ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3416.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3416/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Z. U. , zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem Nový Bor, Generála Svobody 788, proti žalované Krajské správě silnic Libereckého kraje, příspěvkové organizaci, IČO 70946078, se sídlem Liberec VI, České mládeže 632/32, zastoupené JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem Praha 1, Náprstkova 214/7, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 338/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 4. 2010, č.j. 30 Co 581/2007 – 168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody vzniklé při dopravní nehodě způsobené závadou ve sjízdnosti komunikace.
Okresní soud v Liberci (poté co Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud prvního stupně rozsudky ze dne 16. 9. 2004 a 4. 10. 2005 žalobu opakovaně zamítl, a Vrchní soud v Praze tyto rozsudky usneseními ze dne 31. 5. 2005 a 9. 9. 2006 opakovaně zrušil a druhým citovaným usnesením věc postoupil Okresnímu soudu v Liberci jako soudu věcně příslušnému) rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č.j. 14 C 338/2006-132, uložil žalované zaplatit žalobci 112.646 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007-145, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č.j. 25 Cdo 3217/2008-159, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007-145, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu nesprávné posouzení pasivní věcné legitimace žalované.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 4. 2010, č.j. 30 Co 581/2007-168, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu co do částky 102.000,- Kč zamítl, a co do částky 10.646,- Kč rozsudek okresního soudu zrušil, včetně výroku o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 20. 1. 2002 došlo k dopravní nehodě autobusu, který řídil žalobce. Dopravní nehoda byla zapříčiněna námrazou na vozovce, jejíž výskyt řidič nemohl předvídat. Na základě znaleckého posudku byla škoda na autobuse vyčíslena na 102.000 Kč a cena za odtah činila 10.645,95 Kč.
Okresní soud na základě smlouvy o koupi najaté věci ze dne 21. 12. 1998 uzavřené mezi žalobcem jako nájemcem a Ing. J. H. jako pronajímatelem, v níž bylo mimo jiné dohodnuto, že nájemce odpovídá objektivně za škody na předmětu nájmu a náklady spojené s odstraněním škod jdou k jeho tíži, dospěl k závěru, že žalobci svědčí aktivní legitimace k uplatnění náhrady škody. Pasivní legitimaci žalované dovodil z obsahu příkazní smlouvy mezi Ředitelstvím silnic a dálnic České republiky (dále jen “ŘSD ČR“) a Správou a údržbou silnic Česká Lípa (právní předchůdce žalované) ze dne 2. 1. 2002. Okresní soud konstatoval, že žalovaná neprovedla kontrolu a údržbu příslušného úseku silnice, svou nedbalostí zavinila nesjízdnost silnice a mezi touto nedbalostí a vznikem škody existuje příčinná souvislost.
Krajský soud dospěl k závěru, že právní posouzení zjištěného skutkového stavu okresním soudem není správné, neboť žalobce v době, kdy došlo k poškození vozu, nebyl jeho vlastníkem. Poškozením vozu v důsledku škodné události došlo ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, nikoliv nájemce vozu, neboť rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté se projevil v majetkových poměrech jeho vlastníka. Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani smlouva o koupi najaté věci ze dne 21. 12. 1998, podle níž „nájemce odpovídá objektivně za škody způsobené ztrátou, zničením nebo poškozením předmětu nájmu, s výjimkou škody způsobené pronajímatelem nebo osobami, jimž pronajímatel umožnil přístup k předmětu nájmu bez ohledu na zavinění“ a „veškeré náklady spojené s odstraněním škod jdou k tíží nájemce, přičemž škodná událost nezbavuje nájemce povinnosti hradit nájemné“ [viz čl. II. bod 4) a 5) smlouvy].
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho měnícímu výroku) podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesouhlasí se závěrem, že není aktivně věcně legitimován k uplatnění náhrady škody vzniklé poškozením autobusu, protože nebyl jeho vlastníkem, ale pouze nájemcem, a nemohla mu tak vzniknout škoda. Tvrdí, že veškeré negativní následky nehody nesl právě on, poukazuje na to, že aktivní legitimace byla zdůvodněna v rozsudku okresního soudu ze dne 31. 7. 2006 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3217/2008 nebyla zpochybněna. Na podporu svého názoru odkazuje na smlouvu o koupi věci najaté ze dne 21. 12. 1998 a zdůrazňuje, že ve věci vždy na základě této smlouvy jednal s pojišťovnou, popř. s dalšími subjekty, v pozici poškozeného. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolací soud přihlíží k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (zmatečnosti) a také k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, aniž byly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však ze spisu nepodávají.
V projednávané věci dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho měnící výrok rozsudku spočívá), že žalobce (vzhledem k tomu, že nebyl ke dni škodné události vlastníkem havarovaného autobusu) nemá aktivní věcnou legitimaci domáhat se vůči žalované náhrady škody spočívající ve snížení hodnoty autobusu v důsledku škodné události oproti jeho hodnotě před poškozením.
Rozsudek odvolacího soudu se v napadené části opírá o právní závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 21, pod C 1514 ), podle kterého byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová společnost a nikoliv žalobce, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy; závazky nájemce sjednané pro případ zničení (poškození) předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. Od tohoto právního názoru, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v odůvodnění rozsudku ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněného pod č. 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Uvedený závěr nejsou způsobilé zvrátit ani námitky uplatněné v dovolání. Ujednání obsažená ve smlouvě o koupi najaté věci ze dne 21.12.1998 (jimiž žalobce i soud prvního stupně odůvodňují aktivní legitimaci žalobce) jsou závazná pouze mezi účastníky této smlouvy a nemohou měnit zákonnou úpravu náhrady škody s právními účinky pro osoby jiné, včetně žalované. Navíc dikce ustanovení citované smlouvy, na něž odkazuje dovolatel, nasvědčuje spíše tomu, že strany předpokládaly, že poškozením věci vzniká škoda leasingovému pronajímateli; měla-li by vzniknout nájemci, bylo by nelogické, aby bylo ujednáno, že za ni nájemce odpovídá, popřípadě že náklady spojené s odstraněním škod jdou k jeho tíži. Rovněž okolnost, že žalobce na základě uvedené smlouvy vždy jednal s pojišťovnou, popřípadě dalšími subjekty „v pozici poškozeného“, nemůže založit jeho aktivní legitimaci, tedy subjektivní právo na náhradu škody vyplývající z hmotněprávních předpisů. V rozsudku č.j. 25 Cdo 3217/2008-159 se Nejvyšší soud (vzhledem k vázanosti dovolacími námitkami) otázkou aktivní legitimace žalobce nezabýval.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení žalované, jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu