ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4691.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4691/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Pionýr , sdružení , IČO 00499161, se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 977/24, zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská 522/21, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o 19.500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 199/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2009, č.j. 62 Co 31/2009-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 19.500.000,- Kč z titulu náhrady obvyklé ceny nemovitostí ve výši 18.000.000,- Kč a nákladů ve výši 1.500.000,- Kč na opravy a údržbu nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 2416, pro k. ú. Moravská Ostrava, obec Ostrava, jejichž vlastníkem se měl stát na základě smlouvy uzavřené dne 20. 12. 2004 (dále jako „Smlouva“) s Fondem dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále „Fond“).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. července 2008, č.j. 18 C 199/2007-36, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti, jež byly podle zápisu v katastru nemovitostí ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření Fondu, měly být na základě výše uvedené Smlouvy bezúplatně převedeny na žalobce. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 31 C 403/2004-441 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Co 340/2007-501, jenž nabyl právní moci dne 25. 2. 2008, byl vlastníkem dotčených nemovitostí určen Svaz klubů mládeže, jenž své vlastnictví k nim nikdy nepozbyl, neboť dohoda o předání hospodářského zařízení, jíž mělo dojít k převodu vlastnického práva na Svaz organizací dětí a mládeže a následně SSM, nevznikla, protože tehdejší právní řád takovou dohodu neznal. Další důkazní návrhy byly pro nadbytečnost zamítnuty. Soud dospěl k závěru, že Fond dětí a mládeže nemohl uvedené nemovitosti na žalobce převést, jelikož nikdy nebyl jejich vlastníkem, a proto není dána pasivní věcná legitimace žalované, jež je právním nástupcem Fondu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2009, č.j. 62 Co 31/2009-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná není ve vztahu k žádné z žalovaných částek pasivně legitimována, neboť na základě pravomocných rozsudků je vlastníkem sporných nemovitostí Svaz klubů mládeže. Postup soudu prvního stupně, jenž o uplatněném nároku rozhodl ve dvou výrocích, není obvyklý, nicméně byl vyčerpán celý předmět řízení, a uvedená okolnost nemá vliv na výsledek řízení a nelze z ní ani dovodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Další námitky žalobce označil odvolací soud z hlediska posouzení správnosti napadeného rozsudku za právně irelevantní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda „subjekt utrpěl škodu za situace, kdy měl podle zákonné normy a podle usnesení Poslanecké sněmovny nárok na bezúplatné získání majetku od státu, avšak tento majetek mu zaviněným jednáním v rozporu se zákonem nebyl do vlastnictví převeden“. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že jej nepoučily dle ustanovení §118a o. s. ř., že z dosud provedených důkazů nevyplývá právní titul, na jehož základě by se žalobce mohl svého žalobního nároku domoci, a nevyzvaly jej k doplnění rozhodných skutečností, tvrzení, popřípadě označení důkazů, v důsledku čehož byl žalobce vystaven překvapivému rozhodnutí. Žalobce dále namítl, že nepřevedením nemovitostí dle Smlouvy u něj nenastalo rozmnožení majetku, přestože na ně měl zákonný nárok. Soudům obou stupňů vytkl, že nesprávně směšovaly otázku právní kvalifikace nároku a pasivní legitimace žalované, aniž zkoumaly, zda nárok žalobce lze posoudit jako nárok na náhradu škody. Předmětné nemovitosti byly Fondem evidovány v jeho majetku a byly označeny za vhodné k přidělení jinému subjektu, přestože byl ohledně jejich vlastnictví veden soudní spor. Žalovaná byla v souladu s ustanovením čl. I bodu 5 písm. d) zákona č. 364/2000 Sb. a usnesením Poslanecké sněmovny ČR č. 416 ze dne 18. 4. 2004 subjektem ze zákona povinným zajistit rozmnožení majetku žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vzhledem k ustanovení článku II bodu 12 části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání dovolací soud posoudil podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, a předpoklady přípustnosti dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) tak nejsou dány.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit a založit jeho přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod spočívající v nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) ani důvod, jímž jsou vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], pokud taková vada nezahrnuje řešení otázky zásadního právního významu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2653/2009), a o takový případ se v dané věci nejedná.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soud má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2007, č.j. 31 C 140382004-441, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č.j. 11 Co 340/2007-501, jenž nabyl právní moci dne 25. 2. 2008, (vydanými v řízení, v němž jako žalobce vystupoval Svaz klubů mládeže, jako žalovaný občanské sdružení Pionýr, a jako vedlejší účastník na straně žalovaného Česká republika – Ministerstvo financí), bylo určeno, že vlastníkem dotčených nemovitostí je Svaz klubů mládeže, který podle odůvodnění rozsudku nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí. Na základě tohoto zjištění dovodil, že stát (Česká republika) nikdy předmětné nemovitosti nenabyl, Fond nikdy nebyl jejich správcem, a proto je nikdy nemohl nabýt ani žalobce, v důsledku čehož neexistuje žádný právní důvod pro přiznání žalovaného plnění představujícího peněžitý ekvivalent hodnoty předmětných nemovitostí.
Dovolatel za zásadně právně významnou označil otázku, zda subjekt utrpěl škodu za situace, kdy měl podle zákonné normy a podle usnesení Poslanecké sněmovny nárok na bezúplatné získání majetku od státu, avšak tento majetek mu zaviněným jednáním v rozporu se zákonem nebyl do vlastnictví převeden.
Z výše uvedeného je zřejmé, že vzhledem k názoru zaujatému odvolacím soudem jeho rozhodnutí na otázce předestřené k dovolacímu přezkumu nespočívá. Žalobcem formulovaná otázka vychází z premisy, že žalobce měl na základě „zákonné normy“ (tj. zákona č. 364/2000 Sb.) právo nabýt předmětné nemovitosti; soudy obou stupňů však (v souladu s nepochybnou dikcí citovaného zákona) dospěly k závěru, že žalobci takové právo nesvědčilo, neboť stát nebyl vlastníkem a Fond správcem předmětných nemovitostí, tudíž se na tyto nemovitosti citovaný zákon nevztahoval a žalobci žádné právo k nim založit nemohl. Není tedy důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Ve vztahu k dovolatelem vytýkané absenci poučení dle ustanovení §118a o. s. ř. je pak nutno uvést, že v ustanovení §118a o. s. ř. je upraven postup soudu, vyžaduje-li procesní stav poučení o povinnosti tvrzení (§118a odst. 1 a 2 o. s. ř.), poučení o povinnosti důkazní (§118a odst. 3 o. s. ř.) nebo poučení o jiných procesních právech a povinnostech (§118a odst. 4 o. s. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému právnímu závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, zamítnutí žaloby není založeno na závěru, že by žalobce netvrdil rozhodné skutečnosti nebo nenavrhl důkazy potřebné k prokázání nároku na náhradu škody, a již proto by případné nepoučení žalobce dle §118a odst. 3 o. s. ř. nemohlo zakládat vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věci z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu