ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4728.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4728/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně S. N. V., zastoupené JUDr. Tomášem Roubíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 5, proti žalované JUDr. K. V. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 287/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2010, č. j. 56 Co 260/2010-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 21. 11. 2005, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by žalované advokátce byla uložena povinnost nahradit škodu včetně ušlého zisku, způsobenou porušením povinností plynoucích z příkazní smlouvy uzavřené dne 1. 9. 1994. Výše škody měla být doplněna ve stanovené soudcovské lhůtě. Usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 2. 2007, č.j. 16 C 287/2005-55, jímž byla žaloba odmítnuta, bylo změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č.j. 56 Co 201/2007-93, tak, že se žaloba neodmítá. Okresní soud poté usnesením ze dne 1. 4. 2008, č.j. 16 C 287/2005-100, žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce odstranila nedostatky žaloby, zejména doplnila, jaká skutečná škoda jí byla způsobena v souvislosti s porušením příkazní smlouvy či zákona o advokacii, o které konkrétní skutečnosti opírá svůj nárok na ušlý zisk, z čeho dovozuje, že by uspěla v předchozím řízení, a jakou peněžní částku z titulu náhrady skutečné škody či ušlého zisku po žalované žádá. Žalobkyně byla zároveň poučena o následcích nesplnění výzvy. Podáním ze dne 29. 9. 2008 požádala žalobkyně o prodloužení lhůty k odstranění vad o další dva měsíce, okresní soud žádosti vyhověl a lhůtu poté prodloužil opětovně (bez žádosti žalobkyně) do 28. 2. 2009. Vytýkané nedostatky nebyly ani v prodloužené lhůtě odstraněny. Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 9. 2009, č.j. 16 C 287/2005-120, žalobu odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., neboť pro vytýkané nedostatky žaloby nebylo možno v řízení pokračovat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 6. 2010, č.j. 56 Co 260/2010-141, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že návrh žalobkyně na zahájení řízení je neúplný, neboť postrádá vylíčení rozhodujících skutkových tvrzení a uvedení určitého návrhu, o němž má soud rozhodnout. Protože žalobkyně ani přes výzvu soudu nedostatky žalobního návrhu neodstranila, postupoval soud prvního stupně správně podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily a aplikovaly §43 o. s. ř. Uvádí, že škodu, jejíž náhrady se domáhala, v žalobě a ani dodatečně nespecifikovala, neboť pro absenci cenových map nebylo možno znalecky ocenit nemovitosti v Českém Těšíně. Dovozuje, že za této situace měla být soudem poučena i o tom, jak má doplnění žaloby provést, když škodu nebylo možno standardním způsobem vyčíslit. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu jakož i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není podle §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Podle §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Ustanovení §237 odst. l a 3 platí obdobě.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska §237 odst. 3 o. s. ř. nelze připisovat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že v řízení nelze pokračovat pro vady žaloby, spočívající zejména v chybějícím vymezení toho, čeho se žalobkyně domáhá (ve vymezení žalobního návrhu - tzv. žalobního petitu).
Žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků, popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá (§79 odst. 1 o. s. ř.).
Vymezení práv a jim odpovídajících povinností obsažené v žalobním petitu musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl v intencích §261a o. s. ř. po materiální stránce vykonatelný). Soud totiž nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány.
Podle ustálené judikatury soudů platí, že uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění z důvodu náhrady škody, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v ust. §153 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR z 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, publikovaný ve Sborníku NS ČSSR IV., na str. 702-703, který je i nadále uplatnitelný, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2261, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1902//2004). Nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
Podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2, věty první, není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.
Přesto, že doplnění žaloby lze provést i v odvolání a žalobkyně celkem dvakrát podávala odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí její žaloby, nesplňuje její podání náležitosti návrhu na zahájení řízení (žaloby) tak, jak jsou vyžadovány ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř., a nedostatky tohoto podání, které nebyly v průběhu řízení ani přes výzvu soudu odstraněny, brání pokračování v řízení. To se týká zejména formulace žalobního návrhu, neboť vymezení povinností, jejichž uložení se žalobkyně domáhá, je natolik nepřesné a nejasné, že by převzetí takového petitu do soudního rozhodnutí způsobilo jeho materiální nevykonatelnost, a vymezení povinnosti, která má být žalované uložena, nevyplývá z obsahu žaloby ani z dalších podání žalobkyně v této věci.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Vady řízení uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Žalobkyně výslovně napadla i výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů státu má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), a proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle ustanovení §237 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a není založena ani ustanovením §238, §238a a §239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení přípustné není.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na výsledek dovolacího řízení podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu