splnění objektivních podmínek odpovědnosti, zavinění škůdce se předpokládá. Škůdce se však odpovědnosti za škodu může podle ust. §420 odst. 3 obč. zák. zprostit, pokud prokáže, že škodu nezavinil, tedy že na jeho straně není dáno zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti; povinnost tvrzení a důkazní povinnost je tak na straně škůdce (srov. např. rozsudek Nejvyšší soud ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2199/2004).
Nejvyšší soud však žádné pochybení odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) neshledal, ať již soud posuzoval splnění podmínky porušení právní povinnosti, jež může vyplývat z jakéhokoliv zákona, popř. jiného závazného právního předpisu, anebo předpoklad zproštění se odpovědnosti za škodu exkulpací (právním závěrem, že škůdce škodu zavinil, resp. nezavinil.) Tyto předpoklady odpovědnosti za škodu odvolací soud v daném případě posoudil v souladu se zákonem a s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, takže není splněna podmínka zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., (tj. zejména rozdílnost řešení právní otázky soudy nebo jiné řešení právní otázky dovolacím soudem.)
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, poněvadž nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dovolání napadeném rozsahu, tj. co do jistiny – jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst.a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a dovolatelka je tak povinna nahradit žalobci náklady právního zastoupení, tj. odměnu advokáta (za vyjádření k dovolání) podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále jeden paušál hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, s připočtením 20% DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. tak činí celková odměna 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu