ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.111.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 111/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce L. B. , zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a.s. , členu holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Pardubice, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 322/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, č.j. 55 Co 297/2009-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 513.000,- Kč s odůvodněním, že dne 4. 6. 2006 utrpěl vážný úraz při dopravní nehodě, kterou zavinil řidič osobního automobilu, k němuž bylo sjednáno u žalované pojišťovny pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 4. 2009, č.j. 14 C 322/2008-101, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že při dopravní nehodě dne 4. 6. 2006 žalobce utrpěl mnohočetná zranění, v jejichž důsledku přišel o levou ledvinu a slezinu. Žalovaná žalobci uhradila jednotlivé nároky na náhradu škody mimosoudně, přičemž na náhradě za ztížení společenského uplatnění žalobci zaplatila 171.000,- Kč, po zvýšení základního bodového ohodnocení o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně dovodil, že se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele podle §7 odst. 3 citované vyhlášky s ohledem na to, že po úrazu žalobci nebyla změněna pracovní schopnost a nebyl mu přiznán plný ani částečný invalidní důchod. Žalobce utrpěl poškození zdraví sice v mladém věku 23 let, následkem úrazu ztratil zdravotní způsobilost pro výkon služby vojáka z povolání a musel ukončit služební poměr, čímž přišel jak o zvolené zaměstnání, tak i o řadu s ním spojených výhod, jakož i společenské postavení, avšak zájmové aktivity (sportovní karate, plavání, běh, rybaření a návštěvy posilovny) provozoval pouze rekreačně, nikoli vrcholově, a nejde tedy o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Soud uzavřel, že veškerá zdravotní poškození a následky byly již zohledněny v základním odškodnění ztížení společenského uplatnění, jež žalobci bylo již zaplaceno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č.j. 55 Co 297/2009-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, když neshledal důvody hodné mimořádného zřetele pro zvýšení základního odškodnění podle §7 odst. 3 citované vyhlášky, neboť kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem nebylo na vysoké úrovni a mimořádné. Připustil, že v důsledku poškození zdraví žalobce přišel o zvolené povolání v relativně mladém věku, zdůraznil však, že pracovní schopnost žalobce zůstala zachována, a proto se žalobce může pracovně uplatnit v oboru odpovídajícím jeho kvalifikaci, jak také po skončení pracovní neschopnosti učinil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel spatřuje nesprávnost dovoláním napadeného rozsudku ve výkladu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jenž je dle jeho názoru v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. S poukazem na požadavek porovnání s jinými případy má za to, že poměří-li svou situaci se situací obdobně postiženého sedmdesátiletého důchodce, pak 50% rozdíl v odškodnění v částce 57.000 Kč nevyjadřuje spravedlivě rozdíl v jejich ztížení společenského uplatnění. Namítá, že jeho případ je mimořádného zřetele hodný, když u něj došlo v mladém věku k nevratnému a trvalému poškození zdraví, v jehož důsledku je omezena funkčnost ledvin jako jednoho z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle a zcela ztracena slezina, což vedlo k oslabení imunitního systému, a proto musí být v pravidelné péči lékařů a je více než často nemocen. Zdůrazňuje, že ač obvykle poškození ledvin a sleziny nevede k omezení v pracovním uplatnění, v jeho případě je tomu jinak, neboť o své dosavadní zaměstnání vojáka z povolání v důsledku jeho vyšší fyzické exponovanosti přišel. Ztráta možnosti uplatnit se v jím zvoleném povolání vedla též ke ztrátě nadstandardního finančního ohodnocení, jistoty státní služby, společenské prestiže a dalších především sociálních výhod (příspěvek na bydlení, bezplatné rekreace a posilovny, stravenky, výsluhový příspěvek). Přestože podle odvolacího soudu zůstala jeho pracovní schopnost plně zachována, žalobce namítá, že v důsledku zranění nemůže ani své nové povolání vykonávat s plným nasazením, neboť je limitován častou pracovní neschopností. Žalobce byl též aktivním sportovcem – karatistou, ani této aktivitě se již nemůže věnovat. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhuje, aby dovolání žalobce bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, není dána podle §237 odst. 1 písm. a) ani b) o. s. ř., přichází tak v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která je podmíněna zásadním právním významem rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovoláním napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, jestliže řešení jím posuzovaných a dovoláním zpochybněných právních otázek nemá význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale je současně významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1746/2008). Proces zkoumání zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).
Dovolatel otázku (otázky) zásadního právního významu neformuloval. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v úvaze odvolacího soudu o výkladu podmínek pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“).
Pro určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle §6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť již odškodnění v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přestože názor omezující mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění pouze na případy, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné, byl v soudní praxi postupně překonán (srov. citované stanovisko), nadále platí, že musí jít o zvlášť výjimečné případy mimořádného zřetele hodné ve shora vyloženém smyslu.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla judikatorní přesah, a tedy ani zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Judikatura (včetně té, kterou cituje dovolatel) zdůrazňuje komplexní posuzování všech okolností konkrétního případu, které jedině ve svém souhrnu mohou dosáhnout intenzity, jež naplní znaky zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele. Proto nelze izolovaně zdůrazňovat jednotlivé okolnosti, jako např. že v soudní praxi byla za takový výjimečný případ označena ztráta ledviny. Srovnání situace žalobce s hypotetickou situací sedmdesátiletého důchodce vychází z nepodložené premisy, že by odškodnění důchodce bylo o 50 % nižší, než je odškodnění žalobce, navíc opět přehlíží, že je nutno vždy posuzovat všechny konkrétní okolnosti jednotlivého případu (zejména porovnat aktivity poškozeného před poškozením zdraví a po něm), přičemž věk je pouze jedním, zdaleka ne však jediným hlediskem. Ztížení společenského uplatnění je imateriální (nemajetkovou) újmou, proto při úvaze o stanovení výše jeho odškodnění nelze brát v úvahu případné majetkové škody (např. ztrátu různých benefitů spojených s výkonem služby vojáka z povolání). Prestiž toho či onoho povolání je subjektivní kategorií, a nebyla-li provedeným dokazováním objektivizována, nelze odvolacímu soudu vytknout zjevnou nepřiměřenost jeho úvah, pokud ji nepovažoval za hledisko rozhodné pro posouzení předpokladů mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Prokázané porušení imunity a s tím spojenou zvýšenou nemocnost žalobce sám spojuje s poškozením sleziny, jde tedy o obvyklý a nikoli mimořádný následek žalobcem utrpěné škody na zdraví, jenž je vyjádřen základním bodovým ohodnocením ztížení společenského uplatnění. Totéž obdobně platí o potřebě dietního stravování.
V daném případě právní posouzení zjištěného skutkového stavu (jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Proto pokud odvolací soud po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že omezení žalobce v osobním i profesním životě bylo zohledněno již v základním odškodnění ztížení společenského uplatnění, a neshledal, že by šlo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky, nelze jeho rozhodnutí považovat za zásadně právně významné.
Z těchto důvodů dovolání žalobce není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu