ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.214.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 214/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) M. J. , b) J. J. , obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábř. 367, proti žalovanému JUDr. Pavlu Sadílkovi , advokátu se sídlem Plasy, Stará cesta 425, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem Plzni, Františkánská 120/7, o 654.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 114/2007, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2008, č. j. 11 Co 288/2008-343, takto:
I. Dovolání žalobce a) do výroku o věci samé se zamítá , do výroku o nákladech řízení se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci uplatnili nárok na náhradu škody proti advokátovi, který je v r. 1995 zastupoval na základě plné moci v řízení u soudu proti jejich sestře Ing. K.. Toto řízení bylo zastaveno pro vady žaloby, jež nebyly ani přes výzvu soudu odstraněny podle §43 odst. 2 o. s. ř., a nárok žalobců vůči Ing. K. na vydání části živého a mrtvého inventáře, který jmenovaná od povinné osoby převzala i za oba žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, zanikl, čímž jim vznikla škoda, jejíž náhrady se na žalovaném domáhají.
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 7. 2. 2008, č. j. 4 C 114/2007-312, zamítl žalobu na zaplacení částky 327.250,- Kč s příslušenstvím každému ze žalobců, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2007, č. j. 25 Cdo 1808/2005-223, vydaným v této věci o aktivní legitimaci žalobců k uplatnění nároku proti spoluoprávněné osobě, jež přijala i za ně od povinné osoby náhradu živého a mrtvého inventáře, po provedeném řízení dovodil, že žalobci neprokázali, že jim škoda vznikla pochybením žalovaného advokáta, neboť řádně ve lhůtě do 30. 9. 1993 nevznesli požadavek vůči Ing. K. na vydání věcí ze živého a mrtvého inventáře, jež ona in natura od povinné osoby převzala. Nebylo totiž prokázáno, že by se v letech 1992-1993 na ní ústně dožadovali vydání konkrétních věcí z převzatého majetku, a něco takového nebylo prokázáno ani listinnými důkazy, z nichž nevyplývá, zda a jakým způsobem ji požádali o vydání části živého a mrtvého inventáře. S nárokem proti Ing. K. by proto nebyli v řízení úspěšní ani za předpokladu, že by žalovaný advokát v žalobě řádně specifikoval požadované věci, takže škoda, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhají, nebyla žalobcům způsobena jednáním či nečinností žalovaného v souvislosti s podáním žaloby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 9. 2008, č. j. 11 Co 288/2008-343, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal správnými, a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Ačkoliv Ing. K. převzala od povinné osoby náhradu i za spoluoprávněné osoby, ač k tomu nebyla zmocněna, a žalobci věděli o již vydaném konkrétním plnění náhrady živého a mrtvého inventáře, neboť do října 1992 s Ing. K. společně na statku hospodařili, v prekluzívní lhůtě vůči ní neuplatnili požadavek na vydání konkrétních věcí z převzatého majetku, a ani písemnými doklady neprokázali výzvu na vydání některých věcí z náhrad živého a mrtvého inventáře, jež ona od povinné osoby převzala.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů se neřídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu v této věci. Dovozuje, že pokud Nejvyšší soud na základě stanoviska publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1996 dovodil analogii týkající se šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku proti spoluoprávněné osobě na vydání adekvátní části poskytnuté náhrady, je třeba tuto analogii použít i v ostatním ve vztahu k aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., což znamená, že nemusí-li podle §20 tohoto zákona oprávněná osoba v žádosti o náhradu živého a mrtvého inventáře přesně označit věci, nelze tuto povinnost ukládat ani žalobcům. Jednak není v lidských možnostech přesněji označit živý a mrtvý inventář a jednak se tím na žalobce kladou nepřiměřeně větší povinnosti než na oprávněnou osobu žádající vydání na osobě povinné, což dovolatel označuje za porušení principu rovnosti účastníků právních vztahů a pokládá to za otázku zásadního právního významu. Odvolacímu soudu vytýká, že při úvaze, že žalobci v době společného hospodaření s Ing. K. věděli, jaký konkrétní majetek od povinné osoby převzala, nevzal v úvahu časový úsek od října 1992 do konce září 1993, kdy se stav živého a mrtvého inventáře mohl změnit. Dovozuje, že žalovaný nesplnil své povinnosti advokáta, když jednoho ze žalobců nevyzval k upřesnění žaloby, nepožádal soud o poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění výzvy a neupozornil žalobce na důsledky nesplnění požadavku soudu. I když soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích neakcentují nezbytnost písemné formy výzvy opomenuté osoby vůči spoluoprávněné osobě, je z rozsudků soudů obou stupňů zřejmé, že ústní formu výzvy odmítly, aniž by k tomu existoval jakýkoliv právní důvod. Existence řádných výzev byla prokázána několika svědeckými výpověďmi a soudy nepřihlédly k principu spravedlnosti podle evropského práva. Dále dovolatel napadá výrok o náhradě nákladů řízení, jejichž výše je neúměrná vzhledem k majetkovým poměrům žalobců a byla způsobena délkou řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci provozovali živnost samostatně hospodařícího rolníka u Ing. K., a proto není možné, že by nevěděli, o jaký živý a mrtvý inventář mohou žádat. Nepovažovali to za podstatné, byla pro ně podstatná pouze hodnota věcí. Na jedné straně tvrdí, že nebyli upozorněni na nutnost specifikace požadovaných věcí, ovšem zároveň toto upřesnění označují za nemožné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Z hlediska §237 odst. 3 o. s. ř. je rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce významné pro řešení otázky řádného uplatnění nároku spoluoprávněných osob na vydání části náhrady za živý a mrtvý inventář, jež od povinné osoby převzala jen jedna z nich.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 9. 9. 2008, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Námitce dovolatele o nerespektování právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí v této věci nelze přisvědčit, neboť kromě závěru o lhůtě k uplatnění nároku proti spoluoprávněné osobě na vydání adekvátní části poskytnuté náhrady, jež vychází ze stanoviska publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1996, nebyl vysloven právní názor na obsahové náležitosti výzvy opomenuté oprávněné osoby k vydání alikvotní části náhrady od spoluoprávněné osoby, jež náhradu živého a mrtvého inventáře od povinné osoby podle zákona o půdě (zák. č. 229/1991 Sb.) přijala.
Především je třeba vycházet z toho, že zákon č. 229/1991 Sb. je normou speciální ve vztahu k normě obecné, jíž je občanský zákoník. Zvláštní úprava se uplatní pouze tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné. Protože zákon č. 229/1991 Sb. o náležitostech výzvy k vydání části náhrady ve vztahu mezi spoluoprávněnými osobami nic nestanoví a vzhledem k tomu, že v případě nároku žalobců vůči Ing. K. nejde o nárok osoby oprávněné podle zvláštního zákona proti osobě povinné na náhradu živého a mrtvého inventáře, nelze postupovat podle ustanovení zvláštního zákona.
Již z toho, že se jedná o nárok na vydání části majetku, jenž Ing. K. od povinné osoby převzala i za žalobce, aniž k tomu byla oprávněna, plyne, že nárok žalobců proti ní je ve své podstatě omezen a přímo určen rozsahem a druhem jednotlivých náhrad, jež ona namísto nich od povinné osoby převzala; žalobci se totiž nemohou podílet na jiných náhradách než těch, jež již byly povinnou osobou vydány. Neuplatní se zde proto, a to ani analogicky, zásada uvedená v §20 odst. 3 zákona o půdě, podle nějž povinná osoba poskytne náhradu ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské nebo lesní výroby, případně podílem na jmění právnické osoby.
Pro druhy náhrad, jež povinná osoba poskytuje za živý a mrtvý inventář, je podle ustanovení §20 odst. 3 zákona o půdě rozhodujícím kriteriem reálná možnost poskytnout náhradu ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství, a pro případ, že to není možné, zákon stanoví zvláštní způsob vypořádání, takže tu neplatí ani vázanost žalobním návrhem ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1996). Tato zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení §20 odst. 3 zákona o půdě se však uplatní pouze ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou, nikoliv ve vztahu mezi spoluoprávněnými osobami navzájem, z nichž jedna uplatňuje nárok na vydání části majetku, který druhá obdržela nad svůj podíl a odmítá jej vydat. Zde platí obecná občanskoprávní úprava.
V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávný právní názor na prekluzi nároku žalobců pro včasné neuplatnění konkrétních požadavků každého z nich na vydání věcí či jiného majetku, jenž Ing. K. od povinné osoby převzala. Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na názoru o chybějící přesné specifikaci jednotlivých věcí ve výzvě k jejich vydání, nýbrž spočívá na skutkovém závěru, že ústně ani písemně nebyla Ing. K. žalobci vyzvána k vydání konkrétních věcí, určitých majetkových hodnot či k poskytnutí části jiného druhu náhrady, jež ona od povinné osoby převzala.
Ostatní námitky v dovolání se týkají skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn. Námitky nesprávného skutkového zjištění zakládají dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. nelze uplatnit (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání je výslovně podáno i proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání do tohoto výroku směřuje tedy proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst.1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a stručné vyjádření žalovaného, postrádající věcnou argumentaci, nelze považovat za potřebné k účelnému bránění práva.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu