ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4809.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4809/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. N. , zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 15/175, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s. , IČ: 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 – Karlín, 186 00, o zaplacení 299.915,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 254/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2008, č.j. 11 Co 136/2008-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. října 2007, č.j. 25 C 254/2006-142, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na základě pojistné smlouvy č. 863570610 domáhala na žalované zaplacení pojistného plnění ve výši 299.915,- Kč s příslušenství za odcizený automobil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný. Ze znaleckého posudku F. S., jímž byl proveden důkaz listinou, bylo zjištěno, že klíč od automobilu odevzdaný žalobkyní po odcizení vozu nebyl ani jednou použit v cylindrické vložce autozámku a nebyl ani použit k výrobě duplikátu. Z odborného vyjádření Kriminalistického ústavu, jímž byl rovněž proveden důkaz listinou, bylo zjištěno, že nebyly zjištěny stopy po užívání ve vložce, popř. mohl být použit v počtu „řádově desítek cyklů“. Uvedený klíč obsahoval nenakodovaný transponder SOKYMAT, vzhledem k čemuž nelze předpokládat, že by mohl být použit ve voze s funkčním imobilizérem. Z výpovědi R. S. vyplynulo, že dne 24. 10. 2004 odcizil vůz žalobkyně, přičemž klíče od vozu našel zastrčené v zámku. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti stanovené ve Všeobecných pojistných podmínkách (dále jako „VPP“), jež jsou ve smyslu §778 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, součástí pojistné smlouvy, neboť v jejím vozidle buď byl funkční imobilizér a auto nebylo řádně zabezpečeno proti odcizení, jelikož klíče od vozu zůstaly ve dveřích, a žalované byl odevzdán jiný (nepoužívaný) klíč, nebo byl předán skutečný klíč od vozu, ale vozidlo nebylo funkčním imobilizérem vůbec vybaveno (jak ostatně ve výpovědi na Policii dne 1. 12. 2005 uvedla sama žalobkyně, ač při uzavírání pojistné smlouvy tvrdila opak). Žalovaná byla tedy v souladu s ustanovením čl. X bodu 3 VPP oprávněna odmítnout poskytnutí pojistného plnění.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2008, č.j. 11 Co 136/2008-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se plně s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby vzhledem k tomu, že žalobkyně nesplnila povinnosti stanovené ve VPP. Pokud žalobkyně odevzdala klíč skutečně používán k zabezpečení vozidla, pak vozidlo nebylo vybaveno imobilizérem, neboť na klíči nebyl aktivován transponder, přičemž dle výpovědi žalobkyně nebylo k uzamčení vozidla použito žádné další zabezpečovací zařízení. Uvedený závěr by sice mohl být potvrzen či vyvrácen výpovědí R. S., pokud by uvedl, že v zámku vozidla našel (druhý) klíč, pak by ovšem žalobkyně nesplnila povinnost zabezpečit vozidlo proti odcizení, jakož i povinnost odevzdat všechny sady klíčů. Uvedený výslech by tedy nepřinesl pro žalobkyni příznivější výsledek, neboť obě skutečnosti, tj. že buď vozidlo nebylo zabezpečeno imobilizérem (čl. IV bod 1 Zvláštních pojistných podmínek pro havarijní pojištění vozidel KA 2004, dále jako „ZPP“), resp. zabezpečeno proti odcizení (čl. IV bod 3 ZPP) nebo že žalobkyně neodevzdala všechny sady klíčů od vozidla (čl. X bod 3 VPP), opravňují žalovanou odmítnout výplatu pojistného plnění. Odvolací soud označil za spekulativní námitku dovolatelky, že nebylo zjištěno, zda odevzdaný klíč měl v době jeho předání žalované aktivovaný imobilizér, neboť tato námitka, nepodložená žádnými důkazními návrhy, byla nepřípustně uplatněna až v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odůvodňuje jej odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že vychází ze skutečností, jež nebyly „ověřeny jako nepochybné“, a „nekriticky“ přebírá spekulativní závěry soudu prvního stupně. Za chybné označila odmítnutí výslechu R. S., neboť jeho výslechem mohlo být objasněno, že ve skutečnosti odcizil jiný automobil. Soudy obou stupňů neměly při svém rozhodování přihlížet ke čtené výpovědi zmíněného svědka. Dovolatelka namítla, že odvolací soud blíže nezjišťoval, zda klíč v době jeho předání žalované neměl nakódovaný transponder, dokazování tedy nebylo provedeno úplně a v souladu se zákonnými ustanoveními, přičemž došlo k porušení zásady materiální pravdy. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhla odmítnutí dovolání coby nepřípustného.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 11. června 2008, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci.
Dovolatelka v dovolání neuvádí, v čem spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Námitky dovolatelky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, byť ohlašuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Obsahem dovolání jsou námitky, které se týkají hodnocení důkazů a skutkového zjištění jako jeho výsledku, tedy otázky skutkové, zda bylo či nebylo prokázáno splnění VPP jako podmínky výplaty pojistného plnění. Námitky žalobkyně uvedené v dovolání tedy naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, ročník 2002).
Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že v řízení nebyly provedeny žalobkyni navrhované důkazy. Touto námitkou je uplatňována vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Je-li však přípustnost odvolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř .teprve zvažována, dle výslovného znění §237 odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží.
Přípustné není ani dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ustanovení §238 ani §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ustanovení §239 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání v plném rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu