ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4824.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4824/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované VAE a.s., se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Kalusova 968/12, IČO: 64610144, zastoupené JUDr. Zdeňkem Klimešem, advokátem se sídlem v Havířově – Městě, J. Wericha 400/3, o 69.750,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 178/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. září 2007, č. j. 25 C 178/2006-27 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2008, č. j. 8 Co 170/2008-47, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2007, č. j. 25 C 178/2006-27, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2008, č. j. 8 Co 170/2008-47, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 69.750,40 Kč s příslušenstvím jako újmy spočívající ve zmaření zamýšleného investičního záměru, neboť v důsledku pozdní úhrady dluhu ze strany žalované společnosti nemohl investovat do akcií a ušel mu tím zisk z jejich pozdějšího prodeje.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č. j. 25 C 178/2006-27, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal příčinnou souvislost mezi okolností, že žalovaná včas nezaplatila dluh, a tvrzenou škodou, která podle žalobce spočívá v tom, že pokud by mu byl dluh ze strany žalované ve výši 33.191,60 Kč uhrazen dříve, mohl 1. 8. 2003 nakoupit 266 akcií ČEZ, které by se ziskem dne 11. 2. 2005 prodal. Soud dovodil, že vzhledem k tomu, že při pravidelném běhu věcí nemohl být výtěžek z prodeje akcií v roce 2005 očekáván, neboť již od prosince 2002 žalobce věděl, že žalovaná svůj dluh nezaplatila, nemohl být žalobce se svým návrhem úspěšný. Škodná událost totiž nezasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, došlo pouze k tomu, že se nerealizoval zamýšlený podnikatelský záměr.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2008, č. j. 8 Co 170/2008-47, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že se zcela ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, z nichž vychází, a v právním posouzení věci svůj závěr o nedůvodnosti nároku postavil na neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Tím, že se žalobce neúčastnil nařízeného jednání, nemohl být soudem poučen ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby tvrdil, že neměl finanční prostředky pro zamýšlený nákup akcií a nemohl si je opatřit bez srovnatelné majetkové újmy, a aby tuto skutečnost prokázal.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a v němž soudu prvního stupně vytýká nesprávnou aplikaci
ustanovení §420 obč. zák., které na daný závazkový vztah nedopadá, neboť správně měl být použit §373 a následující obch. zák. Právní závěr učiněný soudem prvního stupně ohledně nedostatku příčinné souvislosti je podle názoru dovolatele nesprávný, protože rozhodnutí žalobce o použití částky získané řádným a včasným zaplacením od žalovaného, je nepochybně také „součástí děje vedoucího k určitému zisku“. Zmaření zamýšleného investičního záměru je proto nutné vyhodnotit jako zásah do průběhu děje vedoucího k zisku. Pokud soud „vyřadil“ rozhodnutí dovolatele z průběhu děje vedoucího k zisku, dopustil se tak vadného právního závěru ohledně příčinné souvislosti. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytýká, že podmínil úspěch ve věci okolnostmi, které postrádají zákonný podklad. Formulací hmotněprávní podmínky, že žalobce měl tvrdit a prokazovat nedostatek vlastních finančních zdrojů pro zamýšlený nákup akcií, nepřípustně zúžil pojetí ušlého zisku. Nárok na ušlý zisk z neuskutečněné investice by pak měly toliko osoby, které kromě samotné pohledávky nemají jiný majetek a nemohou získat částku rovnající se pohledávce darem či z jiného zdroje, případně půjčkou či úvěrem, kterými by se však současně zadlužily. Pokud tedy zákon uvedené podmínky nestanoví, soud tak nad jeho rámec činit nemůže; poučování žalobce ohledně případného neusnesení břemene tvrzení a břemene důkazního týkajícího se prokazování skutečností, které nenastaly („povinen prokázat, že si nemohl opatřit“), je proto v rozporu s platnou procesní úpravou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., postupoval a o dovolání rozhodl vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle dosavadních předpisů (t. j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2007, č. j. 25 C 178/2006-27, který byl dovoláním rovněž napaden, je však rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., mohla by tedy být dána pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Lze přisvědčit námitce dovolatele, že hmotné právo výslovně nestanoví pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku povinnost tvrdit a prokazovat skutečnost, že poškozený nemá a ani si nemůže jinak obstarat chybějící prostředky pro realizaci svého podnikatelského záměru. I když hlavní argument odvolacího soudu spočívá v tom, že žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, nelze přehlédnout, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, publikované tamtéž pod C 5499 či obdobně též i rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Pouze škodná událost, která vstoupila do děje, jenž by za pravidelného běhu okolností dospěl k určitému předpokládanému výsledku, spojenému s dosažením zisku (§442 obč. zák.), může být překážkou, jež dosažení předpokládaného přínosu (zisku) zmařila. Avšak samotný investiční záměr, který nebyl realizován, není tou okolností, jež při obvyklém sledu událostí vede ke konkrétnímu zisku. Odvolací soud vyšel ze skutkových okolností soudu prvního stupně, že žalobce v době, kdy nastala škodná událost, takový zisk očekávat nemohl. Za situace, kdy zvažovaná přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být založena na odlišném skutkovém základu nebo na jeho přezkumu [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) se neuplatní a dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem], nelze dovodit, že by bez ohledu na poněkud nadbytečnou procesní úvahu odvolacího soudu byla podmínka odpovědnosti žalované za škodu, spočívající v existenci ušlého zisku, splněna.
Ani námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávně právně posouzeno pro aplikaci občanského zákoníku namísto zákoníku obchodního, nemůže přípustnost dovolání založit. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž na této otázce nestojí; použitelný právní předpis pro posouzení věci z hlediska hmotného práva nemůže nic změnit na tom, že žalobci nevznikla tvrzená škoda, jejíž existence je nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnostního vztahu podle obou předpisů.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají ani vytýkané vady v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (nepřezkoumatelnost), jež samy o sobě žádný zásadní právní význam nemají; k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Přípustnost dovolání nelze konečně dovodit ani z okolnosti, že odvolací soud poskytl účastníkům nesprávné poučení o tom, že dovolání proti jeho rozhodnutí je přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod č. 118). Podmínky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku totiž nezakládá svou úvahou odvolací soud, nýbrž vyplývají ze zákona.
Jestliže tedy z pohledu v dovolání vymezených otázek nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c) a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu