ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.194.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 194/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně České pojišťovny, a.s ., IČ: 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 16, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Úřadem pro právní zastupování ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o zaplacení 123.228,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soud pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 195/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č.j. 35 Co 113/2008-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 9. 2007, č.j. 10 C 195/2005-61, uložil žalované zaplatit žalující pojišťovně 123.228,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 12. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Ministerstvo obrany - Vojenská správa uzavřela se žalovanou pojišťovnou rámcovou pojistnou smlouvu č. 84807755-10 (dále jen „Smlouva“), jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel uvedených v seznamu, tvořícím nedílnou součást zmíněné Smlouvy, s tím že počátek účinnosti Smlouvy byl stanoven k 1. 1. 2001 a roční pojistné bylo sjednáno ve výši 229.839,- Kč. Na podkladě delimitačního protokolu ze dne 12. 1. 2001 přešlo právo hospodaření k části pojištěných vozidel z ministerstva obrany na ministerstvo vnitra pro účely civilní obrany, žalobkyně však nebyla o tomto převodu informována. Soud dovodil, že pojištění nezaniklo, protože vlastníkem vozů je stále Česká republika, a pojistný vztah ohledně všech pojištěných vozidel trval i nadále. Žalovaná je proto povinna uhradit dlužné pojistné za období od 1. 1. do 11. 11. 2002 ve výši 123.228,- Kč s přísl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č.j. 35 Co 113/2008-89, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že pojištění nezaniklo, neboť po převedení práva hospodaření na ministerstvo vnitra nedošlo ke změně vlastníka, jímž byla a zůstala Česká republika, a oznámení změny pojistiteli nebylo ani prokázáno. Na existenci a platnost uzavřené pojistné smlouvy pak nemá žádný vliv, že vozidla po jejich převodu na základě delimitačního protokolu se neužívají k podnikání, nýbrž jsou zařazena do integrovaného záchranného systému kraje, ohledně nichž není povinnost pojistnou smlouvu uzavřít (§5 odst. 1 písm. b/ zák. č. 168/1999 Sb.).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za zásadně právně významnou pokládá otázku, zda má soud poskytnout soudní ochranu nároku, jenž je sice po právu, ale jehož synallagmatické protiplnění je vyloučeno, resp. ztratilo právní důvod. Dovozuje, že zařazením pojištěných vozidel do integrovaného záchranného systému zanikla ze zákona povinnost žalující pojišťovny hradit případně způsobenou škodu (§5 odst. 1 písm. b/, §11 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb.), neboť povinnost nahradit škodu má v takových případech dle zákona ministerstvo financí, a případné pojistné plnění žalobkyně ve prospěch žalovaného se tak stalo „právně neaprobovaným, a proto nevymahatelným“. Závazkový právní vztah založený pojistnou smlouvou je dle dovolatelky synallagmatický, takže je-li z případného pojistného plnění žalobkyně vyloučena a tím zanikl právní důvod plnění jedné ze smluvních stran, došlo by k neadekvátnímu zvýhodnění této smluvní strany. Nárok žalobkyně na doplacení pojistného za období, v němž byla ze zákona vyloučena její povinnost pojistného plnění, je v rozporu s dobrými mravy a v tom, že odvolací soud se nevypořádal s touto její námitkou, spatřuje vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., projednal dovolání a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 22. 4. 2008.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s .ř).
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Otázku, zda závazky obou stran z uzavřené pojistné smlouvy jsou ve vzájemném vztahu mezi nimi synallagmatické, odvolací soud sice výslovně ve svém rozhodnutí neřešil, nicméně z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že synallagma v jejich vzájemném vztahu neshledal.
Z ustanovení §560 obč. zák., které upravuje plnění ze synallagmatického závazku (mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit) vyplývá, že jde o případy, kdy účastníci si podle smlouvy mají plnit navzájem, tj. kdy právo účastníka smlouvy na plnění je podmíněno jeho povinností plnit druhému. Jde o dvoustranně zavazující závazkové právní vztahy, v nichž smluvní strany mají vzájemná práva a povinnosti a plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním). Synallagmatické jsou tedy jen ty dvoustranné závazky, kde jde nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění (srov. např. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J., a kol: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, str. 1647 a násl., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2406/98].
V dané věci však z obsahu smluvního ujednání účastníků a ostatně ani ze samotného charakteru pojistného vztahu mezi pojistitelem a pojistníkem nevyplývá, že by povinnost k plnění jednoho z nich byla vázána na splnění vzájemné povinnosti druhého, nýbrž naopak doba plnění (splatnost) závazku každého z nich byla dohodnuta k jinému časovému okamžiku. Povinnost pojistníka platit pojištění, k níž se zavázal pojistnou smlouvou, není synallagmaticky podmíněna povinností pojišťovny vyplatit pojistné plnění v případě pojistné události a ani naopak.
Otázka předložená dovolatelkou k přezkumu nemá zásadní právní význam pro rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., neboť nemá vliv na posouzení důvodnosti uplatněného nároku a rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru je v souladu s hmotným právem. Z toho vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání z hlediska tohoto ustanovení nejsou splněny.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s .ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). Dovolatelkou vytýkané opomenutí odvolacího soudu vypořádat se s její námitkou rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy takový střet právních názorů nepředstavuje, nehledě k tomu, že úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, odvisí vždy od specifických okolností konkrétního případu; její zobecnění na jiné obdobné případy je zpravidla vyloučeno, takže nelze rozhodnutí považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech.
Ze shora uvedeného vyplývá, že není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s .ř., neboť žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu