ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2561.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2561/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Š. B. , zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 66, proti žalovanému statutárnímu městu Pardubice , se sídlem úřadu v Pardubicích, Pernštýnské nám. 1, o náhradu škody, vedené o Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 136/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. října 2008, č. j. 23 Co 288/2008-298, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 26,25 % základu nároku, se zamítá, jinak se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se vůči žalovanému městu (dále též jen „žalovaný“) a původně i vůči druhým žalovaným Vodohospodářským stavbám, a. s., Hradec Králové, domáhala, aby jí společně a nerozdílně nahradili škodu ve výši 638.573,- Kč s příslušenstvím, vzniklou snížením tržeb a zaplacením úroku z úvěru, který si byla nucena vzít v souvislosti s rekonstrukcí prováděné na ulici Sladkovského v Pardubicích od 23. 5. 1997 do 15. 10. 1998 druhou žalovanou na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným městem jako objednatelem a druhou žalovanou jako zhotovitelem. Žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí domu č. p. 482 na této ulici, v němž provozuje FEMINA CLUB – parfumerii, kosmetické a další služby. Po uvedené období byla ulice jen obtížně přístupná, přístup do provozovny žalobkyně byl prokazatelně ztížený, přes výkopy nebylo ve všech místech dostatečné zajištění podlážkami ze dřeva, po dešti byla ulice plná jam a kaluží a v důsledku odlivu zákaznic ušel žalobkyni zisk. Kromě toho si byla nucena vzít na výplaty mezd svých zaměstnanců a sociálního zabezpečení úvěr, z nějž zaplatila úroky.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 4. 2002, č. j. 20 Co 392/2001-137, zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 6. 2001, č. j. 10 C 136/99-126, kterým soud prvního stupně vyslovil, že je základ nároku vůči žalovanému městu opodstatněn, vůči druhému žalovanému byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č. j. 10 C 136/99-222, rozhodl, že základ žalobního nároku je vůči žalovanému městu opodstatněn v rozsahu 23,75 % a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Dospěl k závěru, že ačkoli stavební povolení na rekonstrukci ulice Sladkovského uložilo žalovanému mimo jiné podmínku zabezpečit bezpečný pohyb alespoň dvěma proudům chodců po obou stranách ulice s bezpečnými vstupy do všech domů a nejméně po 50 metrech umožnit chodcům bezpečný přechod z jedné strany ulice na druhou, při provádění stavby nebyly tyto podmínky vždy dodrženy, zejména v ulici Sladkovského mezi Smilovou ulicí a třídou Míru nebyl přístup k přilehlým nemovitostem podle požadavku stavebního povolení zajištěn. Došlo tedy k omezení pěších uživatelů komunikace nad přijatelnou a odůvodnitelnou mez, přičemž nebyl-li zabezpečen pohyb pěších zákaznic, jež tvořily převážnou většinu klientely žalobkyně, nastal odliv zákazníků a náhlý pokles tržeb oproti předchozím rokům. Škoda v rozsahu 95 % představuje „zbytečnou škodu“, která by žalobkyni nevznikla, pokud by nedošlo k porušení podmínek uvedených ve stavebním povolení a v rozhodnutích o uzavírkách komunikace (zbylých 5 % představuje okruh zákazníků, které by od návštěvy provozovny odradila již jen uzavírka komunikace). Jelikož však tyto povinnosti byly právními předpisy a správními rozhodnutími uloženy zhotoviteli stavby (Vodohospodářským stavbám, a. s., Hradec Králové), činí podíl odpovědnosti žalovaného na způsobené škodě pouze ¼ ze „zbytečné škody“, tj. 23,75 % z 95 % z celkového žalobn ího nároku. Žalovaný totiž neprokázal, že by se domáhal všemi dostupnými právními prostředky proti zhotoviteli plnění jeho právních povinností při výstavbě tím, že by mu uděloval vhodné pokyny, popř. uplatňoval smluvní sankce atd., čímž porušil §415 obč. zák.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 23 Co 304/2004-248, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku opodstatněn není a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Konstatoval, že žalobkyně nesplnila pokyn vyslovený již v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu a neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti kdy, jak a čím žalovaný naplnil liknavost nebo nevhodné provádění rekonstrukce ulice Sladkovského, popř. dal nevhodné pokyny zhotoviteli díla. Nebylo tedy zjištěno, že by byla rekonstrukce ulice prováděna nevhodnými postupy či pokyny objednatele díla (žalovaného) adresované zhotoviteli.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2008, č. j. 25 Cdo 1905/2005-280, byl k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V prvé řadě bylo odvolacímu soudu vytknuto, že nesprávně rozhodl tzv. negativním mezitímním rozsudkem, tj. že základ nároku žalobkyně vůči žalovanému není opodstatněn, ačkoli správně měla být žaloba (pokud ani její základ není důvodný) zamítnuta. Dovolací soud dále poukázal na §24 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2006 s tím, že na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích může být provoz částečně nebo úplně uzavřen, popř. může být nařízena objížďka. Nikdo však nemá nárok na náhradu případných ztrát, jež mu v důsledku uzavírky nebo objížďky vzniknou. Úprava v §24 odst. 2 a 4 zákona č. 13/1997 Sb. počítá s tím, že jsou-li v souvislosti s opravami či rekonstrukcemi uzavírány pozemní komunikace, neodškodňují se nepříznivé důsledky uzavírek pro jejich uživatele či další osoby. Je však třeba odlišit uzavírku komunikace od znepřístupnění nemovitostí s komunikací souvisejících, neboť zákon výslovně ukládá, aby ani při uzavírce nebyl přístup k nim znemožněn. Pokud dodavatel stavby ani stavebník uvedené povinnosti nesplnili, ačkoli k tomu byli zavázáni stavebním povolením a rozhodnutími o uzavírce, porušili svou právní povinnost ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. V návaznosti na skutková zjištění, že přístup k provozovně žalobkyně byl stavebními pracemi omezen nebo občas i zcela znemožněn, je nepochybné, že žalovaný porušil jemu uloženou povinnost (nikoli jen povinnost tzv. generální prevence); vyjádření podílu účasti žalovaného na vzniku škody formou zlomku odvíjeného od porušení povinnosti vynucovat splnění stavebních podmínek na zhotoviteli proto nemá význam. Rozhodné je, zda a nakolik zjištěná omezení přístupu k provozovně, a to omezení zbytečná (tj. nad rámec stavebního povolení a právního předpisu), vedla (byla v příčinné souvislosti) k odlivu zákazníků a tím ke ztrátě zisku. Je nutné také zohlednit vlastní specifické situace osob se zdravotními obtížemi, které nemohly zaparkovat přímo před provozovnou nebo měly problémy s pohybem po přístupových lávkách k domu.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 23 Co 288/2008-298, změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ žalobního nároku je vůči žalovanému dán v rozsahu 50 %; ohledně výše nároku a nákladů řízení odkázal na konečné rozhodnutí ve věci. Dospěl k závěru, že žalované město jako stavebník porušilo povinnost vyplývající ze stavebního povolení na uvedené stavební úpravy, podle kterého mělo zajistit bezpečnost chodců při pohybu na dotčených komunikacích. Odpovídá proto žalobkyni podle §420 obč. zák. za škodu vyvolanou úbytkem zákazníků a následným snížením tržeb. Na rozdíl od soudu prvního stupně nemá odvolací soud za to, že by z hlediska příčinné souvislosti bylo možno kvantifikovat skupiny potenciálních zákazníků, kteří nenavštívili provozovnu jen proto, že se k ní nemohli dostat automobilem, a těch, kteří provozovnu žalobkyně nenavštívili z důvodu řádně nezajištěného přístupu. Přístup k jednotlivým prodejnám byl v různém období a v rozdílné míře ztížen, přičemž sebelepší zabezpečení přístupu komunikace i provozoven by s ohledem na rozsah stavebních prací způsobilo úbytek zákazníků. Odvolací soud konstatoval, že okruh takto ztracených zákazníků nelze jednoznačně určit a že výši škody nelze zjistit, proto za použití §136 o.s.ř. dovodil, že zhruba polovina potenciálních zákazníků byla ovlivněna samotnou povahou a délkou uzavírky komunikací a druhá polovina ztíženým přístupem. Zohlednil přitom, že práce proběhly bez průtahů, za součinnosti zúčastněných stran díla, šlo o dlouhodobé omezení delší jak jeden rok v širším centru města Pardubice, přihlédl přitom k charakteru klientely žalobkyně i oboru jejího podnikání.
Proti tomuto rozsudku podalo žalované město dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle písm. c) o.s.ř. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně interpretoval závazný právní názor dovolacího soudu, a jeho rozsudek proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. V průběhu řízení bylo prokázáno, že po celou dobu rekonstrukce byl umožněn přístup k přilehlým nemovitostem a celá ulice byla průchozí, i když někdy s určitými obtížemi. Krátkodobé porušení podmínek stavebního povolení (chybějící mostky, absence oboustranného zábradlí u přechodových můstků a dvoumadlového zábradlí nebo oplocení u výkopů) mělo jen velmi malý vliv na přístup k přilehlým nemovitostem a na odliv zákazníků. Rekonstrukce uvedeného rozsahu vždy nutně vede k výraznému omezení tržeb všech dotčených podnikatelů, provozovny jsou dostupné jen pěšky a i při stoprocentním splnění podmínek stavebního povolení je zákazník dotčen hlukem, zápachem, špínou a musí se vyhýbat místům, kde se aktuálně pracuje. Významný vliv na pokles tržeb má nepochybně i to, že velká část zákazníků se dopravuje k provozovně autem, většina jich tak činí z důvodu pohodlí; je třeba také přihlédnout k faktu, že asi 50 % zákazníků byly ženy po závažné nemoci. Řádné zajištění průběhu rekonstrukce dokresluje také fakt, že proti způsobu provádění rekonstrukce nebyly po celou dobu jejího provádění žádné stížnosti ani ze strany žalobkyně ani dalších dotčených osob. Pokud však žalobkyně proti způsobu provádění rekonstrukce neměla námitek a nečinila nic k odvrácení hrozící škody, nesplnila povinnost jí uloženou §417 obč. zák. I kdyby tedy žalobkyni nějaká škoda vznikla, sama k jejímu vzniku svým nekonáním přispěla. Určení výše nároku úvahou podle §136 o.s.ř. je pak spekulací, ke které se odvolací soud uchýlil pro nedostatek vodítek k určení její přesné výše. Poloviční podíl žalovaného na vzniklé škodě je zjevně neodpovídající. Dovolatel má za to, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní, neboť neprokázala příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody. Ztráta na tržbách proto vznikla žalobkyni pouze v důsledku uzavírky pozemní komunikace, na jejíž náhradu však žalobkyně nemá ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. nárok. Rozhodnutí v uvedené věci je podle názoru dovolatele zásadní, neboť má význam pro další rekonstrukce ulic; na obec jsou nepřiměřeně přenášeny ztráty podnikatelů vzniklé jejich uzavírkou. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) zastoupeným zaměstnancem [§241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je zčásti přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné, zčásti přípustné není. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bylo vyhověno v rozsahu 50 %. Z porovnání obsahu rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně je pak zřejmé, že ke změně rozsudku soudu prvního stupně ohledně důvodnosti žaloby došlo jen v rozsahu 26,25 %, neboť o tom, že nárok žalobkyně v rozsahu 23,75 % je opodstatněný, rozhodly shodně. Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo shodně se soudem prvního stupně rozhodnuto o důvodnosti žaloby, je tedy výrokem potvrzujícím.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval; může se jednat i o použití předpisu procesního.
Odvolací soud změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně za použití §136 o.s.ř. s ohledem na podstatně ztíženou možnost zjištění rozsahu odpovědnosti za způsobenou škodu; opřel se tedy o procesní nástroj sloužící k určení výše nároku za situace, kdy již je otázka existence nároku, opřená o náležité zjištění, resp. hodnocení rozhodných skutečností pro tento závěr, jednoznačně vyřešena. I když lze dovolateli přisvědčit, že nepoměrné obtíže či nemožnost zjištění výše, jak zmiňuje ustanovení §136 o.s.ř., se mohou vázat teprve k výši nároku, nikoliv k jeho základu, nelze z tohoto důvodu považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Není totiž pochyb o tom, že zjištění rozsahu odpovědnosti je v posuzované věci velmi obtížné a těžko zjistitelné (to ostatně připouští i žalovaný v dovolání). Za této situace odvolací soud nepochybil, jestliže poměr, v jakém se příčiny na straně žalovaného podílely na vzniklé újmě, stanovil úvahou, založenou na zhodnocení relevantních okolností.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat ani to, že by se neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu ve zrušovacím rozsudku, neboť z hlediska příčin vedoucích ke vzniku škody odlišil samotnou uzavírku komunikace, s níž se odpovědnost za škodu způsobenou omezením přístupnosti nespojuje, od omezení přístupu k nemovitosti žalobkyně vyvolaného porušením povinností stanovených ve stavebním povolení. Dovolatel nezpochybňuje okolnost, že podmínky vymezené pro zajištění přístupu nebyly vždy splněny, tedy není pochyb o tom, že žalovaný porušil právní povinnost, v jejímž důsledku vznikla žalobkyni škoda. Za situace, kdy se na snížení tržeb podílelo více faktorů, tj. uzavírka samotná, komplikovanější přístup s tím spojený, který mohl část zákazníků odradit, a konečně i nedostatečně zabezpečený přístup do provozovny, za nějž jedině žalovaný odpovídá, šlo ve sporu právě o určení podílu těchto jednotlivých příčin na celkovém snížení návštěvnosti provozovny.
Odvolací soud své závěry ohledně dopadu jednotlivých vlivů na pokles příjmů z provozovny podrobně vyložil a náležitě zdůvodnil, přičemž je zároveň opřel o provedená skutková zjištění. Námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatněná dovolatelem, představuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podle této úpravy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Platí přitom, že nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Odvolací soud v posuzované věci vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která vyplývají z provedených důkazů; dovolatel v tomto směru konkrétní výhrady nevznáší a jeho nesouhlas se vztahuje k hodnocení důkazů či okolností, které podle něj měly být zjišťovány pro právní posouzení věci, včetně tvrzení, že ze znaleckého posudku bylo možno dovodit, že pokud by žalobkyně na závadný stav upozornila, došlo by k okamžité nápravě a škoda by nevznikla v takovém rozsahu. Jestliže ovšem, jak již bylo řečeno, odvolací soud v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu rozlišil jednotlivé příčiny žalobkyní tvrzené újmy a jestliže nesouhlas dovolatele je jen polemikou se závěrem o konkrétním rozsahu, nelze dovodit, že by zmíněný dovolací důvod byl naplněn.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalovaného z hlediska uplatněných dovolacích námitek opodstatněné, proto je Nejvyšší soud České republiky zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.). Dovolání směřující proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, které není přípustné, pak bylo podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve věci bylo dosud rozhodnuto mezitímním rozsudkem, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu