ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.5167.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 5167/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce RNDr. J. K., zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou, se sídlem Třebíč, Bráfova 50, PSČ 674 01, proti žalovaným 1) B. O., a 2) Ing. J. N., oba zastoupeným Mgr. Karlem Neubertem, advokátem, se sídlem Třebíč, Oldřichova 1, PSČ 674 01, o určení práva k průmyslovému vzoru, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 172/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2009, č. j. 1 Cmo 104/2008-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.220,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalovaných Mgr. Karla Neuberta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 11 Cm 172/2003-86, rozhodl, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je přihlašovatelem, vlastníkem a původcem průmyslového vzoru o názvu „Zástrčka“, zapsaného pod č. 31084 v Rejstříku průmyslových vzorů vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví (výrok I.) a že žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení 7.100,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.).
Soud prvního stupně aplikoval ustanovení zákona č. 207/2000 Sb. o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZPV“) a po provedeném dokazování měl za neprokázaná tvrzení žalobce o novosti jak jím navrženého průmyslového vzoru, tak i průmyslového vzoru č. 31084 vedeného v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví ve prospěch žalovaných. Naopak měl za prokázané, že původcem technického řešení, jakož i vzhledu výrobku – zástrčky, jeho tvaru a materiálu, není žalobce ani žalovaní, nýbrž osoby spojené s německou společností Taller, v jejichž prospěch jsou ohledně předmětné zástrčky registrovány evropské patenty. Soud shledal, že zástrčky předložené v řízení žalobcem i žalovaným jsou vzhledově totožné a proto se zaměřil na zkoumání tzv. zápisné způsobilosti předmětného průmyslového vzoru č. 31084, tedy toho, zda v době zápisu průmyslového vzoru splňoval podmínku novosti a individuálnosti a zda to byl žalobce, komu svědčí původcovství tohoto průmyslového vzoru. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že daný průmyslový vzor podmínku novosti nesplňoval a nesplňoval ani podmínku individuality, ve smyslu jak tyto podmínky definuje výše cit. ZPV.
Soud prvního stupně pokládal naopak v řízení za prokázané, že ještě před zápisem průmyslového vzoru č. 31084 do rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví byl tento vzor zpřístupněn veřejnosti, když byl již řadu let předmětem obchodování na trzích v České republice i v zemích Evropské unie, kde tento výrobek uvedla na trh společnost Taller. Žalobce na podkladě dokumentace této společnosti výrobek pouze kompletoval a obchodoval s ním.
Soud prvního stupně dovodil, že předmětem ochrany nemůže být průmyslový vzor, který představuje jen polotovar výrobku v podobě vidlice s osazeným feritovým jádrem, pokud nezůstane i po začlenění do složeného finálního výrobku při běžném užívání viditelný. Podle názoru soudu tak ani u žalovaných nebyly splněny podmínky zápisu průmyslového vzoru, byť jej Úřad průmyslového vlastnictví zapsal. Podmínky novosti a individuality, který jsou předpokladem pro zápis, nesplňuje ani výrobek žalobce. Za situace, kdy je dána zápisná nezpůsobilost, která byla i žalobci z provedeného dokazování zřejmá, soud prvního stupně návrhu žalobce nevyhověl a žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným, rozhodl, že rozsudek krajského soudu se potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací osud po přezkoumání podle §214 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, byť z poněkud jiných důvodů, než uváděných soudem prvního stupně.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce se domáhal určení, že je přihlašovatelem, vlastníkem a původcem průmyslového vzoru, zapsaného ve prospěch žalovaných, tím, že prokazoval, že měl zapsán od 8. 1. 1999 do 21. 1. 2003 užitný vzor a jedno z jeho možných provedení byl právě žalovanými přihlášený průmyslový vzor. Žalobce uváděl, že žalovaný 1) u něj pracoval a měl tak přístup k dokumentům týkajícím se předmětného průmyslového vzoru, a ten si pak neoprávněně přivlastnil a zneužil k vlastnímu prospěchu společně s žalovaným 2).
Odvolací soud vyšel z ustanovení §35 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. c) ZPV ve spojení s ustanovením §12 odst. 2 ZPV, že přihlašovatelem průmyslového vzoru je osoba, která podala přihlášku u Úřadu průmyslového vlastnictví a v řízení bylo prokázáno, že tuto přihlášku podali žalovaní. Nelze proto na základě žaloby určit, že žalobce je přihlašovatelem průmyslového vzoru pod č. 31084, když žalobce nejen neprokázal, ale ani netvrdil, že přihlášku podal on.
Pokud však soud prvního stupně žalobu zamítl také v části určení, že je žalobce původcem a vlastníkem předmětného průmyslového vzoru s tím, že na základě provedeného dokazování nesplňoval podmínky novosti a individuality, potřebné k zápisu do rejstříku, pak soud si takto sám bez ustanovení znalce posoudil odbornou otázku a tudíž postupoval nesprávně. Podle názoru odvolacího soudu předmětem sporu však je, zda je žalobce přihlašovatelem, vlastníkem a původcem předmětného průmyslového vzoru, nikoliv zda tento průmyslový vzor splňuje podmínky novosti a individuality pro zapsání do rejstříku průmyslových vzorů, nicméně toto pochybení soudu prvního stupně není ve věci významné. Tvrdil-li žalobce, že je původcem a vlastníkem průmyslového vzoru svědčícího ve prospěch žalovaných, nepředložil o tom v průběhu řízení žádné důkazy.
S poukazem na ustanovení §19 odst. 1, §12 a §16 odst. 3 ZPV odvolací soud dovodil, že žalobce neprokázal, že by byl původcem předmětného průmyslového vzoru, popřípadě že by byl právním nástupcem původce, resp. že má práva vlastníka z jiného titulu.
Odvolací soud uzavřel, že pravomoc soudu pro posouzení novosti a individuality jako podmínek pro přihlášení průmyslového vzoru není dána a to ani pro řešení předběžné otázky (natož pro rozhodování ve věci), avšak toto pochybení soudu prvního stupně nemělo za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Žalobce nemohl být úspěšný pro neunesení důkazního břemene.
Z těchto důvodů odvolací soud – i přes nesprávnosti v závěrech soudu prvního stupně – napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se domnívá, že je dána přípustnost dovolání též ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. jako při změně rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož odvolací soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí ze zcela jiných důvodů na základě dvou nových právních názorů.
První právní názor odvolacího soudu, že žalobce nepodával přihlášku a nemůže být přihlašovatelem předmětného průmyslového vzoru podle §15 ZPV, neobstojí podle odvolatele proto, že zákon mluví o „oprávněném“ přihlašovateli, jímž může být jen jiná osoba, která není faktickým přihlašovatelem. Právní názor odvolacího soudu je tudíž nikoliv jen formálně, nýbrž věcně nesprávný.
Druhý vadný právní názor a současně tvrzenou vadu řízení spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu, že žalobce k otázce původcovství a vlastnictví předmětného průmyslového vzoru nepředložil žádné důkazy a tak neunesl důkazní břemeno.
Dovolatel považuje v tomto rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný. V rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. soud neodůvodnil, jak k závěru o neunesení důkazního břemene dospěl, když žalobce kromě listinných důkazů a výpovědí svědků předložil zejména znalecký posudek a o těchto důkazech se odvolací soud ani nezmiňuje. Zákonný požadavek na přesvědčivost rozhodnutí tak nebyl naplněn.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání pokládají rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za správná a navrhují odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud odvolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění o. s. ř. účinném před 1. 7. 2009. Tak je tomu rovněž v daném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241 a odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v daném případě dána pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel také odkazuje. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v takovém případě důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní otázka zásadního významu musí být odvolatelem konkrétně formulována tak, aby bylo zřejmé, který právní problém má být řešen.
Námitka, že žalobce sice nebyl „faktickým“ či „formálním“ přihlašovatelem průmyslového vzoru, ale byl přihlašovatelem „oprávněným“, může být proto posuzována pouze z pohledu případného rozporu s hmotným právem, avšak ani ve vztahu k aplikaci ustanovení §15 ZPV, jehož nesprávné použití dovolatel vytýká, nelze dospět k závěru, že odvolací soud otázku podání přihlášky či přihlašovatele průmyslového vzoru řešil v rozporu s hmotným právem V řízení bylo prokázáno, že dovolatel přihlašovatelem nebyl, ani se jím nestal a odvolací soud nepochybil, pokud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítající žalobu o určení, že žalobce je přihlašovatelem průmyslového vzoru.
Ani druhé námitce dovolatele ohledně tvrzené vady řízení (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), spočívající v tom, že žalobce – na rozdíl od závěru odvolacího soudu – předložil dostatečné důkazy o původcovství a vlastnictví předmětného průmyslového vzoru a tak unesl důkazní břemeno, nelze přisvědčit. Především nelze této procesní námitce přiznat relevanci proto, že k tzv. jiným vadám řízení by mohl dovolací osud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v daném případě není.
Relevantní není ani výhrada dovolatele, že v tomto případe jde vlastně o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu, když odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení a přípustnost dovolání tak vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodné pro posouzení přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je znění výroku rozhodnutí odvolacího soudu, tj. zda byla ve výroku formulována práva a povinnosti účastníků jinak a to i ve spojení s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a teprve na základě toho lze učinit závěr o event. diformitě rozhodnutí. V daném případě taková diformita shledána nebyla.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobce je tak povinen nahradit žalovaným náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/ 2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 1.550,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč (k jednomu úkonu právní služby – vyjádření k dovolání), s připočtením 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 370,- Kč tak činí celková částka náhrady nákladů dovolacího řízení 2.220,- Kč, kteroužto částku je povinen žalobce zaplatit k rukám advokáta žalovaných.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu