ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4159.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4159/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) V. V., b) F. V. a c) J. V. , všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Krupičkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Holčovická 2924, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupená prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o 1.150.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 494/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2008, č. j. 21 Co 162/2008-628, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody ve výši 4.000.000,- Kč na „nákladech rekonstrukce a unikajícím výnosu z domu“, který byl částečně demolován na základě později zrušeného rozhodnutí odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 5.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2000, č. j. 54 Co 170, 171/2000-188, potvrdil rozsudek ze dne 27. 10. 1999, č. j. 8 C 268/95-156, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 2. 2000, č. j. 8 C 268/95-175, zamítl žalobu na zaplacení částky 3.406.150,- Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení přesahujícího 17 % z částky 593.850,- Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 593.850,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 3. 4. 1995 do zaplacení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co mezitímním rozsudkem ze dne 8. 4. 1997, č. j. 8 C 268/95-21, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1998, č. j. 16 Co 361, 362/97-42, bylo pravomocně vysloveno, že žaloba je co do základu po právu (dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, č. j. 25 Cdo 304/99-73, odmítnuto jako nepřípustné).
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2002, č. j. 25 Cdo 2575/2000-209, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. 54 Co 170, 171/2000-188, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 10. 1999, č. j. 8 C 268/95-156, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2000, č. j. 8 C 268/95-175, s výjimkou výroku o platební povinnosti žalované v částce 593.850,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 3. 4. 1995 do zaplacení, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyložil, že vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu. U škody vzniklé na věci použité a částečně opotřebované pak musí být přihlédnuto k obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu. Dále dovodil, že rozsah náhrady škody nelze činit závislým na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody. Soudy tedy nepostupovaly správně, když odvíjely výši škody od okolnosti, že žalobci dům po vzniku škody prodali, tedy od jiné okolnosti, než která byla příčinou vzniku škody; zároveň nepřikládaly rozhodující význam tomu, že škoda žalobcům vznikla v rozsahu, v němž se poškozením domu snížil jejich majetkový stav (hodnota domu před demoličními zásahy) o částku odpovídající nákladům na uvedení domu do stavu před provedením částečné demolice.
Rozsudek ze dne 18. 2. 2005, č. j. 8 C 494/2002-432, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě vyhověl v částce 401.050,- Kč s příslušenstvím a v částce 3.005.100,- Kč žalobu zamítl, byl k odvolání obou účastníků usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, č. j. 21 Co 285/2005-471, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně s tím, že otázka určení rozsahu škody, která žalobcům v důsledku nezákonného rozhodnutí správního orgánu o demolici domu žalobců jeho částečnou demolicí vznikla, je otázkou odbornou, pro jejíž zodpovězení soud správně ustanovil znalce. V souladu s názorem Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, že rozsah škody je třeba stanovit jako výši prostředků nutnou k obnovení původního majetkového stavu poškozených, bylo proto třeba, aby byl podle možností stav domu žalobců před a po částečné demolici co nejlépe zjištěn. Uložil soudu prvního stupně, aby provedl důkazy nabízené účastníky ke zjištění stavu domu před a po částečné demolici a aby si vyžádal revizní znalecký posudek, u něhož bude důsledně trvat na zodpovězení zadaného úkolu, který byl uložen již znalci Ing. Babickému.
Po doplnění dokazování Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, č. j. 8 C 494/2002-602, zamítl žalobu na zaplacení částky 3.406.150,- Kč s 19% úrokem z prodlení ročně od 3. 4. 1995 do zaplacení a 2% úroku z prodlení ročně z částky 593.850,- Kč od 3. 4. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že obvyklá cena nemovitosti žalobců činila ke dni 7. 9. 1993 částku 2.700.000,- Kč (2.043.750,- Kč za dům č. p. 507 v Praze 5, 624.000,- Kč za pozemek). Podle posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r.o. (dále též jen „znalecký ústav“) lze náklady na obnovu nemovitosti do provozuschopného stavu (1.119.992,- Kč) vyjádřené odborným odhadem společnosti SINPOS s.r.o. ke dni 31. 1. 1992 považovat za věrohodné. Dále znalecký ústav konstatoval, že až do doby zahájení částečné demolice dne 7. 9. 1993 byl dům vybydlován a devastován, ke dni demolice byl v havarijním stavu, nebyla provedena žádná oprava ani zabezpečení domu, nelze stanovit skutečný rozsah částečné demolice a neexistuje věrohodný důkaz skutečného technického stavu domu před demolicí. Protože tedy rozsah poškození domu a tím ani výši škody způsobené žalobcům v důsledku nezákonného rozhodnutí správního orgánu nelze podle závěrů revizního znaleckého posudku přesně stanovit, postupoval soud podle ustanovení §136 o.s.ř., neboť v projednávané věci jde o situaci, kdy byl nárok žalobců prokázán co do svého základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku, jde tedy o posouzení skutkové. S ohledem na znaleckým ústavem stanovenou obvyklou cenu domu ke dni 7. 9. 1993 ve výši 2.043.750,- Kč nemohla škoda způsobená žalobcům dosáhnout výše žalované částky 4.000.000,- Kč. Stav domu k 6. 2. 1994 popisuje technická zpráva Ing. O. C. z února 1994, dům byl částečně demolován (v havarijním stavu byl již v lednu 1992) a odhad nákladů na statické zabezpečení a zajištění domu byl stanoven na částku 751.660,- Kč. Soud tedy od obvyklé ceny domu 2.043.750,- Kč odečetl náklady na uvedení budovy do provozuschopného stavu v částce 1.119.992,- Kč. Vzhledem k tomu, že došlo pouze k částečné demolici domu, považoval soud za adekvátní přibližně 50 % takto zjištěného rozdílu, přičemž náhrada v takovém rozsahu již byla žalobcům v předchozím řízení přiznána.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 21 Co 162/2008-628, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení 1.150.050,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Soud prvního stupně s ohledem na závěry Nejvyššího soudu ustanovil znalecký ústav, nechal vyhotovit revizní znalecký posudek a jestliže stanovil výši škody způsobem, který mu umožňuje ustanovení §136 o.s.ř., přičemž tento svůj postup řádně odůvodnil, je proti jeho závěrům argumentace žalobců lichá. Žalobci neprokázali, že by byl dům v lepším stavu než tak, jak vyšlo v řízení najevo; u výše skutečné škody pak nelze vycházet ze současných cen, nýbrž z cen v době, kdy k takové škodě došlo.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňují podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci podle nich spočívá v tom, že soudy zaujaly ve věci chybný právní názor, když si neověřily tvrzení žalobců, že jejich skutečná škoda není vyčíslena tak, aby postihovala výši reálného poškození předmětného činžovního domu, a když při zdůvodnění svého postupu ve smyslu §136 o.s.ř. při vyčíslení výše škody použily ne zcela logicky a věcně technicky zdůvodnitelného přístupu (metodiky). Soud prvního stupně totiž částku představující náklady na uvedení domu do provozuschopného stavu odečetl od obvyklé ceny stanovené v revizním posudku podle jiných principů a kritérií. Žalobcům se částka 500.000,- Kč, kterou soud shledal jako adekvátní náhradu škody, jeví nepřiměřená, když je její výše v rozporu s obsahem technické zprávy Ing. O. C., který zpracoval rozpočet a vyčíslil náklady nutné pro zajištění stability stavby na 751.660,- Kč, když tyto náklady vznikly v důsledku částečné demolice a představovaly nikoliv náklady na zhodnocení domu, ale jen náklady na jeho uchování. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se se závěry obou soudů ztotožňuje a odkázala na svá předchozí vyjádření. Má za to, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně jejich tvrzení o výši škody a ani soudem ustanovený znalecký ústav nebyl ve svém revizním posudku schopen výši škody přesně určit, proto soud při určení výše škody způsobem podle §136 o.s.ř. postupoval zcela v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 24. 6. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně 1.150.050,- Kč s příslušenstvím, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.], přičemž předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto hlediska bez významu, neboť v něm odvolací soud nezavázal soud prvního stupně svým právním názorem; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Námitky, jimiž dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost zjištění rozsahu a výše škody, směřují zčásti proti správnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Tento dovolací důvod uplatňují dovolatelé ve vztahu k aplikaci ustanovení §136 o.s.ř., přičemž předkládají vlastní představu o tom, jak měla být volná úvaha soudu vedena.
Podle §136 o.s.ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Ustanovení o určení výše nároku úvahou soudu lze užít v situaci, kdy poškozený prokáže v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, a to ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13/1985 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Účelem dovolacího řízení pak není podrobný přezkum kvantifikace rozsahu škody postupem podle §136 o.s.ř., jestliže podmínky pro takový postup byly splněny; to platí zejména tehdy, může-li být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jako je tomu i v této věci. Není pochyb o tom, že podmínky pro určení výše náhrady škody volnou úvahou soudu podle §136 o.s.ř. v dané věci dány byly, byť dovolateli namítaný postup soudu, jímž výslednou částku odůvodnil, lze sice považovat za poněkud nadbytečně pracující s hodnotami, které pro samotné zdůvodnění výše škody nemají podstatný význam, nicméně nelze především přehlédnout, že stav nemovitosti před částečnou demolicí ani po ní nebylo možno spolehlivě určit (důkazní břemeno v tomto směru tíží poškozené, kteří takovou důkazní situaci ani v dovolání nezpochybňují), proto jakákoliv úvaha odvozená od přibližného stavu mohla být znovu jen přibližná stejně jako výsledná částka, která byla soudem stanovena coby přiměřená výše škody (593.850,- Kč za částečnou demolici domu v havarijním stavu).
Protože tedy aplikace ustanovení §136 o.s.ř. není v rozporu s hmotným právem ani ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nelze napadenému rozhodnutí přisuzovat po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 os.ř., a tedy ani dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu svých nákladů právo, zatímco vyjádření žalovaného státu prostřednictvím advokáta za stavu, kdy je dovolání nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu