ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3734.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3734/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce K. T. , zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem, se sídlem Týnec nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalované JUDr. V. O. , zastoupené JUDr. Stanislavem Řemínkem, advokátem, se sídlem Benešov, Husovo náměstí 555, o 1.277.693,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 131/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2008, č.j. 26 Co 579/2007-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Stanislava Řemínka, advokáta, se sídlem Benešov, Husovo náměstí 555, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 1.227.693,- Kč, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná advokátka jako jeho zástupkyně nesprávně postupovala v soudním řízení, v němž nebyl úspěšný. Škodu představují náklady soudního řízení v jednotlivých stupních a částka, která byla předmětem uvedeného řízení, neboť jejího zaplacení se již pro promlčení nelze úspěšně domáhat.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 12. 7. 2007, č.j. 4 C 131/2006-131, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce, zastoupený žalovanou jako advokátkou, se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 574/98 neúspěšně domáhal zaplacení dlužného nájemného po nájemci nemovitosti, jejímž byl spoluvlastníkem. Vyčerpal přitom všechny řádné i mimořádné opravné prostředky a soudy shodně dospěly k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného. S ohledem na vznesení námitky promlčení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba v projednávané věci byla podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§106 odst. 1 ve spojení s §100 odst. 1 větou druhou obč. zák.). Žalobce se o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dnem nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci zaplacení nájemného, tj. dne 22. 7. 2003. Ve vztahu ke škodě, jež měla žalobci vzniknout v souvislosti s řízením u Nejvyššího soudu, byl pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto žalobcovo dovolání, tj. 19. 12. 2003. Žaloba v projednávané věci byla podána 18. 7. 2006, promlčecí doba tedy uběhla před podáním žaloby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č.j. 26 Co 579/2007-169, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že promlčení práva na náhradu škody způsobené výkonem advokacie se řídí ustanovením §106 obč. zák. a že u všech v žalobě uplatněných nároků, vyjma nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení, je rozhodný okamžik nabytí právní moci potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Argument žalobce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, uplatněný v odvolání, zhodnotil jako nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje v posouzení počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody. Namítá, že při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby nelze bez dalšího vycházet z okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí, je nutné zabývat se tím, kdy se poškozený „ skutečně a věrohodně“ dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o vzniku škody. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že se o tom, že mu nesprávným postupem advokátky vznikla škoda, dozvěděl až z rozhodnutí Ústavního soudu, tj. dne 23. 8. 2004. Vytýká soudům obou stupňů, že v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí údaje, které jsou v rozporu se skutečností (že nesplnil svou povinnost uvést všechny rozhodné skutečnosti, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy uplatnil až v odvolacím řízení). Má za to, že soud prvního stupně pochybil, když nevyhověl souhlasnému návrhu obou stran na přerušení řízení do skončení jiného řízení, čímž mohlo dojít k vyjasnění sporu. Napadá rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud žalované přiznaly náhradu nákladů řízení, přestože žalobci svým pochybením způsobila škodu, a poté vznesla námitku promlčení. Tento postup považuje za odporující dobrým mravům. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby byla již mnohokrát soudy řešena a odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolání tudíž nesplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto žalovaná navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím v dané věci. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit a založit jeho přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod spočívající v nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.), ani důvod, jímž jsou vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), pokud taková vada nezahrnuje řešení otázky zásadního právního významu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2653/2009).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatel otázku zásadního právního významu spatřuje především v posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody (§106 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445).
Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna jen na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě konkrétních skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si poškozený utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, uveřejněný v Souboru pod č. C 5081).
Podle dovoláním nezpochybnitelného skutkového závěru soudu prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací, se dovolatel dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda (s výjimkou škody představované náklady řízení před dovolacím soudem) a kdo za ni odpovídá, nejpozději dnem nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2003, č.j. 39 Co 21/03-119, tedy dnem 22. 7. 2003; o škodě spočívající v nákladech dovolacího řízení se dozvěděl nejpozději doručením rozsudku Nejvyššího soudu, tj. 19. 12. 2003. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá a dovolatel netvrdil a ani v dovolání netvrdí, že by se z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dozvěděl nějaké nové rozhodné skutečnosti o vzniku škody či osobě škůdce, které do té doby neznal. Má-li dovolatel za to, že se o osobě, která mu škodu způsobila, a o výši škody dozvěděl až z rozhodnutí Ústavního soudu, pak zjevně zaměňuje vědomost o skutkových okolnostech významných pro uplatnění náhrady škody s jejich právním posouzením. Pokud tedy namítá, že až z rozhodnutí Ústavního soudu se (definitivně) dozvěděl o nesprávnosti právního názoru na věcnou pasivní legitimaci žalovaného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 574/98, pak toto „zjištění“ (ve skutečnosti právní závěr) je ve smyslu výše citovaných judikatorních závěrů pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby irelevantní.
Napadený rozsudek je v souladu i s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, na který poukazuje dovolatel, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy poškozený obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná, a že z hlediska promlčení neplatí automaticky, že teprve datem právní moci trestního příkazu (rozsudku), jímž byl škůdce odsouzen za trestný čin, kterým škodu způsobil, se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Dovoláním napadený rozsudek totiž není založen na dovolatelem kritizovaném názoru, že platí automaticky, že teprve dnem právní moci občanskoprávního rozsudku se poškozený dovídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá,
Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že žalobce podal žalobu proti žalované advokátce po skončení subjektivní promlčecí doby, a dovodil-li se zřetelem k tomu, že nároky na náhradu škody jsou promlčeny, je jeho právní posouzení věci v souladu s hmotným právem i judikaturou, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemá zásadní právní význam.
Dovolatelem uplatněné výhrady k procesnímu postupu soudů obou stupů představují námitky vad řízení, jež však nezahrnují řešení otázek zásadního právního významu (tj. sporných otázek výkladu procesněprávních předpisů), jež by dovolatel předestřel dovolacímu soudu k posouzení, a tedy nemohou založit přípustnost dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu je dovoláním výslovně napadán i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 12.360,- Kč včetně 20 % DPH (§3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3 a §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a §137 odst. 3 o. s. ř.). Důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by bylo možné výjimečně náhradu nákladů dovolacího řízení žalované nepřiznat (§150 o. s. ř.), dovolací soud neshledal.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu